„Jste vskutku velmi vynalézavý,“ řekl jsem se smíchem. „Ale jelikož, jak jste sám řekl, nedošlo vůbec ke zločinu a kromě pána, který přišel o husu, nebyl nikdo poškozen, připadá mi to všechno trochu jak plýtvání energií.“
Sherlock Holmes užuž otvíral ústa k odpovědi, když tu se rozlétly dveře a do pokoje vpadl poslíček Peterson, tváře mu jenom hořely a v obličeji měl naprosto ohromený výraz.
„Ta husa, pane Holmesi! Ta husa!“ vypravil ze sebe.
„Nu copak? Co se s ní stalo? Snad vám nakonec neobživla a neuletěla kuchyňským oknem?“ Holmes se otočil na divanu, aby viděl našemu návštěvníkovi lépe do vzrušeného obličeje.
„Jen se podívejte, pane! Koukněte, co jí manželka našla ve voleti!“ Natáhl ruku a tu jsme spatřili, že mu na dlani leží oslnivě světélkující modrý kámen, poněkud menší než fazole, ale tak čirý a zářivý, že se mu v temné prohlubince ruky třpytil jak elektrická jiskra.
Sherlock Holmes se s hvízdnutím posadil. „Prokristapána, Petersone, vždyť je to úplný poklad,“ řekl. „Víte vůbec, co jste to našel?“
„Diamant, pane! Drahokam! Rozřízne prý sklo, jak kdyby to byl jen tmel.“
„Jenže to není jen tak ledajaký drahokam. Je to drahokam všech drahokamů.“
„Snad ne modrá karbunkule hraběnky z Morcaru?“ zvolal jsem.
„Přesně tak. V poslední době o ní čtu snad denně inzeráty v Timesech, takže bych měl už opravdu vědět najisto, jak je velká a jaký má tvar. Je to naprosto jedinečný kámen, jehož hodnotu lze pouze stěží odhadnout, ale odměna tisíce liber, která je za něj vypsána, určitě netvoří ani dvacetinu jeho skutečné ceny.“
„Tisíc liber! Milostivý bože!“ Poslíček se zhroutil do křesla a užasle se na nás díval.
„Ano taková byla vypsána odměna, ale navíc mám důvod se domnívat, že kámen má ještě citovou hodnotu a že by hraběnka obětovala polovinu svého jmění, jen aby jej získala nazpět.“
„Pokud se správně pamatuji, ztratil se v hotelu Cosmopolitan,“ poznamenal jsem.
„Přesně tak, dvaadvacátého prosince, právě před pěti dny. V souvislosti s tím byl obviněn řemeslník John Horner, že odcizil kámen z hraběnčiny klenotnice. Důkazy proti němu byly tak silné, že případ byl postoupen porotě. Mám tu někde myslím o celé té věci článek.“ Chvilku se přehraboval v novinách a díval se na jejich data, až si konečně jedny vyrovnal, přeložil napůl a dal se do čtení tohoto odstavce:
„Loupež vzácného klenotu v hotelu Cosmopolitan. V souvislosti s krádeží byl předveden John Horner, šestadvacetiletý klempíř, a obviněn, že dvaadvacátého téhož měsíce odcizil z hraběnčiny klenotnice cenný drahokam, známý coby modrá karbunkule. Vrchní správce hotelu John Ryder vypověděl, že v den, kdy ke krádeži došlo, zavedl Hornera do šatny hraběnky z Morcaru, neboť tu bylo třeba upevnit druhou tyč v krbové mřížce, která se poněkud uvolnila. Chvíli s Hornerem v místnosti zůstal, ale potom byl odvolán dolů. Když se vrátil, byl Horner ten tam, sekretář násilím otevřen a malé safiánové pouzdro, v němž jak se později ukázalo, mívala hraběnka obvykle svůj šperk, leželo prázdné na toaletním stolku. Ryder ihned zalarmoval policii a Horner byl ještě téhož večera zatčen, ale kámen se nenašel ani u něho, ani v jeho bytě. Hraběnčina komorná Catherine Cusacková vypověděla, že slyšela, jak Ryder zděšeně vykřikl, když loupež zjistil, a vběhla do místnosti, kde bylo všechno přesně tak, jak to svědek vylíčil. Inspektor Bradstreet z oddělení B uvedl, že Horner se při zatčení zuřivě bránil a nejostřejšími výrazy se ohrazoval, že je nevinen. Jelikož však bylo zjištěno, že obviněný byl již v minulosti odsouzen za loupežné vloupání, odmítl soudce případ projednat a postoupil jej porotě. Horner jevil již při jednání známky krajního rozčilení, a když mu byl sdělen jeho závěr, omdlel a musel být vynesen ze soudní síně.“
„Hm! A to je vše, co se tu uvádí o policejním soudu,“ řekl Holmes zamyšleně a odsunul noviny. „Teď jde však o to, vyřešit otázku, v jakém sledu probíhaly asi události počínající vyloupením klenotnice, o němž jsme již mluvili, a končící husím voletem na Tottenham Court Road. Jak vidíte, Watsone, nabývá naše malá dedukce najednou mnohem důležitějšího a zdaleka již ne tak nevinného významu. Máme tu nyní kámen, kámen pochází z husy, a husa od jistého pana Henryho Bakera, gentlemana, který měl obnošený klobouk a jiné charakteristické vlastnosti, jimiž jsem vás tu právě nudil. Musíme se proto se vší vážností pustit do hledání toho gentlemana a zjistit, jakou roli hrál v té záhadičce. Chceme‑li jej vypátrat, musíme vyzkoušet nejprve nejjednodušší prostředky, což jsou bezpochyby inzeráty ve všech večerních novinách. Jestliže nám to nevyjde, budu muset přistoupit k jiným metodám.“
„Co chcete vlastně napsat?“
„Podejte mi tužku a tamten kousek papíru. A teď poslouchejte: ,Husa a černý plstěný klobouk nalezené na rohu Goodge Street k vyzvednutí pro pana Henryho Bakera, přihlásí–li se tento dnes večer v 18.30 v Baker Street 221B.’ To je přece dost jasné a stručné.“
„Jistě. Ale jen jestli si toho všimne?“
„Určitě sleduje noviny, protože pro nemajetného člověka to byla citelná ztráta. Rozbitý výklad a Petersonův příchod ho zřejmě tak vyplašily, že nepomyslel v té chvíli na nic jiného než na útěk, ale jistě již trpce lituje, že uposlechl prvního impulsu a upustil husu na zem. Uvedeme‑li jeho jméno, jistě mu inzerát neujde, neboť ho na něj upozorní všichni známí. Tady to máte, Petersone, skočte s tím do inzertní kanceláře, a ať to dají vytisknout večer v novinách.“
„Ale v kterých, pane?“
„Třeba v Globu, Staru, Pall Mallu, St. James Gazette, Evening News, Standardu, Echu a ve všech ostatních, které vás napadnou.“
„Jistěže, pane. A co bude s tím kamenem?“
„Ach ano, ten si ponechám. Děkuji vám. A poslyšte, Petersone, kupte na zpáteční cestě někde husu a doneste ji sem, ať ji tu máme pro toho pána po ruce jako náhradu za husičku, na které si právě pochutnává vaše rodina.“
Když poslíček odešel, pozvedl Holmes kámen a podržel jej proti světlu. „Není to nádhera?“ řekl. „Jen se podívejte, jak se jiskří a třpytí. Jenomže je to samozřejmě přímo jádro a ohnisko zločinu. Což je ostatně každý pořádný drahokam. Jako by je políčil po světě na lidi sám ďábel. U větších a starších šperků se často každá vybroušená ploška rovná jednomu krvavému činu. Tento kámen není stár ještě ani dvacet let. Byl nalezen na břehu řeky Amoy v jižní Číně a je jedinečný hlavně tím, že má všechny charakteristické rysy karbunkule až na to, že není rubínově rudý, ale modrého odstínu. Třebaže je tak mlád, má za sebou již pohnutou historii. Pro těchto čtyřicet gránů krystalovaného uhlíku byly spáchány dvě vraždy, dvojí útok vitriolem, jedna sebevražda a několik loupeží. Kdo by si pomyslel, že tak hezounká hračka poslala již řadu lidí na galeje a do vězení? Zamknu ji raději do nedobytné pokladny a napíši hraběnce, že je u nás.“
„Myslíte, že je ten Horner nevinen?“
„To se dá těžko říci.“
„Domníváte se tedy, že s tím má něco společného ten druhý muž, Henry Baker?“
„Podle mého mínění je mnohem pravděpodobnější, že Henry Baker je naprosto nevinen a neměl ani potuchy, že si odnáší husu, která má mnohem větší cenu, než kdyby byla z ryzího zlata. Jestliže se nám dostane odpovědi na náš inzerát, ověřím si to ostatně velmi jednoduchou zkouškou.“