„Při svatební snídani.“
„Skutečně? Pak je to o moc zajímavější případ, než se mi na první pohled zdálo, ba případ zcela dramatický.“
„Ano, také bych řekl, že poněkud vybočuje z běžných mezí.“
„Nevěsty mizí dost často před obřadem a někdy i během svatební cesty, ale takto pohotové jednání si sám nepamatuji. Seznamte mne, prosím, se všemi podrobnostmi.“
„Upozorňuji vás však, že jsou značně neúplné.“
„Třeba je dokážeme doplnit.“
„Všechno, co zatím víme, je shrnuto do jediného článku ve včerejších ranních novinách, který vám nyní přečtu. Má nadpis ,Podivná událost na svatbě z nejvyšší společnosti’.
,Rodina lorda Roberta St. Simona je hluboce znepokojena podivnými a velmi bolestnými událostmi, k nimž došlo v souvislosti s lordovou svatbou. Jak bylo krátce oznámeno ve včerejších novinách, svatba se konala včera dopoledne, avšak teprve dnes jsme si mohli ověřit zvláštní pověsti, které začaly kolovat po městě. Lordovi přátelé se sice pokoušeli celou věc zatajit, ale protože pronikla již natolik do veřejnosti, jistě by nebylo nikterak prospěšné, kdybychom se pokoušeli přejít mlčením něco, o čem se již zcela běžně mluví.
Obřad konaný u svatého Jiří na Hanover Square byl zcela tichý a zúčastnili se ho jen nevěstin otec pan Aloysius Doran, vévodkyně z Balmoralu, lord Backwater, lord Eustace a lady Clara St. Simon (ženichův mladší bratr a sestra) a lady Alicia Whittingtonová. Celá společnost se pak odebrala do domu pana Aloysiuse Dorana v Lancaster Gate, kde byla připravena svatební hostina. V té chvíli došlo prý k menšímu skandálu, vyvolanému jakousi ženou, jejíž jméno se nám dosud nepodařilo zjistit. Tato žena se pokusila proniknout za svatební společností do domu a prohlašovala, že má na lorda St. Simona jakési právo. Teprve po trapné a dlouhé scéně ji sluha a vrátný vykázali z domu. Nevěsta vstoupila naštěstí do domu před touto rušivou nepříjemností a usedla spolu s ostatními k tabuli, avšak po nějaké chvíli se omluvila na náhlou nevolnost a vzdálila se do svého pokoje. Když byla delší dobu pryč, začali se hosté nad její nepřítomností pozastavovat a otec se za ní šel podívat; zjistil však od její komorné, že se v pokoji zdržela pouze okamžik, rychle si oblékla plášť a klobouk a vyšla spěšně na chodbu. Jeden z vrátných potvrdil, že viděl takto oblečenou dámu vycházet z domu, ale protože byl přesvědčen, že paní sedí se společností u svatebního stolu, ani mu na mysl nepřišlo, že by to mohla být ona. Když pan Aloysius Doran zjistil, že jeho dcera zmizela, spojil se za pomoci ženicha ihned s policií a neprodleně bylo zahájeno energické pátrání, které pravděpodobně tuto podivnou událost brzy vyjasní. Až do pozdních hodin včerejšího večera nevyšlo však najevo nic, co by jen trochu osvětlilo, kde ztracenou dámu hledat. Šíří se i pověsti, že jde možná o nekalou hru, a policie údajně zatkla ženu, která způsobila ranní výtržnost, neboť se domnívá, že se mohla ze žárlivosti či jiného motivu podílet na záhadném zmizení nevěsty.’ “
„A to je vše?“
„V dalších ranních novinách je ještě jedna zprávička, ale velice výmluvná.“
„A to?“
„Že slečna Flora Millarová, dáma, která vyvolala onu nepříjemnost, byla zatčena. Původně prý působila jako danseuse v Allegru a ženich se s ní již řadu let znal. Žádné další podrobnosti již uvedeny nejsou, a máte teď tedy před očima celý případ — pokud byl ovšem zachycen v tisku.“
„A zdá se mi, že je to případ neobyčejně zajímavý. Nechtěl bych o něj přijít ani za svět. Někdo však již zvoní, Watsone, a protože hodiny ukazují za pár minut čtyři, přichází nepochybně náš urozený klient. Ať vás ani nenapadne, abyste odcházel, Watsone, protože bych tu velmi rád měl svědka, alespoň pro kontrolu své vlastní paměti.“
„Lord Robert St. Simon,“ oznámil náš sluha a doširoka otevřel dveře. Vešel gentleman příjemné kultivované tváře, s klenutým nosem a bledou pletí, poněkud nevrle staženými ústy a pevným otevřeným pohledem člověka, jehož příjemným údělem vždy bylo udělovat rozkazy a očekávat poslušnost. Chování měl energické, avšak svým celkovým zjevem působil předčasně zestárle, neboť se trochu nachyloval kupředu a při chůzi maličko podklesával v kolenou. I vlasy měl na skráních trochu prošedivělé a na temeni prořídlé, když si rozmáchlým pohybem sundal klobouk s prohnutou střechou. Oblečen byl s nesmírnou péčí, která hraničila až s fintivostí — měl tuhý límeček, černý žaket, bílou vestu, žluté rukavice, boty z jemné kůže a světlé kamaše. Zvolna vkráčel do pokoje, otáčeje hlavou ze strany na stranu, a v pravé ruce pohupoval šňůrkou, na níž měl připevněn zlatý lorňon.
„Dobrý den, lorde St. Simone,“ pravil Holmes a s úklonou povstal. „Posaďte se laskavě do proutěného křesla. Toto je můj přítel a kolega doktor Watson. Přisedněte si trochu blíž k ohni a hned si pohovoříme.“
„Jistě si dovedete, pane Holmesi, živě představit, jak velice bolestná je pro mne celá tato záležitost. Byl jsem skutečně raněn do hloubi duše. Slyšel jsem, že jste se již zabýval několika podobnými choulostivými případy, i když pochybuji, že by byly z téže společenské třídy.“
„Skutečně nebyly, ale nezbývá mi než poněkud slevit.“
„Jakže prosím?“
„Můj poslední klient, pro nějž jsem řešil podobný případ, byl král.“
„Ach skutečně! O tom jsem ovšem neměl tušení. A který král?“
„Skandinávský.“
„Cože? Snad se mu také neztratila žena?“
„Jistě pochopíte,“ řekl Holmes co nejlíbezněji, „že diskrétnost, kterou vám slibuji ve vaší záležitosti, zaručuji i ostatním klientům.“
„Jistěže! Ale ovšem. Velice správně! Nesmírně se vám omlouvám. Pokud jde o můj případ, rád vám poskytnu všechny informace, které by vám pomohly utvořit si určitý názor.“
„Děkuji vám. Pročetl jsem si vše, co se objevilo v tisku, ale nic víc prozatím nevím. Mohu snad předpokládat, že ty zprávy jsou pravdivé — například článek, v němž se mluví o zmizení nevěsty.“
Lord St. Simon si článek přelétl. „Ano, to by celkem odpovídalo.“
„Ovšem aby si člověk udělal určitý názor, musí se dovědět mnohem víc. Nejspíše si svá fakta zjistím, budu‑li se ptát přímo vás.“
„Prosím, ptejte se.“
„Kdy jste se seznámil se slečnou Hatty Doranovou?“
„V San Francisku, před rokem.“
„Cestoval jste po Státech?“
„Ano.“
„Zasnoubil jste se s ní tehdy?“
„Ne.“
„Ale byli jste dobří přátelé?“
„Bavil jsem se v její společnosti a ona poznala, že se s ní bavím.“
„Je její otec velmi bohatý?“
„Je prý to nejbohatší člověk na tichomořském pobřeží.“
„A jak přišel k tolika penězům?“
„V dolech. Před několika lety neměl vůbec nic. Potom narazil na zlato, dobře investoval a peníze se mu jen hrnuly.“
„A co soudíte vy sám o povaze mladé dámy — vlastně vaší paní?“
Náš aristokraticky host začal otáčet lorňonem poněkud rychleji a zahleděl se do ohně. „Víte, pane Holmesi,“ začal. „Než její otec zbohatl, bylo mé paní již dvacet let. Až do té doby si žila docela volně ve zlatokopeckých táborech a toulala se po lesích a horách, takže ji vychovala spíš příroda než učitelé. Je, jak říkáme v Anglii, trochu divoká — rázná, temperamentní a svobodymilovná, naprosto nespoutaná jakýmikoli tradicemi. A dost prchlivá — vlastně jsem chtěl říci výbušná. Rozhoduje se bez váhání a svá rozhodnutí provádí beze strachu. Na druhé straně bych jí ovšem nebyl dal jméno, které mám tu čest nosit,“ (důstojně si odkašlal), „kdybych byl nevěděl, že je to v jádru žena nadmíru ušlechtilá. Jsem přesvědčen, že je schopna hrdinských obětí a že by se jí všechno nečestné velmi příčilo.“