„Co tomu říkáte, Watsone?“
„Je to docela obyčejný bičík. Jenom nechápu, proč je tak svázaný.“
„Není to příliš obvyklé, že? Ach bože, žijeme ve špatném světě a nic nemůže být horšího, než když inteligentní člověk využije svých schopností k zločinu. Myslím, že jsem již viděl dost, slečno Stonerová, a dovolíte‑li, vyjdeme ještě na trávník.“
Nikdy jsem nepozoroval u svého přítele tak hrozivý výraz a tak pochmurně stažené obočí, jako když jsme odcházeli z tohoto místa svého pátrání. Než se konečně vynořil ze svých myšlenek, prošli jsme několikrát sem a tam po trávníku, ale ani slečna Stonerová, ani já jsme jej nechtěli z jeho rozjímání vyrušit.
„Je nanejvýš důležité, abyste se ve všech ohledech zařídila podle mé rady, slečno Stonerová,“ řekl Holmes.
„To jistě udělám.“
„Věc je tak vážná, že nesnese nejmenšího otálení. Na tom, jak mi dokážete vyhovět, závisí možná váš život.“
„Ujišťuji vás, že se úplně svěřuji do vašich rukou.“
„Za prvé je naprosto nutné, abych i se svým přítelem strávil noc ve vašem pokoji.“
Oba jsme se na něj se slečnou Stonerovou s úžasem zadívali.
„Ano, je to zcela nevyhnutelné. Dovolte, ať vám to vysvětlím. Pokud vím, je tu naproti hostinec?“
„Ano, U koruny.“
„Výborně. A je odtamtud vidět na vaše okna?“
„Určitě je.“
„Až se váš nevlastní otec vrátí, musíte se omluvit, že vás bolí hlava, a uchýlit se do svého pokoje. Jakmile ho uslyšíte, že si jde lehnout, ihned otevřete ve svém pokoji okenici, nadzvedněte petlici, postavte nám na znamení do okna lampu a odstěhujte se se vším, co můžete potřebovat, do pokoje, kde jste spávala dříve. Jistě tam přes všechny opravné práce jednu noc nějak přetrváte.“
„Samozřejmě, docela snadno.“
„Ostatní již nechte na nás.“
„Ale co chcete udělat?“
„Přenocujeme ve vašem pokoji a vypátráme příčiny zvuku, který vás tolik vystrašil.“
„Tuším, pane Holmesi, že jste si svůj názor již udělal,“ řekla slečna Stonerová a položila mému příteli ruku na paži.
„Možná že ano.“
„Pak mi pro všechno na světě prozraďte, co způsobilo smrt mé sestry.“
„Raději bych vám to řekl, až budu mít jasnější důkazy.“
„Alespoň mi snad můžete říci, jestli mé tušení bylo správné a sestra zemřela z náhlého leknutí.“
„Ne, to si nemyslím. Podle mne byla příčina hmatatelnější. Ale teď vás již, slečno Stonerová, musíme opustit, neboť kdyby se doktor Roylott najednou vrátil a viděl nás tady, podnikli jsme celou cestu nadarmo. Sbohem a buďte statečná, neboť učiníte‑li vše, jak jsem vám řekl, můžete se spolehnout, že brzy zažehnám nebezpečí, které vám hrozí.“
V hostinci U koruny jsme s Sherlockem Holmesem snadno dostali ložnici a salónek. Pokoje byly v horním poschodí a z okna jsme viděli na bránu parku a obydlené křídlo panského domu Stoke Moranu. Za soumraku jsme zahlédli doktora Grimesbyho Roylotta, jak projíždí kolem hostince a obrovitá postava se mu mohutně tyčí vedle drobného chlapce na kozlíku. Chlapec nemohl honem otevřít těžkou železnou bránu a slyšeli jsme až sem, jak mu doktor hlasitě spílá, a viděli jsme, s jakou zuřivostí na něj hrozí zaťatými pěstmi. Pak se bryčka zase rozjela a za chvilku jsme zahlédli, jak mezi stromy najednou zazářilo světlo, když v jednom z obývacích pokojů rozžehli lampu.
„Víte, Watsone, že se doopravdy rozmýšlím, mám‑li vás s sebou večer vzít,“ řekl Holmes, když jsme spolu seděli v houstnoucí tmě. „V našem podniku je nesporně jistý prvek nebezpečí.“
„A budu vám při něm co platný?“
„Vaše přítomnost mi může být nedocenitelná.“
„Pak jdu rozhodně s vámi.“
„To je od vás velmi laskavé.“
„Mluvil jste však o nebezpečí. Zřejmě jste viděl v těch pokojích víc, než jsem dokázal postřehnout.“
„Ne, ale o něco víc jsem si z toho všeho vyvodil. Jistě jste viděl všechno co já.“
„Neviděl jsem přece nic zvláštního, jenom tu šňůru od zvonku, ale vůbec si neumím představit, k jakému účelu slouží.“
„Větrák jste viděl také?“
„Jistě, ale nezdá se mi nijak zvlášť neobvyklé, prorazí–li se mezi dvěma pokoji malý otvor. Vždyť je tak nepatrný, že by jím neproklouzla ani myš.“
„Ještě než jsme se rozjeli do Stoke Moranu, jsem věděl, že větrák najdeme.“
„Ale můj milý Holmesi!“
„Ano, věděl. Vzpomínáte si snad, jak se slečna Stonerová ve svém vyprávění zmínila, že její sestra cítila kouř z doutníků? To ovšem jasně naznačovalo, že oba pokoje musí být spojeny. Otvor je zřejmě docela malý, jinak by o něm určitě padla zmínka při koronerově šetření. Vyvodil jsem si z toho, že to bude nejspíše větrák.“
„Ale co by na něm mělo být zlého?“
„Každopádně jde přinejmenším o podivuhodnou shodu okolností. Do zdi se prorazí větrák, zavěsí se šňůra a dáma, která pod ní spí na posteli, zemře. Není vám to nápadné?“
„Pořád v tom ještě nevidím žádnou souvislost.“
„Nevšiml jste si něčeho skutečně zvláštního na té posteli?“
„Ne.“
„Je přece přitlučena k podlaze. Viděl jste někdy takto připevněnou postel?“
„To jsem opravdu neviděl.“
„Dáma tu postel nemohla odsunout. Musela ji mít stále v určitém postavení k větracímu otvoru a provazu — provaz je totiž v tomto případě výraz vhodnější, protože jako šňůry od zvonku ho jistě nikdo jakživ nepoužil.“
„Holmesi,“ zvolal jsem. „Myslím, že již začínám tušit, nač narážíte. Přijeli jsme právě včas, abychom zabránili rafinovanému strašnému zločinu.“
„Skutečně velmi rafinovanému a strašnému. Když se dá lékař na špatnou cestu, jez něho dokonalý zločinec. Má rozhodnost i znalosti.
Palmer a Pritchard patřili v tomto oboru k vrcholům. Tento muž jde však ještě dál, ale já myslím, Watsone, že my ho předejdeme. Do rána však zažijeme jistě dost hrůzy, proto si proboha v klidu pokuřme a mysleme alespoň několik hodin na něco veselejšího.“
Kolem deváté hodiny všechna světla v parku pohasla a celé sídlo se ponořilo do tmy. Další dvě hodiny nám ubíhaly pomalu, ale najednou, přesně o jedenácté, před námi zazářilo jediné jasné světlo.
„To je naše znamení,“ řekl Holmes a vyskočil. „Světlo je v prostředním okně.“
Na odchodu jsme ještě pohovořili s hostinským a vysvětlili mu, že jdeme na pozdní návštěvu k jednomu svému známému a možná že se tam zdržíme přes noc. Vzápětí jsme již kráčeli po temné silnici, do tváří nám dul ledový vítr a v ponuré tmě před námi blikalo jediné žluté světýlko, aby nás dovedlo k našemu pochmurnému úkolu.
Do parku jsme se dostali snadno, protože stará hradba byla na několika místech pobořena a neopravena. Prošli jsme lesem až k trávníku, přešli přes louku a právě se chystali vlézt oknem do domu, když z vavřínového křoví vyskočilo jakési stvoření podobné pokřivenému dítěti, vrhlo se na svých zkroucených nožkách do trávy a rychle přeběhlo do tmy.
„Pro boha živého,“ zašeptal jsem. „Viděl jste to, Holmesi?“
Holmes byl na chvíli stejně vyděšen jak já. V rozčilení mi stiskl paži jak svěrákem. Pak se však tiše rozesmál a přiložil mi ústa k uchu.
„Mají tu ale rozkošnou domácnost,“ zašeptal. „Byl to přece ten pavián.“
Sám jsem v té chvíli na doktorovy chráněnce dočista zapomněl. Ale teď jsem si uvědomil, že je tu gepard, a napadlo mne, že nám může co chvíli skočit na záda. Přiznám se, že jsem si oddechl, když jsem si podle Holmesova příkladu opatrně zul boty a octl se v ložnici. Můj druh potichu zavřel okenice, přemístil lampu na stůl a rozhlédl se po pokoji. Vše bylo přesně tak, jak jsme to viděli za dne. Holmes ke mně neslyšně přistoupil, přiložil si ruce jak trumpetu k ústům a zašeptal mi tak tiše, že jsem sotva pochytil jednotlivá slova: