Naše klientka z dnešního rána se k nám rozběhla a na obličeji jí bylo vidět, jak velikou má radost. „Co jsem se na vás načekala!“ zvolala a vřele si s námi stiskla ruce. „Všechno dopadlo báječně. Doktor Roylott odjel do města a do večera se pravděpodobně nevrátí.“
„Měli jsme tu čest s panem doktorem se seznámit,“ řekl Holmes a několika slovy jí vylíčil, co se zběhlo. Slečna Stonerová zbledla při jeho vyprávění jak křída.
„Proboha!“ zvolala. „Tak on mne tedy sledoval!“
„Zdá se.“
„Je tak prohnaný, že nikdy nevím, kdy jsem si před ním jista. Co mi jen řekne, až se vrátí?“
„Měl by si dát pěkný pozor, nebo zjistí, že je mu na stopě někdo mnohem prohnanější, než je sám. Musíte se před ním dnes večer zamknout. Kdyby se příliš rozzuřil, odvezeme vás k tetě do Harrow. Ale teď musíme co nejlépe využít svého času, a proto nás rychle doveďte do pokojů, které máme prozkoumat.“
Budova byla z šedého kamene porostlého lišejníkem, uprostřed čněla do výšky a po obou stranách z ní vybíhala dvě zahnutá křidla připomínající račí klepeta. Z jednoho křídla trčela rozbitá okna, zatlučená jen prkny, a střecha tu byla pokrytá pouze zčásti — hotový obraz zkázy. Střední budova nebyla v nikterak lepším stavu, jen pravý blok zůstal poměrně zachován, okna měla žaluzie a z komínů stoupal modrý dým, což vše ukazovalo, kde tady sídlí rodina. U zadní zdi však bylo vztyčeno jakési lešení a zřejmě se tu opravovalo kamenné obložení, avšak v době naší návštěvy nebylo po řemeslnících ani stopy. Holmes se pomalu procházel sem a tam po zanedbaném trávníku a s nesmírnou pozorností zkoumal vnější stranu oken.
„Toto je zřejmě okno od pokoje, kde jste spávala, střední od pokoje vaší sestry a to poslední, nejbližší hlavní budově, patří k pokoji doktora Roylotta, že?“
„Ano, tak to přesně je. Jenže teď spím v prostředním pokoji.“
„Pokud tomu rozumím, kvůli přestavbě. Ale mimochodem, ani se mi nezdá, že by ta zadní zeď potřebovala zvláště opravit.“
„Také to nepotřebovala. Domnívám se, že to byla jen záminka, abych se musela vystěhovat ze své ložnice.“
„Ach tak! To by pak napovídalo mnoho! Ale na druhé straně toho úzkého křídla vede chodba, do níž se otvírají dveře od těchto pokojů. V té jsou samozřejmě nějaká okna, že?“
„Ano, ale docela malá. Jsou tak úzká, že by se jimi nikdo neprotáhl.“
„Jestliže jste se však obě na noc zamykaly, stejně by se z té strany nikdo do vašich pokojů nedostal. Ale zašla byste teď laskavě do svého pokoje a zavřela okenice?“
Slečna Stonerová tak učinila a Holmes, který si nejprve pečlivě prohlédl otevřená okna, se teď pokusil vší silou okenice otevřít, ale marně. Nikde nebyla nejmenší štěrbinka, kudy by se mohl zasunout nůž a okenici nadzvednout. Nato prozkoumal Holmes lupou všechny stěžeje, ale byly z pevného železa a hluboko zapuštěné do širokého zdiva. „Hmm,“ řekl Holmes a v zamyšlení se škrábal na bradě, „má teorie přece jen není tak jasná. Těmi okenicemi by se dovnitř nedostal nikdo, ledaže by je vyrazil dynamitem. Nu, podíváme se dovnitř, nenajdeme‑li tam něco, co celou záležitost trochu osvětlí.“
Prošli jsme malými postranními dvířky do bíle omítnuté chodby, odkud vedly troje dveře do ložnic. Třetí pokoj nechtěl Holmes prohlížet, takže jsme vstoupili přímo do druhého, kde teď spávala slečna Stonerová a kde potkal její sestru tak strašný osud. Byl to útulný pokojík s nízkým stropem a otevřeným krbem po způsobu starých venkovských sídel. V jednom rohu stál hnědý prádelník, v druhém úzká postel přikrytá přehozem a nalevo od okna toaletní stolek. Spolu se dvěma proutěnými křesly to bylo jediné zařízení pokoje a jen uprostřed ležel ještě čtverhranný vysoký koberec. Prkna podlahy a táflování na stěnách byla z hnědého červotočivého dubu a tak stará a vybledlá, že zřejmě pocházela ještě z původní stavby. Holmes si přitáhl jedno křeslo do rohu a mlčky v něm seděl, jenom očima přejížděl sem a tam, dolů a nahoru a zaznamenával každičkou podrobnost pokoje.
„Kam vede ten zvonek?“ zeptal se konečně a ukázal na silnou šňůru od zvonku, která visela vedle postele a střapec jí ležel až na polštáři.
„Do pokojíku naší hospodyně.“
„Zdá se mi novější než ostatní zařízení.“
„Ano, zavedli ho sem teprve před dvěma lety.“
„Zřejmě si o něj řekla vaše sestra?“
„Ne, nikdy jsem neslyšela, že by jím zvonila. Co jsme potřebovaly, vždycky jsme si donesly samy.“
„Pak bylo věru zbytečné dávat sem tak pěknou šňůru. Ale jestli mě na chvilku omluvíte, prohlédnu si podlahu.“ Vrhl se tváří k zemi a s lupou v ruce se rychle plazil sem a tam a podrobně prohlížel každičkou štěrbinku v prknech podlahy. Pak stejně prozkoumal dřevěné táflování, jímž byly obloženy stěny pokojíku. A nakonec přistoupil k posteli, chvíli se na ni díval a očima jezdil dolů a nahoru po zdi. Najednou uchopil šňůru od zvonku a prudce za ni zatáhl.
„Vždyť je tu jen narafičená,“ řekl.
„Copak nezvoní?“
„Ne, není ani připevněna k drátu. To je vskutku zajímavé. Vidíte, je uvázaná k háčku těsně nad malým otvorem ventilátoru.“
„Není to zvláštní? Nikdy jsem si toho nevšimla.“
„Víc než zvláštní!“ zamumlal Holmes a zatahal za šňůru. „Na tomto pokoji je vůbec leccos podivného. Stavitel musel být například pěkný hlupák, když vyvedl větrák do druhého pokoje, zatímco jej stejně snadno mohl propojit s venkovním čerstvým vzduchem.“
„Ten byl také zaveden teprve nedávno.“
„Zřejmě v téže době jak šňůra od zvonku,“ poznamenal Holmes.
„Ano, tenkrát se tu udělalo několik menších úprav.“
„A byly to věru zajímavé úpravy — falešné šňůry od zvonku a větráky, které nevětrají. S vaším svolením se podíváme do dalšího pokoje, slečno Stonerová.“
Pokoj dr. Grimesbyho Roylotta byl prostornější než ložnice jeho nevlastní dcery, ale stejně prostě zařízený. Lehátko, dřevěná police plná knih, většinou odborného zaměření, vedle lůžka křeslo, u stěny jednoduchá dřevěná židle, kulatý stůl a velký železný sejf, to byly hlavní předměty, které jsme tu spatřili. Holmes zvolna přecházel po pokoji a s nejdychtivějším zájmem si je jeden po druhém i všechny najednou prohlížel.
„Co je v tom sejfu?“ zeptal se a zahleděl se na železnou schránku.
„Otčímovy obchodní papíry.“
„Tak jste přece jen nahlédla dovnitř?“
„Jen jednou, ale to už je několik let. Pamatuji se, že tam bylo plno papírů.“
„Kočka by tam například být nemohla?“
„Ne. Jak vás to mohlo napadnout!“
„Podívejte se na tohle!“ Holmes zvedl talířek s mlékem, který stál na sejfu.
„Ne, vždyť ani kočku nemáme. Ale strýc má toho geparda a paviána.“
„Ach ano, ovšem. Gepard je opravdu jen velká kočka, ale přece jen si troufám říci, že by mu takový talířek nestačil. Ježte o něčem bych se chtěl přesvědčit.“ Sedl si na bobek před dřevěnou židli a velmi pozorně zkoumal její sedadlo.
„Děkuji vám. To mi již docela stačí,“ řekl a vstal ukládaje lupu do kapsy. „Ale podívejme, teď jsem objevil něco věru zajímavého!“
Předmět, který jej zaujal, byl bičík na psa, pověšený v rohu postele. Divné však bylo, že byl stočený a uvázaný jako do smyčky.