„Ano, pane.“
„Spíš snad s tou husou. Zřejmě vás zajímá hlavně jeden z těch ptáků — bílá husa s černým pásem na ocasu.“
Ryder se celý roztřásl rozčilením. „Ach, pane,“ zvolal, „můžete mi říci, kam se poděla?“
„Dostala se až sem.“
„Sem?“
„Ano a ukázalo se, že to není jen tak ledajaká husa. Ani se nedivím, že se o ni tolik zajímáte. Ještě po smrti snesla vajíčko — nejkrásnější a nejtřpytivější maličké modré vajíčko, jaké jsem kdy viděl. Mám je schované v muzeu.“
Náš návštěvník vyskočil, zavrávoral a chytil se pravou rukou za krbovou římsu. Holmes odemkl nedobytnou pokladnu a vyndal z ní modrou karbunkuli, která zazářila jak hvězda, chladným jiskřivým třpytem nesčetných bodů. Ryder stál a vytřeštěně na ni zíral, bezradný, má–li se k ní hlásit, nebo ji zapřít.
„Dohrál jste svou hru, Rydere,“ řekl Holmes klidně. „Vzchopte se, člověče, nebo se nám tu ještě skácíte do ohně. Posaďte ho zas do křesla, Watsone. Vždyť v sobě nemá ani dost síly, aby mohl za ten svůj zločin podstoupit trest. Hoďte do něj trochu brandy. Tak! A teď vypadá o něco lidštěji. Ale stejně je to skrček.“
Ryder zavrávoral a málem upadl na zem, ale brandy mu přece jen vehnala do tváří trochu krve a teď tu jen seděl a vyděšeně se díval na svého žalobce.
„Mám v ruce skoro všechny články řetězu i všechny důkazy, které bych mohl potřebovat, takže mi mnoho prozradit nemůžete. Ale i to málo může alespoň celý případ doplnit. Jak jste se, Rydere, dozvěděl o modrém kameni hraběnky z Morcaru?“
„Řekla mi o něm Catherine Cusacková,“ odpověděl Ryder třesoucím se hlasem.
„Ach tak. Komorná Její Milosti. A pokušení nečekaného bohatství, které jste měl na dosah ruky, na vás bylo samozřejmě příliš silné, jako ostatně již na lepší lidi před vámi. Ovšem v tom, jak jste za svým bohatstvím šel, jste zvláště vybíravý nebyl. Zdá se mi, Rydere, že jste v jádru pořádný lotr. Dobře jste věděl, že ten mladý Horner byl jednou již pro něco podobného stíhán a že na něm tím spíše ulpí podezření. Co jste tedy udělal? Nastrojil jste — se svou společnicí Cusackovou — menší závadu v pokoji té dámy a zařídil, aby se poslalo právě pro něj. Když potom odešel, vyloupil jste klenotnici, ztropil jste poplach a dal nešťastníka zatknout. Sám jste pak — “
Ryder se náhle vrhl na koberec a objal mého společníka kolem kolen. „Pro boha živého, mějte slitování!“ volal. „Vzpomeňte na mého otce! Pomyslete na mou matku! Vždyť by jim to zlomilo srdce! Jakživ jsem předtím nic špatného neudělal. A nikdy se už ničeho nedopustím. Přísahám. Odpřisáhnu vám to na bibli. Jen to prosím vás nežeňte k soudu. Jen to mi proboha nedělejte!“
„Vstaňte a posaďte se zase do křesla!“ řekl mu Holmes přísně. „Teď se tu plazíte a lezete po kolenou, ale na chudáka Hornera jste nepomyslel, jak mu asi bude, až zasedne v lavici obžalovaných za zločin, o kterém vůbec nic neví.“
„Já třeba uteču, pane Holmes. Odjedu z Anglie a tím žaloba padne.“
„Hmm! O tom si ještě promluvíme. Ale teď nám povězte hezky podle pravdy, jak se to všechno zběhlo. Jak se dostal ten kámen do husy a jak se vlastně stalo, že husa přišla na normální trh? Řekněte nám pravdu, neboť jedině tak máte ještě naději na svobodu.“
Ryder si přejel jazykem vyprahlé rty. „Povím vám přesně, jak k tomu došlo, pane,“ řekl. „Když Hornera zatkli, pomyslel jsem si, že bych měl kámen honem někde schovat, protože jsem si v té chvíli nebyl jist, jestli policii najednou nenapadne, aby prohledala mě nebo můj pokoj. V celém hotelu jsem nevěděl o jediném místě, které by bylo bezpečné. Vyšel jsem tedy ven, jako bych si chtěl něco obstarat, a zamířil k domu mé sestry. Je vdaná za muže, který se jmenuje Oakshott, bydlí v Brixton Road a krmí husy na prodej. V každém, koho jsem cestou potkal, jsem už viděl strážníka nebo detektiva, a než jsem došel na Brixton Road, z obličeje se mi jen řinul pot, i když byl dost chladný večer. Sestra se ptala, co se to se mnou děje a proč jsem tak bledý, ale já jsem jí vysvětlil, že mne tak rozrušila ta loupež v hotelu. Pak jsem si zašel na dvůr, zapálil dýmku a uvažoval, co bych měl nejspíš podniknout.
Míval jsem kdysi kamaráda, který se jmenuje Maudsley a dal se na špatnou cestu — odseděl si dokonce i nějaký čásek v Pentonvillu. Jednou mě potkal a začal mi vykládat o různých zlodějských metodách a o tom, jak se zloději dokážou zbavit ukradených věcí. Říkal jsem si, že by mě určitě nezklamal, protože jsem na něj ledacos věděl, a užuž jsem se rozhodoval, že si za ním zajdu do Kilburnu, kde zrovna bydlí, a se vším se mu svěřím. Jistě mi poradí, jak proměnit ten kámen na peníze. Ale jak se k němu bezpečně dostat? Vzpomněl jsem si, co jsem zažil za hrůzu, než jsem sem došel z hotelu. Co chvíli mě mohli zastavit a prohledat a já bych měl v kapse od vesty ten kámen. Opíral jsem se o zídku a díval se na husy, které mi šlapaly kolem nohou, a najednou jsem přišel na takový nápad, až jsem už začínal věřit, že bych snad přelstil i nejlepšího detektiva všech dob.
Sestra mi před několika týdny slíbila, že si mohu vybrat k vánocům husu, a věděl jsem, že svoje slovo vždycky dodrží. Rozhodl jsem se, že si vezmu tu husu hned a odnesu si v ní kámen do Kilburnu. Mají na dvoře malou kůlničku a za tu jsem jednu husu zahnal, takovou pěkně velkou a bílou s pruhovaným ocasem. Chytil jsem ji, otevřel jí zobák a nacpal jí kámen do chřtánu, kam jsem až nejdál dosáhl. Pták polkl a cítil jsem, jak mu kámen projel hrdlem a dolů do volete. Jenže se začal třepetat a bránit a v té chvíli vyšla sestra z domu a ptala se, co se děje.
,Co to prosím tě děláš s tou husou, Jeme?’ zeptala se.
,Víš přece, že jsi mi slíbila jednu k vánocům,’ povídám. ,A tak si tu zkouším, která je nejtučnější.’
,Ale my jsme ti dali už jednu dávno stranou,’ namítla sestra. ,Říkáme jí Jemova husa. Vidíš, je to tamhleta bílá. Máme jich šestadvacet, jednu pro tebe, jednu pro sebe a dva tucty na prodej.’
,Děkuju ti, Maggie,’ povídám, ,ale jestli ti to nevadí, radši bych si vzal tu, co jsem si zrovna chytil.’
,Jenže ta tvoje je o libru těžší a krmili jsme ji zvlášť pro tebe,’ řekla sestra.
,To je jedno. Vzal bych si stejně radši tu druhou, ale už dneska,’ řekl jsem.
,Jak myslíš,’ podotkla sestra trochu dotčeně, ,a kterou jsi to chtěl?’
,Tamhletu bílou s pruhem na ocase, zrovna uprostřed hejna.’
,Tak dobrá. Zab si ji a odnes si ji s sebou.’
Udělal jsem, co mi sestra řekla, pane Holmesi, a odnesl husu až do Kilburnu. Kamarádovi jsem rovnou vyklopil, co jsem provedl; on už je ten typ, co se mu něco takového řekne bez okolků. Smál se, až se za břicho popadal, a pak jsme vzali nůž a husu rozřízli. V tu chvíli jsem zůstal jak solný sloup, protože po kameni nebylo ani památky a hned jsem pochopil, že došlo k nějaké strašné chybě. Nechal jsem husu husou, utíkal zpátky k sestře a rozběhl se rovnou na dvorek. Ale tam už nebyla jediná husa.
,Kam se poděly, Maggie?’ křičel jsem.
,Poslali jsme je ke kupci.’
,A ke kterému?’
,K Breckinridgeovi na Covent Garden.’
,A neměli jste ještě jednu s pruhem na ocase?’ ptal jsem se. ,Zrovna takovou, jako jsem si vybral?’
,To se ví, Jeme, takové s pruhovaným ocasem jsme měli dvě a jakživ jsem je od sebe nerozeznala.’
V tu chvíli jsem samozřejmě všechno pochopil a co mi nohy stačily jsem se rozběhl k Breckinridgeovi, ale ten je prý prodal všechny naráz a nemohl jsem z něj vypáčit komu. Však jste ho dneska slyšeli sami. A tak mi odpověděl pokaždé. Sestra si už myslí, že mi začíná přeskakovat, a já mám taky někdy ten dojem. Teď jsem ocejchovaný zloděj a jakživ jsem se přitom ani nedotkl bohatství, kvůli kterému jsem zaprodal své dobré jméno. Bůh mi pomoz! Bůh mi pomoz!“ Křečovitě se rozvzlykal s obličejem zabořeným do dlaní.