,Výborně.’
,Přijedu vám naproti kočárem.’
,Pojedeme tedy ještě dál?’
,Ano, naše malá usedlost je skutečně uprostřed venkova. Dobrých sedm mil od eyfordského nádraží.’
,Pak se tam dostaneme sotva před půlnocí. A zpátky už asi nic nepojede. Musel bych se u vás zdržet přes noc.’
,Však vás snadno někam uložíme.’
,Není to ovšem příliš praktické. Neměl bych raději přijet v nějakou vhodnější dobu?’
,Podle našeho soudu bude nejlepší, když přijedete pozdě v noci. Veškerá nepohodlí vám přece vynahrazujeme honorářem; platíme vám, úplně mladému a neznámému muži, tolik, že bychom si za to jistě obstarali mínění nejproslulejších odborníků ve vašem povolání. Jestli nemáte ovšem o práci zájem, klidně ji ještě můžete odmítnout.’
Pomyslel jsem na padesát guinejí a na to, jak by mi právě přišly vhod. ,Není třeba,´ řekl jsem, ,ochotně se přizpůsobím všem vašim požadavkům. Rád bych však získal přesnější představu, co vlastně ode mne chcete.’
,Samozřejmě. Naprosto chápu, že slib mlčení, který jsme na vás požadovali, probudil vaši zvědavost. A nechci vás vůbec k ničemu nutit, dokud vám všechno do nejmenších podrobností nevysvětlím. Nemůže nás tu doufám nikdo poslouchat?´
,Určitě ne.’
,Věc se má tedy takto. Jak asi víte, existuje velice cenný nerost, který se jmenuje valchářská hlinka a v Anglii se nalézá jen asi na dvou místech?´
,Slyšel jsem o tom.’
,Koupil jsem nedávno menší usedlost, opravdu nic velkého, asi na deset mil od Readingu. A měl jsem to štěstí, že jsem na jednom svém poli náhodou objevil nános valchářské hlinky. Když jsem ho však prozkoumal blíž, zjistil jsem, že jde o poměrně slabou vrstvu, která spojuje dvě mnohem větší naleziště po pravé i levé straně, ale obě leží na pozemcích mých sousedů. Ti dobří lidé ovšem ani netuší, že mají na svých pozemcích poklad cenný jak zlatý důl. Rád bych si od nich půdu přirozeně odkoupil, dokud nepřijdou na to, jakou má opravdu hodnotu, ale chybí mi bohužel kapitál. Zasvětil jsem proto do svého tajemství několik přátel a ti mi poradili, abychom tiše a potají zpracovávali vlastní malý nános a získali tak peníze na zakoupení sousedních polí. Nějaký čas už to tak provozujeme a k usnadnění práce jsme si dali instalovat hydraulický lis. Jak jsem vám již však vysvětlil, lis se nám nedávno porouchal a chtěli bychom se s vámi o závadě poradit. Střežíme ovšem svoje tajemství jak oko v hlavě, a kdyby se najednou prozradilo, že k nám chodí odborníci na hydraulické stroje, sousedé by se jistě začali dohadovat proč, a jak by jednou všechno vyšlo najevo, můžeme se s nadějí na zakoupení pozemků a uskutečnění svých plánů navždy rozloučit. Proto jsem od vás také vyžadoval slib, že nikomu svou dnešní cestu do Eyfordu neprozradíte. Vysvětlil jsem vám to doufám dost jasně?’
,Rozumím vám velmi dobře,´ odpověděl jsem. ,Jen jedno mi nejde na rozum, proč užíváte k těžbě valchářské hlinky hydraulického lisu, když se dá, pokud vím, docela dobře získávat i ve formě drobného štěrku?’
,Máme už prostě vlastní metody,´ odbyl mne můj host. ,Stlačujeme hlinku do cihel, aby se při odvozu neprozradilo, oč vlastně jde. Ale to je už pouhý detail. Svěřil jsem se vám teď se vším, pane Hatherley, a prokázal jsem vám svou plnou důvěru.´ Ještě to ani nedořekl a již vstával. ,Budu vás tedy čekat v Eyfordu v 11.15.’
,Určitě přijedu.’
Jistě si dovedete oba představit, že když jsem později vše v klidu uvážil, sám jsem nad tak nečekanou zakázkou, která mi najednou byla svěřena, přímo žasl. Na jedné straně jsem ji samozřejmě jen vítal, protože honorář převyšoval přinejmenším desetinásobně částku, již bych si za podobnou službu stanovil sám, a bylo dost možné, že mi jedna objednávka přinese další. Na druhé straně na mne však vzezření i chování mého klienta zapůsobilo krajně nepříznivě a ani jeho vysvětlení o nálezu valchářské hlinky mi nedokázalo dostatečně objasnit, proč je tak nutné, abych se k němu vydával v noci, a proč se tolik obává, abych své poslání někomu neprozradil. Nakonec jsem však všechny pochybnosti pustil z hlavy, vydatně povečeřel, rozjel se na Paddingtonské nádraží a do slova i písmene poslušen příkazů jsem si tajemství nechal pro sebe.
V Readingu jsem nejenže musel přestoupit na jiný vlak, ale i přejít na jiné nádraží. I tak jsem však stihl poslední spojem do Eyfordu a po jedenácté hodině dorazil na slabě osvětlené nádražíčko. Vystupoval jsem docela sám a i na nástupišti nebylo živé duše, jen opodál klimbal vrátný se svítilnou v ruce. Když jsem však prošel brankou nádražních vrat, čekal již na mne můj ranní společník ve stínu na protější straně ulice. Beze slova mě popadl za paži a spěšně mne vedl ke kočáru, který tu stál s otevřenými dvířky. Zatáhl po obou stranách okna, zaťukal na dřevěnou přepážku a už jsme se řítili pryč, jak rychle jen kůň stačil.“
„Jeden kůň?“ vpadl mu do řeči Holmes.
„Ano, jen jeden.“
„Všiml jste si, jakou měl barvu?“
„Ano, zahlédl jsem ho ve světle boční svítilny, když jsem nastupoval do kočáru. Byl to hnědák.“
„Vypadal unaveně nebo čerstvě?“
„Docela čerstvě a pěkně se leskl.“
„Děkuji vám. Promiňte, že jsem vás přerušil. A nyní, prosím vás, pokračujte ve svém neobyčejně zajímavém vyprávění.“
„Rozjeli jsme se tedy a ujížděli nejméně hodinu. Plukovník Lysander Stark mi dopoledne tvrdil, že je k nim jenom sedm mil, ale podle toho, jak rychle jsme jeli a jak dlouho nám to trvalo, bych to odhadoval spíše na dvanáct. Plukovník vedle mne seděl celou tu dobu mlčky, ale když jsem se po něm několikrát pokradmu podíval, všiml jsem si, že si mne upřeně prohlíží. Silnice nemají v tom kraji asi zvlášť dobré, protože to s námi strašně kodrcalo a nadskakovalo. Pokoušel jsem se vyhlédnout z okna a trochu se podívat po krajině, ale okna byla z matného skla a vůbec nic jsem neviděl, jen tu a tam nejasný záblesk, jak nás míjela jakási světla. Tu a tam jsem utrousil nějakou poznámku, abych trochu přerušil jednotvárnost naší cesty, ale plukovník mi odpovídal jen jednoslabičně a rozhovor brzy uvázl. Konečně jsme sjeli z kodrcavé silnice na hladký štěrk zahradní cesty a kočár zastavil. Plukovník Lysander Stark seskočil na zem, a sotva jsem sestoupil za ním, vtáhl mne rychle do otevřené chodby. Vystoupili jsme vlastně z kočáru přímo do haly, takže jsem průčelí domu ani nezahlédl. Jakmile jsem přestoupil přes práh, dveře se za námi s těžkým bouchnutím zavřely a jen nejasně jsem zaslechl rachot kol, jak kočár ujížděl pryč.
V domě byla tma jako v ranci a plukovník tápavě přecházel po hale, hledal zápalky a něco si tiše mumlal. Pojednou se na druhém konci chodby otevřely dveře a zazářil k nám dlouhý zlatý kužel světla. Šířil se a šířil a vtom se objevila jakási žena se svítilnou v ruce. Držela světlo nad hlavou, nakláněla obličej kupředu a zvědavě si nás prohlížela. I v té tmě jsem viděl, že je velmi hezká, a z lesku, jímž se jí na tmavých šatech odráželo světlo, jsem poznal, že jsou z přepychové látky. Promluvila pár slov jakousi cizí řečí a z jejího tónu se mi zdálo, že se na něco ptá. Můj společník jí drsně a krátce odpověděl a tu sebou trhla tak prudce, že jí lampa div nevypadla z ruky. Plukovník Lysander Stark k ní pak přistoupil a cosi jí pošeptal, vstrčil ji zase do místnosti, odkud přišla, a zamířil se svítilnou v ruce ke mně.
,Budete snad tak laskav a posečkáte chvilku v tomto pokoji,´ řekl mi a doširoka přede mnou otevřel další dveře. Vedly do tichého, prostě zařízeného pokojíka, který měl uprostřed kulatý stůl a na něm rozházeno několik knih. Plukovník Stark postavil svítilnu na pianino u dveří. ,Nenechám vás dlouho čekat,’ řekl a zmizel ve tmě.