„Jistě ji odevzdal majiteli?“
„V tom, milý příteli, vězí právě ten problém. Na cedulce, přivázané k levé noze ptáka, bylo sice napsáno ,manželce p. Henryho Bakera’ a rovněž na podšívce klobouku lze číst monogram HB, ale v našem městě je Bakerů na tisíce a Henryů Bakerů na sta, takže není tak snadné vrátit jednomu z nich ztracený majetek.“
„Co tedy Peterson udělal?“
„Klobouk i husu mi hned pětadvacátého ráno přinesl, protože dobře ví, jak se zajímám i o nejnepatrnější problémy. Husu jsme si ponechali až do dnešního rána, ale přestože trochu mrzne, začala jevit příznaky svědčící o tom, že by se měla bez zbytečných odkladů zkonzumovat. Nálezce si ji tedy odnesl, aby dovršil její osud, a já si ponechal klobouk onoho pána, který přišel o vánoční oběd.“
„Copak se neozval inzerátem?“
„Ne.“
„Jaký klíč máte pak k jeho totožnosti?“
„Jenom to, co můžeme vydedukovat.“
„Z tohoto klobouku?“
„Přesně tak.“
„Vy jistě žertujete. Co si můžete domyslet z takového starého odřeného plsťáku?“
„Tady máte lupu. Mé metody znáte. Co byste usoudil o individualitě člověka, který nosil na hlavě tuto pokrývku?“
Vzal jsem do ruky ošuntělý klobouk a trochu zaraženě jím otáčel. Byla to prachobyčejná černá buřinka nejobvyklejšího kulatého tvaru, tvrdá a hodně obnošená. Podšívku měla z červeného hedvábí, teď již však značně vyrudlého. Jméno výrobce na ní nebylo, ale jak již poznamenal Holmes, byly na jedné její straně načmárány iniciály HB. Střechu měla propíchnutou a protaženou šňůrkou, jakou se klobouk zajišťuje proti větru, ale gumička byla přetržená. Jinak byl klobouk celý popraskaný, nesmírně zaprášený a na několika místech na něm byly znát skvrny, které se zřejmě někdo pokoušel zahladit a zamazal je inkoustem.
„Nic na něm nevidím,“ řekl jsem a vrátil klobouk příteli.
„Naopak, Watsone, vidíte vše. Jenže z toho, co vidíte, neumíte usuzovat. Příliš se ostýcháte učinit si nějaký závěr.“
„Tak mi tedy, prosím vás, řekněte, jaké závěry dokážete vyvodit z tohohle tvrďáku?“
Holmes vzal do ruky klobouk a zadíval se na něj zvláštním přemýšlivým pohledem, který pro něj byl tolik příznačný. „Nenapovídá možná tolik, kolik by mohl,“ poznamenal, „a přece se z něho dají některé závěry vyvodit zcela jasně a jiné alespoň se silnou dávkou pravděpodobnosti. Na první pohled je ovšem znát, že jeho majitel je vysoce inteligentní a také že se mu před třemi lety dobře dařilo, i když ho v poslední době potkaly zlé časy. Je prozíravý, třebaže již ne tolik jak kdysi, což naznačuje, že u něj došlo k určitému morálnímu úpadku, a přimyslíme‑li si i sestup finanční, ukazuje to zřejmě, že podléhá jakémusi špatnému vlivu, nejspíše alkoholu. To by také vysvětlovalo zcela očividnou skutečnost, že ho manželka již nemiluje.“
„Ale drahý Holmesi!“
„Určitou míru sebeúcty si však přece jen udržel,“ pokračoval Holmes, aniž si povšiml mé námitky. „Je to člověk, který vede usedlý život, vychází jen málokdy z domu, docela odvykl pohybu, je mu něco přes čtyřicet, má prošedivělé vlasy, které si v poslední době dal ostříhat, a maže si je citrusovou pomádou. To jsou alespoň zjevnější fakta, která se dají vyvodit z jeho klobouku. Navíc je mimochodem velmi nepravděpodobné, že by měl v bytě zaveden plyn.“
„Určitě žertujete, Holmesi.“
„Ani v nejmenším. Je vůbec možné, že ani teď, kdy vám předkládám všechny své závěry, ještě nechápete, jak jsem k nim dospěl?“
„Vím dobře, že jsem dost omezený, ale musím se přiznat, že vám naprosto nerozumím. Jak jste přišel na to, že je ten člověk inteligentní?“
Místo odpovědi si Holmes posadil klobouk na hlavu. Zapadl mu až přes uši a usadil se na hřbetě nosu. „Je to přece otázka prostoru a jeho kapacity,“ řekl Holmes. „Člověk s tak velkým mozkem něco v hlavě mít musí.“
„A jeho finanční sestup?“
„Klobouk je tři roky starý. Tehdy přišly přece do módy takové ploché střechy s ohrnutými okraji. A přitom je vynikající kvality. Jen se podívejte na tu stuhu z hedvábného ripsu a na skvělou podšívku. Mohl‑li si někdo před třemi lety koupit takový klobouk a od té doby si neopatřil nový, je vidět, že to s ním jde bezpochyby z kopce.“
„Dobrá, uznávám, to je dost jasné. Ale co ta prozíravost a morální úpadek?“
Sherlock Holmes se zasmál. „Tady máte tu prozíravost,“ řekl a ukázal prstem na drobounký knoflíček se šňůrkou, která měla přidržovat klobouk na hlavě. „Tento vynález se spolu s kloboukem neprodává. Jestliže si jej náš muž opatřil sám, svědčí to o jisté dávce prozíravosti, neboť se snažil uchránit si klobouk proti větru. Jenomže také vidíme, že se mu šňůrka přetrhla a ani se nenamáhal pořídit si novou, z čehož plyne, že již není zdaleka tak prozíravý jako dříve, a to jasně svědčí o morálním úpadku. Na druhé straně se ovšem snažil zahladit některé skvrny na plsti a zamazat je inkoustem, což by ukazovalo, že si ještě tak úplně nepřestal sám sebe vážit.“
„Vaše úvahy jsou rozhodně dost přesvědčivé.“
„Ostatní podrobnosti, jako že je mu něco přes čtyřicet, má prošedivělé vlasy, dal se nedávno ostříhat a užívá citrusovou pomádu, vyplývají všechny z podrobné prohlídky dolní poloviny podšívky. Lupou jsem na nich objevil četné konečky vlasů, které mu holič ostříhal nůžkami. Všechny jsou trochu lepkavé a je z nich zřetelně cítit citrusová pomáda. Prach, jak si jistě povšimnete, není drsný šedavý prach ulice, nýbrž lehké hnědé chmýří z domácnosti, z čehož je jasně vidět, že klobouk většinou visel doma, zatímco stopy na jeho vnitřní straně dokládají, že jeho majitel se silně potil a nebyl zřejmě v nejlepší kondici.“
„Ale co jeho žena — jak jste přišel na to, že ho již nemiluje?“
„Tento klobouk už kolik týdnů nikdo neokartáčoval. Kdybych vás, milý Watsone, potkal s týdenní vrstvou prachu na klobouku a viděl, v jakém stavu vás manželka nechala vyjít na ulici, také bych si už dělal těžkou hlavu, že jste měl notnou smůlu a ztratil její oddanost.“
„Ale vždyť to může být starý mládenec.“
„Kdepak, tu husu nesl manželce jako dar na usmířenou. Jen si vzpomeňte, co měl pták na noze za cedulku.“
„Vy si najdete na všechno odpověď. Z čeho však pro všechny svaté vyvozujete, že nemá doma zaveden plyn?“
„Jednu a snad i dvě skvrnky od loje by mohl mít na klobouku náhodou, ale najdu‑li jich hned šest, mohu snad s jistotou usuzovat, že se majitel klobouku dostává často do blízkosti rozpáleného loje a že se pravděpodobně vracívá v noci po schodech s kloboukem v jedné ruce a s ukapávající lojovou svíčkou v druhé. Lojové skvrny nemá rozhodně z plynové lampy. Stačí vám to již?“