„Že je to nesmírně temná a zlověstná záležitost.“
„Opravdu až dost temná a zlověstná.“
„Nemýlí–li se však dáma, že podlahy i stěny byly v pořádku a dveře, okno i komín neprůchodné, je přece jisté, že ve chvíli, kdy její sestru potkal tak záhadný konec, byla v pokoji sama.“
„Jak si tedy vysvětlit ta noční hvízdání a co asi znamenala zvláštní slova umírající ženy?“
„To opravdu nechápu.“
„Jestliže si ovšem dáme dohromady noční hvízdání, tlupu cikánů, kteří jsou náramně zadobře s doktorem, skutečnost, že doktor má bezpochyby veliký zájem na tom, aby zabránil sňatku své nevlastní dcery, poslední slova umírající o jakési příšeře a strakatém pásu a konečně okolnost, že slečna Helena Stonerová zaslechla kovový zvuk, jaký by dost dobře mohlo způsobil zapadnutí jedné z železných mříží, které zajišťují okenice, máme myslím dost pádný důvod se domnívat, že záhadu lze vyřešit, budeme‑li postupovat tímto směrem.“
„Ale co jí mohli ti cikáni udělat?“
„To si neumím představit.“
„Tato teorie mne ovšem příliš nepřesvědčuje.“
„Mne také ne. A právě proto se dnes vypravíme do Stoke Moranu. Chci si ověřit, jsou‑li naše pochybnosti oprávněné, anebo dají–li se objasnit. Ale co se to k čertu děje!“
Výkřik mého společníka vyvolalo náhlé a prudké otevření dveří, v nichž se nám zjevil obrovitý muž. Měl na sobě jakousi podivnou směsici městského a venkovského oblečení, na hlavě černý cylindr, k tomu dlouhý žaket a vysoké kamaše a v ruce lovecký bičík, jímž teď významně otáčel. Postavy byl tak vysoké, že se dotýkal hlavou obrubně dveří, a šířkou je málem zabíral ze strany na stranu. Otáčel po nás z jednoho na druhého obrovský obličej, zbrázděný tisíci vráskami, dosněda opálený sluncem a poznamenaný nejnižšími vášněmi, a hluboko vsazené žlučovité oči spolu s dlouhým tenkým nosem, na němž nebyl ani lot svalstva, mu dodávaly vzezření jakéhosi divokého dravého ptáka.
„Který z vás je Holmes?“ zeptalo se to zjevení.
„Tak se jmenuji já, pane, ale nevím bohužel, s kým mám tu čest,“ řekl můj společník klidně.
„Jsem doktor Grimesby Roylott ze Stoke Moranu.“
„Vskutku, doktore?“ řekl Holmes líbezně. „Posaďte se, prosím.“
„Nic takového mě ani nenapadne. Zrovna tu byla má nevlastní dcera. Sledoval jsem ji až sem. Co vám napovídala?“
„Máme dnes poněkud chladno na tuto roční dobu,“ poznamenal Holmes.
„Tak co vám napovídala?“ zařval stařec rozzuřeně.
„Slyšel jsem však, že krokusy se stejně vydaří,“ pokračoval můj společník, který se nedal nikterak vyrušit z klidu.
„Ha, ha! Vy se mi budete vytáčet?“ zvolal náš nový návštěvník, pokročil o krok kupředu a zamával loveckým bičíkem. „Vsak já vás znám, vy ničemo! Vy jste ten Holmes, co se rád plete do věcí, do kterých mu nic není.“
Můj přítel se usmál.
„Holmes, co strká do všeho nos!“
Můj přítel se usmál ještě spokojeněji.
„Holmes, poskok Scotland Yardu.“
Teď už se Holmes zasmál nahlas. „Váš rozhovor je věru zábavný,“ řekl. „Až budete na odchodu, zavřete za sebou laskavě dveře, protože sem značně táhne.“
„Půjdu, až vám povím svoje. Neopovažte se plést do mých věcí. Vím, že tu slečna Stonerová byla — však jsem ji sledoval. Se mnou není radno dostat se do křížku. Jen se podívejte!“ Rychle pokročil kupředu, popadl pohrabáč a zkroutil jej obrovitými hnědými prackami do oblouku.
„Dejte si pozor, ať mi nepadnete do rukou,“ zahučel, mrštil zkrouceným pohrabáčem do krbu a odrázoval si to z pokoje.
„Je to zřejmě moc sympatický pán,“ řekl Holmes se smíchem. „Co do tloušťky se mu sice zdaleka nevyrovnám, ale kdyby se byl jen maličko pozdržel, rád bych mu ukázal, že nemám o nic menší sílu než on.“ Při řeči sebral ocelový pohrabáč a jediným napřením sil jej zase vyrovnal.
„Jen si představte tu drzost, on se opováží řadit mě ke státní policii! Ale aspoň se tímto setkáním naše pátrám trochu připepří a já jen doufám, že naše malá přítelkyně nebude příliš trpět za svou neopatrnost, s níž se nechala tím surovcem sledovat. Teď si, Watsone, objednáme snídani a potom zajdu do lékařské komory, kde, jak doufám, získám nějaké údaje, které nám pomohou tuto záležitost vyjasnit.“
Sherlock Holmes se vrátil ze své výpravy až skoro v jednu hodinu. V ruce držel kus modrého papíru počmáraného poznámkami a číslicemi.
„Prohlédl jsem si poslední vůli jeho zemřelé ženy,“ řekl. „Abych pochopil, co přesné obnáší, musel jsem si propočítat dnešní hodnotu udaných investic, o níž je v ní řeč. Celkový příjem, který činil v době manželčiny smrti téměř 1100 liber, klesl v důsledku snížení zemědělských cen na pouhých 750 liber. Každá z dcer má v případě sňatku právo na 250 liber. Z toho jasně vyplývá, že kdyby se obě dívky provdaly, smrsklo by se našemu krasavci jměníčko na docela nepatrný podíl, a i kdyby se vdala jen jedna z nich, velmi by ho to poškodilo. Má dopolední práce nebyla proto nadarmo, neboť se prokázalo, že doktor Roylott má nejsilnější motivy, aby se snažil jakýmkoliv podobným krokům zabránit. Věc je však, Watsone, příliš vážná, než abychom ještě otáleli, zvláště když staroch zjistil, že se zajímáme o jeho záležitosti, takže jste‑li připraven, zavoláme si drožku a rozjedeme se bez meškání na Waterloo. Byl bych vám velmi po vděčen, kdybyste si zastrčil do kapsy revolver. Takový eley ráže 2 je skvělým argumentem v případném rozhovoru s pánem, který dovede stočit ocelový pohrabáč do uzlu. Tedy revolver a kartáček na zuby, víc myslím potřebovat nebudeme.“
Na Waterloo jsme naštěstí brzy chytli vlak do Leatherheadu a v nádražním hostinci jsme si najali bryčku, která nás svezla asi čtyři až pět mil překrásnými loukami Surrey. Byl kouzelný den, slunce zářilo a na obloze plulo jen pár lehkých obláčků. Na stromech a v křoviskách živých plotů kolem silnice vyrážely první zelené výhonky a vzduch byl prosycen příjemnou vůní vlhké země. Nevím, jak bylo Sherlocku Holmesovi, ale já jsem si pomyslel, v jak podivném protikladu je ten sladký příslib jara a zlověstné poslání, za nímž jsme sem přijeli. Můj přítel seděl vpředu na kozlíku, paže založené, klobouk vražený hluboko do čela a bradu opřenou o prsa, ponořen v nejhlubších myšlenkách. Najednou sebou však trhl, poklepal mi na rameno a ukázal přes louky.
„Podívejte!“ řekl.
Na povlovném svahu se rozkládal hustě zarostlý park, který na nejvyšším bodě přecházel v temný les. Ze spleti větví vyčnívaly šedé štíty a nejvyšší trám prastarého sídla.
„Stoke Moran?“ zeptal se Holmes.
„Ano, pane, to je dům doktora Grimesbyho Roylotta,“ odpověděl kočí.
„Tam máme také namířeno, prý se tam něco přestavuje,“ poznamenal Holmes.
„Tamhle je vesnice,“ řekl kočí a ukázal na shluk střech kousek nalevo. „Ale jestli se chcete dostat k domu, nejlíp si nadejdete, když se přehoupnete tady přes přelízku a dáte se po pěšině přes louky. Tam, co se prochází ta dáma.“
„A to je zřejmě slečna Stonerová,“ všiml si Holmes, když si zaclonil oči. „Ano, měli bychom se nejspíš zařídit podle vaší rady.“
Vystoupili jsme, zaplatili za cestu a bryčka už zase rachotila zpátky k Leatherheadu.
„Chtěl jsem toho chlapíka nechat v domnění, že jsme sem přijeli jako stavitelé nebo za nějakou jinou prací,“ řekl Holmes, když jsme po malém žebříku přelézali hradbu. „Aspoň nenadělá zbytečné řeči. Dobré odpoledne, slečno Stonerová. Jak vidíte, splnili jsme slovo.“