„Od lorda St. Simona je skutečně velkorysé, že prokázal mé hlavě takovou čest a srovnal ji se svou,“ řekl Sherlock Holmes se smíchem. „Myslím, že si po tom křížovém výslechu dám whisky se sodou a doutník. Udělal jsem si na celý případ svůj názor, ještě než vstoupil náš klient do místnosti.“
„Ale milý Holmesi!“
„Mám záznamy o několika podobných případech, i když, jak jsem již poznamenal, žádný z nich neměl tak prudký spád. Celá naše rozmluva mne v mé domněnce jen utvrdila. Nepřímé důkazy mohou být někdy nadmíru přesvědčivé, jako například najde‑li se najednou v mléce pstruh — abych citoval třeba Thorea.“
„Ale já přece slyšel všechno co vy.“
„Neznáte však předcházející případy, které mi tolik pomohly. Před několika lety se něco podobného stalo v Aberdeenu a rok po francouzsko‑pruské válce došlo k obdobné příhodě v Mnichově. Je to jeden z těch případů — ale podívejme se, jde k nám Lestrade! Dobré odpoledne, Lestrade! Na příborníku najdete ještě jednu skleničku a tamhle v krabici jsou doutníky.“
Policejní detektiv byl oblečen do námořnické kazajky s kravatou a vypadal, jako by zrovna vystoupil z nějaké lodi. V ruce nesl černý plátěný vak. Po krátkém pozdravení se posadil a zapálil si doutník, který mu Holmes nabídl.
„Copak se děje?“ zeptal se Holmes s šelmovským pohledem. „Vypadáte nějak nespokojeně.“
„A taky že jsem nespokojený. Dopaluje mě ten případ se svatbou lorda St. Simona. Vůbec si s ním nevím rady.“
„Skutečně? To mne opravdu překvapujete.“
„Kdo kdy jakživ slyšel o zamotanější hádance? Připadá mi, jako by mi každá stopa proklouzla mezi prsty. Štvu se za tím celý den.“
„A zdá se, že jste se přitom pořádně umáčel,“ řekl Holmes a sáhl mu na rukáv námořnické kazajky.
„Ano, prohledával jsem celou zátočinu.“
„Ale proboha, co jste tam hledal?“
„Tělo lady St. Simonové.“
Sherlock Holmes se opřel dozadu v křesle a na celé kolo se rozesmál.
„Nádrž pod fontánou na Trafalgar Square jste neprohledal?“ zeptal se.
„Proč? Co tím myslíte?“
„Že tam můžete tu dámu najít stejně dobře jako ve vaší zátočině.“
Lestrade se na mého druha dopáleně podíval. „Tak se mi zdá, že o tom nějak moc víte,“ zavrčel.
„Nu, právě jsem vyslechl všechna fakta, ale už jsem si udělal názor.“
„Opravdu? A podle vás nemá zátočina s celou tou věcí nic společného?“
„Domnívám se, že asi sotva.“
„Pak mi snad laskavě vysvětlíte, jak to, že jsme našli ve vodě tohle?“ Při řeči otevřel Lestrade vak a vysypal na zem svatební šaty z promáčeného hedvábí, bílé saténové střevíčky a svatební věneček se závojem. Všechno to bylo celé ublácené a prosáklé vodou. „A ještě něco,“ řekl Lestrade a položil na hromádku nový svatební prstýnek. „Tak vidíte, pane Holmesi, máte tu k rozlousknutí pěkný oříšek.“
„To věru mám,“ řekl můj přítel a vyfukoval do vzduchu modravé kroužky. „Tohle jste všechno vylovil ze zátočiny?“
„Ne, našel to správce parku. Šaty plavaly po vodě kousek od břehu. Byly identifikovány jako její a usoudil jsem, že tělo od nich nebude jistě daleko.“
„Podle tak geniálního uvažování by se v blízkosti každé garderoby měla nutně nalézat i mrtvola. A k čemu jste tím, prosím vás, chtěl dospět?“
„K určitému důkazu, který by ze zmizení lady St. Simonové usvědčil Floru Millarovou.“
„To se vám asi bohužel těžko podaří.“
„Tak vy mi nevěříte?“ zvolal Lestrade roztrpčeně. „Je mi líto, pane Holmesi, ale všechny ty vaše dedukce a závěry jsou přece jen k ničemu. Dopustil jste se dvou hrubých chyb a to už ani nepočítám ty menší. Ty šaty slečnu Floru Millarovou opravdu usvědčují.“
„A jak?“
„Mají totiž kapsu. A v kapse je lísteček. A na lístečku vzkaz. A tady ten vzkaz máte.“ Hodil papírek před Holmese na stůl. „Jen si ho poslechněte. ,Uvidíme se, až bude po všem. Budu čekat. F. H. M.“ Hned od počátku jsem zastával teorii, že Flora Millarová lady St. Simonovou někam odvábila a je — bezpochyby ještě s dalšími svými kumpány — odpovědna za její zmizení. A teď máte před sebou lístek podepsaný jejím monogramem, který zřejmě nenápadně vstrčila nevěstě u dveří do ruky a vylákala ji tak někam, kde si s ní už dovedla poradit.“
„To se vám povedlo, Lestrade,“ řekl Holmes se smíchem. „Jste opravdu pašák. Ukažte, ať se na to podívám.“ Lhostejně uchopil papírek, ale vzápětí se na něj pozorně zadíval a spokojeně vykřikl. „To je skutečně velmi důležitý dokument,“ řekl.
„Tak vidíte, přece vám připadá důležitý?“
„Nesmírně. Srdečně vám blahopřeji.“
Lestrade vítězoslavně povstal a sklonil hlavu, aby se také na lísteček podíval. „Ale vždyť si ho prohlížíte z druhé strany,“ zvolal.
„Naopak, právě z té správné.“
„Ta že je správná? Vy jste se asi zbláznil! Tužkou to máte napsáno tady.“
„Jenže na rubu je kousek hotelového účtu a ten mě hluboce zaujal.“
„Vždyť na něm nic není. Už jsem si ho prohlížel,“ namítal Lestrade. ,4. listop., pokoje 8 šil., snídaně 2 šil. 6 pencí, koktajl l šilink, oběd 2 a půl šil., jedno sherry 8 pencí.’ Nevidím na tom nic zvláštního.“
„Pravděpodobně ne. A přece je to nanejvýš důležité. Pokud jde o vzkaz, je rovněž velmi významný, zejména monogram, takže vám blahopřeji ještě jednou.“
„Už jsem tu promarnil času dost,“ řekl Lestrade a vstal. „Já věřím na poctivou práci, a ne na nějaké vysedávání u krbu a vymýšlení zábavných teorií. Na shledanou, pane Holmesi, však se ukáže, kdo přijde té věci dřív na kloub.“ Sebral oblečení, nastrkal je do vaku a zamířil ke dveřím.
„Něco vám ještě naznačím, Lestrade,“ pomalu řekl Holmes, než jeho soupeř zmizel. „Prozradím vám skutečné řešení celé záhady. Lady St. Simonová je mýtus. Taková osoba neexistuje a nikdy neexistovala.“
Lestrade se smutně zahleděl na mého přítele. Pak se otočil ke mně, třikrát si zaťukal na čelo, vážně zavrtěl hlavou a spěšně odešel.
Sotva za sebou zavřel dveře, Holmes povstal a oblékl si plášť. „Na tom, co říkal ten chlapík o terénní práci, přece jen něco je,“ poznamenal. „Takže vás budu asi muset ještě zanechat na chvíli novinám, Watsone.“
Sherlock Holmes odešel v pět odpoledne, ale nezůstal jsem dlouho sám, neboť asi za hodinu se pojednou objevil prodavač z lahůdkářství s ohromnou plochou krabicí. S pomocí učedníka, kterého si přivedl s sebou, krabici rozbalil a k mému velkému úžasu začal prostírat na našem skromném staromládeneckém mahagonovém stole vskutku epikurejskou studenou večeři. Objevily se dva páry studených sluk, bažant, mísa paté–de‑foie‑gras a několik prastarých, pavučinami potažených lahví vína. Oba návštěvníci přede mnou rozložili tyto přepychové lahůdky a zmizeli jak džinové z Tisíce a jedné noci. Nedostal jsem z nich pražádné vysvětlení, jenom že všechno to zboží je zaplaceno a bylo objednáno na tuto adresu.
Těsně před devátou vstoupil rázně do pokoje Sherlock Holmes. Tvářil se vážně, ale světélka v jeho očích mi napovídala, že se ve svých závěrech nezklamal.
„Tak již přinesli večeři,“ řekl a mnul si ruce.
„Zřejmě čekáte společnost. Prostřeli pro pět osob.“
„Ano, myslím, že se u nás dnes někdo staví,“ odpověděl. „Divím se, že lord St. Simon ještě nepřišel. Ha, ha! Zdá se mi, že již slyším na schodech jeho kroky.“