Asi za tři hodiny nato jsme již seděli společně ve vlaku a ujížděli z Readingu do malé vesničky v Berkském hrabství. Naši společnost tvořili Sherlock Holmes, inženýr Hatherley, inspektor Bradstreet ze Scotland Yardu, jeden detektiv a já. Bradstreet si rozložil na sedadle vojenskou mapu zdejší krajiny a opisoval na ní kružítkem kruh, v jehož středu ležel Eyford.
„A teď se podívejte,“ řekl. „Vymezil jsem vám desetimílový okruh kolem vesnice. Místo, které hledáme, musí být někde v blízkosti tohoto okruhu. Říkal jste přece, že jste jeli deset mil, že, pane?“
„Jeli jsme dobrou hodinu.“
„A to si myslíte, že když jste ztratil vědomí, vás vezli celou tu cestu zpátky?“
„Zřejmě ano. Mlhavě si pamatuji, jak mě někdo zvedl a někam odnášel.“
„Vůbec ovšem nechápu, proč vás vlastně ušetřili, když vás našli ležet v bezvědomí na zahradě,“ řekl jsem. „Že by ta žena nakonec svými prosbami zločince obměkčila?“
„O tom bych silně pochyboval. Jakživ jsem neviděl zatvrzelejší tvář.“
„Však to brzy vyjasníme,“ řekl Bradstreet. „Svůj kruh jsem už nakreslil, ale teď by mě zajímalo, v kterém jeho bodě hledat ty lidi.“
„Myslím, že bych vám jej mohl ukázat,“ řekl Holmes klidně.
„Snad už jste si neudělal svůj názor!“ zvolal inspektor. „Tak pojďme, uvidíme, kdo se s vámi shodne. Já bych tvrdil, že náš dům leží na jihu, protože tam je kraj nejopuštěnější.“
„A já bych hádal, že na východě,“ řekl můj pacient.
„Já jsem spíš pro západ,“ poznamenal detektiv. „Je tam několik úplně tichých vesniček.“
„A já pro sever,“ ozval jsem se, „protože tam nejsou žádné kopce, a náš přítel přece říkal, že mu připadalo, jako by kočár nejel nikdy do vrchu.“
„Tak vida, jak se mohou názory různit,“ zasmál se inspektor. „Nakonec jsme se rozdělili o celý kompas. Komupak byste dal svůj rozhodující hlas vy?“
„Nikomu, všichni jste na omylu.“
„Ale všichni se přece mýlit nemůžeme.“
„Samozřejmě že můžete. Já volím tento bod,“ řekl Holmes a ukázal prstem přímo do středu kruhu. „A tady je také najdeme.“
„Ale co těch dvanáct mil jízdy?“ vydechl Hatherley.
„Šest tam a šest zpátky. Nic nemůže být jednoduššího. Sám jste přece říkal, že když jste nastupoval do kočáru, byl kůň odpočatý a lesklý. Bylo by to snad možné, kdyby již předtím ujel dvanáct mil po hrbolatých cestách?“
„A víte, že to vypadá na docela pravděpodobný trik,“ poznamenal Bradstreet zamyšleně. „O tom, co je to za bandu, není ovšem pochyb.“
„Naprosto ne,“ řekl Holmes. „Jsou to penězokazci ve velkém a tím strojem zpracovávali amalgám, který používali místo stříbra.“
„Víme už určitou dobu, že nám tu někde řádí prohnaná banda,“ řekl inspektor. „Vyrábí půlkoruny po tisících kusech. Vysledovali jsme ty podvodníky až do Readingu, ale dál jsme se nedostali, dovedli za sebou zahladit stopy tak mazaně, že musí jít o hodně zkušené rošťáky. Teď se mi však zdá, že je dík šťastné náhodě konečně přece jen dopadneme.“
Inspektor se však mýlil, neboť zločincům nebylo souzeno, aby upadli do rukou spravedlnosti. Když jsme si to přisupěli s vláčkem na eyfordské nádraží, spatřili jsme, jak se za malou skupinkou stromů valí k obloze obrovský sloupec dýmu a zůstává viset nad krajinou jak velké pštrosí pero.
„Snad tu někde nehoří?“ zeptal se Bradstreet, když vlak zas odjel.
„Hoří, pane,“ odvětil přednosta stanice.
„Kdy vypukl ten požár?“
„Slyšel jsem, že v noci, pane, ale pořád se šíří a celé stavení je už v jednom plameni.“
„Čí je ten dům?“
„Doktora Bechera.“
„Poslyšte,“ vložil se do hovoru inženýr, „není ten doktor Becher Němec, takový hubeňour s dlouhým ostrým nosem?“
Přednosta stanice se na celé kolo rozesmál. „Kdepak, pane, doktor Becher je Angličan a v celé farnosti sotva najdete člověka s tak pěkně vypaseným bříškem. Ale bydlí u něj nějaký gentleman, prý jeho pacient, a to je opravdu cizinec a vypadá, jako by mu trochu dobrého berkského hovězího přišlo jen k duhu.“
Přednosta ještě ani nedomluvil a už jsme se všichni hnali k požáru. Silnice vedla do mírného svahu, na kterém stála doširoka rozložená, bíle omítnutá budova. Z každičké její spáry a z každého okna šlehal teď oheň a dole v zahradě se marně snažily tři hasičské vozy plameny zdolat.
„Tady je to!“ zvolal Hatherley nanejvýš vzrušen. „Tady je ta štěrková cesta a pod těmihle růžovými keři jsem zůstal ležet. A z toho druhého okna jsem vyskočil.“
„Alespoň jste se jim pomstil,“ řekl Holmes. „Dřevěné stěny určitě chytly od vaší petrolejky, jak ji rozmačkal lis, a vaši pronásledovatelé měli zřejmě jen myšlenky na to, jak vás chytit, a včas si požáru nevšimli. Teď se však dobře dívejte, jestli neuvidíte mezi tím davem své přátele z včerejší noci, i když se velice obávám, že jsou už na sto mil odtud.“
Holmesovy obavy se také splnily, neboť od toho dne jako by se po krásné ženě, zlověstně vyhlížejícím Němci a zamračeném Angličanovi země slehla. Jen jeden rolník zahlédl předtím časně zrána vůz naložený několika lidmi a velkými bednami, který ujížděl co nejrychleji směrem k Readingu, ale tam také všechny stopy po uprchlících končily a ani Holmes nedokázal při vší své vynalézavosti vypátrat sebemenší náznak, kde by se mohli nacházet.
Hasiče krajně udivilo podivné vybavení, které nalezli uvnitř, a ještě víc je zarazilo, když objevili na okenní římse v druhém poschodí docela nedávno useknutý lidský palec. Do západu slunce se jim konečně podařilo požár uhasit, ale mezitím se propadla střecha a změnila celý dům v takové rozvaliny, že ze stroje, na který náš nový známý tolik doplatil, nezbylo až na pokroucené válce a železné trubky vůbec nic. V kůlně na zahradě se našly velké zásoby niklu a plechu, ale žádné mince, což možná vysvětluje, proč vůz, o kterém se již mluvilo, byl tolik přetížen bednami.
Jak se náš inženýr dostal ze zahrady až na místo, kde nabyl později vědomí, by bylo navždy zůstalo tajemstvím, nebýt tu měkké půdy, která nám mnohé prozradila. Ukázalo se, že jej odnesly dvě osoby, z nichž jedna měla velice drobné a druhá až neobvykle velké nohy. Z toho zřejmě vyplývalo, že zamlklý Angličan nebyl tak troufalý anebo krutý jak jeho druh a že pomohl ženě odnést omdlelého muže do bezpečí.
„To jsem si tedy sehnal práci!“ poznamenal smutně náš inženýr, když jsme zas nasedli do vlaku a vraceli se do Londýna. „Přišel jsem o palec, padesát guinejí jsem nedostal a co jsem vlastně získal?“
„Zkušenost,“ řekl mu Holmes se smíchem. „A ta pro vás může mít přece jen nějakou hodnotu, i když nepřímou. Stačí, když ji odějete do slov, a budete mít po celý život pověst výtečného společníka.“
X — Urozený ženich
Svatba lorda St. Simona a podivný konec jeho manželství dávno již přestaly zajímat vznešené kruhy, v nichž se nešťastný ženich pohybuje. Zastínily je mezitím nové skandály s podrobnostmi ještě mnohem pikantnějšími, takže o dramatu, jež se odehrálo před čtyřmi roky, se pomalu přestalo mluvit. Mám však důvod se domnívat, že veřejnosti nebyly nikdy prozrazeny všechny jeho okolnosti, a protože můj přítel Sherlock Holmes se podstatně zasloužil o vyjasnění případu, soudím, že vzpomínky na něj by ani nebyly úplné, kdybych alespoň v krátkosti nezachytil i tuto epizodu.