„Máte její fotografii?“
„Vzal jsem ji s sebou.“ Otevřel medailónek a ukázal nám oblou tvář překrásné ženy. Nebyla to fotografie, ale miniatura ve slonové kosti, a umělec plně zdůraznil lesklé černé vlasy, veliké tmavé oči a krásně utvářená ústa. Holmes se dlouho a dychtivě na obrázek díval. Potom medailónek zavřel a vrátil jej lordu St. Simonovi.
„Mladá dáma přijela tedy do Londýna a vy jste se s ní začal znovu vídat?“
„Ano, otec ji přivezl, aby strávila v Londýně letošní sezónu. Několikrát jsem se s ní sešel, zasnoubili jsme se a nyní jsem se s ní oženil.“
„Pokud jsem slyšel, přinesla vám značné věno?“
„Docela slušné. Ale o nic větší, než bývá v naší rodině obvyklé.“
„A to vám ovšem zůstane, neboť manželství je vlastně fait accompli?“
„Na to jsem se skutečně ještě neinformoval.“
„Pochopitelně. Viděl jste se se slečnou Doranovou den před svatbou?“
„Ano.“
„Byla v dobré náladě?“
„V opravdu výtečné. Pořád si chtěla povídat o našem budoucím životě.“
„Skutečně? To je nadmíru zajímavé. A svatebního rána?“
„Byla samý úsměv — aspoň do chvíle, než skončil obřad.“
„A pak jste na ní pozoroval nějakou změnu?“
„Nu, abych vám řekl pravdu, v té chvíli jsem si u ní poprvé povšiml jakýchsi náznaků, že má poněkud prudší povahu. Šlo však o takovou maličkost, že ani nestojí za vyprávění a nemůže mít s celým případem rozhodně nic společného.“
„Jen nám ji, prosím, přesto vypovězte.“
„Byla to úplná dětinskost. Když jsme vycházeli k sakristii, upustila má paní najednou kytici. Míjeli jsme právě první řadu a květiny spadly do lavice. Na vteřinku jsme se tím zdrželi, ale gentleman, který v lavici seděl, mé paní květiny rychle podal a ani se nezdálo, že by pádem nějak utrpěly. Když jsem se jí však o té epizodě zmínil, velice stroze mi odpověděla a na zpáteční cestě kočárem byla kvůli té maličkosti až nepochopitelně rozrušená.“
„Vskutku. Říkáte, že v lavici seděl jakýsi gentleman. Přišli tedy i cizí lidé?“
„Jistě. Je‑li kostel otevřen, nelze veřejnost zcela vyloučit.“
„A nebyl ten gentleman někdo ze známých vaší paní?“
„Ne, to jistě ne. Říkám mu gentleman pouze ze zdvořilosti, jinak působil spíše dojmem úplně obyčejného člověka. Ani jsem si téměř nevšiml, jak vlastně vypadal. Ale skutečně se mi zdá, že se poněkud vzdalujeme věci.“
„Lady St. Simonová se tedy vrátila ze svatby poněkud zaraženější než předtím. Co udělala, když vstoupila znovu do otcova domu?“
„Viděl jsem ji, jak rozmlouvá se svou komornou.“
„A kdo je její komorná?“
„Jmenuje se Alice. Je to Američanka a má paní si ji přivezla s sebou.“
„Má k ní zřejmě naprostou důvěru?“
„Trochu až přehnanou. Podle mého soudu jí příliš povolovala. V Americe se ovšem na takové věci dívají jinak.“
„Jak dlouho mluvila vaše paní s touto Alicí?“
„Jenom pár minut. Já měl v té chvíli jiné starosti.“
„Nezaslechl jste, co si říkaly?“
„Lady St. Simonová se zmiňovala o někom, kdo skočil po jakémsi záboru. Často užívala takový slang a neměl jsem ani ponětí, co vlastně tím myslí.“
„Americký slang dovede být velmi výstižný. A co udělala vaše paní, když domluvila se svou komornou?“
„Vešla do slavnostní síně.“
„Zavěšena do vás?“
„Ne, sama. Byla v takových maličkostech velmi nezávislá. Asi deset minut jsme tam poseděli, ale vtom pojednou spěšně vstala, zašeptala jakousi omluvu a vyběhla z pokoje. A již se tam nikdy nevrátila.“
„Pokud vím, její komorná Alice však tvrdí, že vaše paní zašla do svého pokoje, přehodila si přes svatební šaty dlouhý plášť, nasadila si klobouk a vyšla z domu.“
„Přesně tak. A později byla spatřena, jak vchází do Hyde Parku spolu s Florou Millarovou, ženou, která je nyní ve vazbě a která mi ztropila svatebního rána onu výtržnost v domě pana Dorana.“
„Ach ano. Zajímalo by mne pár podrobností o této mladé dámě a o vašem vztahu k ní.“
Lord St. Simon pokrčil rameny a pozvedl obočí. „Pár let jsme byli přáteli — dalo by se snad říci, že velmi blízkými přáteli. Flora tančila kdysi v Allegru. Nezachoval jsem se k ní nikterak malicherně a nemá skutečně nejmenší důvod si na mne stěžovat, ale znáte ženy, pane Holmesi. Flora byla vždycky rozkošné děvče, ale je prudká a nade vše mne zbožňuje. Když se dověděla, že se mám ženit, začala mne zahrnovat strašlivými dopisy, a abych se vám přiznal, rozhodl jsem se pro tichou svatbu vlastně ze strachu, aby mi neudělala v kostele skandál. Jen jsme se vrátili, objevila se před domem pana Dorana a chtěla se mermomocí prodrat dovnitř, urážela nahlas mou paní, a dokonce jí i vyhrožovala. Předvídal jsem ovšem něco takového a dal jsem včas sluhům příkazy, takže ji zase brzy vystrnadili. Když viděla, že jsou jí všechny scény málo platné, uklidnila se.“
„Vaše paní to všechno slyšela?“
„Ne, díkybohu ne.“
„A později ji někdo viděl, jak s tou ženou odchází?“
„Ano. A to právě tak znepokojuje pana Lestrada ze Scotland Yardu. Domnívá se, že Flora vylákala mou paní z domu a nastražila jí nějakou strašlivou léčku.“
„To je ovšem docela možný předpoklad.“
„Vy tomu také věříte?“
„Neřekl jsem, že by to byl pravděpodobný předpoklad. Ale vám samotnému se to asi moc nezdá?“
„Podle mého soudu by Flora neublížila ani mouše.“
„Žárlivost dovede ovšem člověka změnit k nepoznání. Řekněte mi však, co se asi zběhlo podle vaší teorie?“
„Přišel jsem k vám teorii hledat, a ne ji vykládat. Seznámil jsem vás se všemi fakty. Ale když se mne již ptáte, prozradím vám, že podle mého zdání všechno to rozčilení i vědomí, jak vážného společenského prohřešku se dopustila, mou paní natolik rozrušilo, že jí snad způsobilo i lehčí nervový otřes.“
„Krátce řečeno že se najednou pomátla?“
„Opravdu, uvážím‑li, že se obrátila zády nejenom ke mně, ale ke všemu, oč mnohé ženy před ní tak marně usilovaly, jen těžko si to dovedu jinak vysvětlit.“
„I to by určitě byla zcela přijatelná hypotéza,“ řekl Holmes s úsměvem. „Teď si však myslím, lorde St. Simone, že jste mi již poskytl veškeré informace. Směl bych se vás ještě zeptat, zda jste ze svého místa u svatební hostiny viděli z okna?“
„Viděli jsme na druhou stranu ulice a do parku.“
„Ach tak. Potom si myslím, že vás nemusím již déle zdržovat. Brzy se s vámi spojím.“
„Budete‑li mít ovšem štěstí a problém vyřešíte,“ řekl náš klient, jak vstával.
„Již jsem jej vyřešil.“
„Cože? Co povídáte?“
„Říkám, že jsem jej vyřešil.“
„A kde je tedy moje paní?“
„Tuto podrobnost vám brzy objasním.“
Lord St. Simon zavrtěl hlavou. „Na to bude asi zapotřebí moudřejších hlav, než je vaše a moje,“ poznamenal, důstojně a staromódně se nám uklonil a odešel.