Byl to skutečně náš ranní návštěvník. Otáčeje lorňonem ještě prudčeji než prve vpadl do pokoje s naprosto zmateným výrazem na aristokratické tváři.
„Můj posel vás tedy zastihl?“ otázal se Holmes.
„Ano, a musím se přiznat, že mne jeho zpráva nadmíru rozrušila. Jste si skutečně jist tím, co říkáte?“
„Naprosto.“
Lord St. Simon sklesl do židle a otíral si čelo.
„Co mi jen řekne vévoda, až se doví, že člen jeho rodiny byl vystaven takové potupě?“ mumlal.
„Vždyť jde o pouhou náhodu. Žádnou potupu bych v tom neviděl.“
„Vy se na to díváte ovšem z docela jiného hlediska.“
„Podle mého názoru nelze nikomu nic vyčítat. Nevím, jak jinak mohla ta dáma jednat, i když je jistě k politování, že zvolila cestu tak ukvapenou. Ale nemá matku a v kritické chvíli jí neměl kdo poradit.“
„Byla to urážka, pane, veřejná urážka,“ pravil lord St. Simon a klepal prsty do stolu.
„Musíte mít k té dívce ohledy, vždyť se dostala do zcela nepředvídané situace.“
„Žádné ohledy mít nebudu. Jsem vskutku velmi rozzloben, neboť její jednání vůči mně bylo zcela hanebné.“
„Zdá se mi, že jsem zaslechl zvonek,“ řekl Holmes. „Ano, v chodbě jsou již slyšet kroky. Dokázal bych vás asi těžko přesvědčit, abyste se na věc díval poněkud shovívavěji, lorde St. Simone, a tak jsem si přivedl advokáta, který snad bude mít větší úspěch.“ Otevřel dveře a uvedl dovnitř jakousi dámu a pána. „Lorde St. Simone,“ řekl, „dovolte, abych vám představil pana Francise Haye Moultona a jeho choť. S dámou se tuším již znáte.“
Při pohledu na příchozí vyskočil náš klient ze židle a strnul ve vzpřímeném postoji, s očima upřenýma k zemi a rukou zastrčenou za klopu žaketu — hotový obraz uraženého důstojenství. Dáma k němu rychle přikročila a natáhla ruku, ale lord stále ještě odmítal pozvednout oči. A snad jen proto dokázal zůstat tak rozhodný, neboť její prosebné tváři by jenom stěží někdo odolal.
„Vy se zlobíte, Roberte,“ řekla dáma. „A musím uznat, že máte skutečně všechny důvody k hněvu.“
„Jen se mi laskavě neomlouvejte,“ trpce ji požádal lord St. Simon.
„Ach ano, já vím, že jsem se zachovala ošklivě a že jsem s vámi měla promluvit, než jsem utekla, ale byla jsem z toho všeho strašně rozčilená, a od chvíle, kdy jsem najednou spatřila zas po tak dlouhé době Franka, jsem prostě vůbec nevěděla, co dělám a říkám. Jenom se divím, že jsem se rovnou před oltářem neskácela a nepadla do mdlob.“
„Snad by vám bylo, paní Moultonová, milejší, kdybychom tady s přítelem na chvilku odešli, a vy zatím lordu St. Simonovi všechno vysvětlila?“
„Smím‑li k tomu říci svůj názor,“ podotkl cizí pán, „bylo už s touhle věcí tajností až dost. A pokud jde o mne, byl bych nejradši, kdyby se pravdu dověděla celá Evropa i Amerika.“ Byl to drobný, hubený osmahlý muž ostrých rysů a hbitého jednání.
„Pak vám vypovím celou historii rovnou,“ řekla dáma. „Seznámili jsme se s Frankem v roce jedenaosmdesát v McQuierově táboře pod Skalistými horami, když tatínek pracoval na záboru. Zasnoubili jsme se, Frank a já, ale tatínek najednou narazil na úžasný nález a vydělal hromadu peněz, zatímco chudák Frank už měl zaboř dočista vyčerpaný a pořád ne a ne z něj něco vyzískat. Čím víc tatínek bohatl, tím byl Frank chudší, až tatínek nechtěl o našem zasnoubení už ani slyšet a odvezl si mě do Friska. Frank se samozřejmě jen tak nevzdal, rozjel se za mnou a bez tatínkova vědomí mě vyhledal. Tatínek by se byl strašně zlobil, a tak jsme si všechno umluvili mezi sebou. Frank prohlásil, že se pustí do světa a také si vydělá jmění a že se pro mě nevrátí, dokud nebude mít tolik co tatínek. Musela jsem mu slíbit, že na něj budu celou tu dobu čekat, a přísahat mu, že co živi zůstaneme, nikoho jiného si nevezmu. A tu povídá Frank: ,Proč bychom se tedy nevzali hned, aspoň se o tebe nebudu tolik bát, a za tvého manžela se můžu prohlásit, teprve až se vrátím.’ Chvíli jsme se o tom dohadovali, ale Frank měl už stejně všechno zařízeno, kněz na nás čekal a rovnou nás oddal. Frank se pak vydal za bohatstvím a já se vrátila k tatínkovi.
O Frankovi jsem se doslechla, že je v Montaně, pak se vydal hledat zlato do Arizony a nato jsem se dověděla, že je v Novém Mexiku. Za nějaký čas se mi dostal do ruky dlouhý novinový článek, jak byl nějaký zlatokopecký tábor přepaden Apači, a najednou vidím, že mezi mrtvými je uvedeno i jméno mého Franka. V tu chvíli jsem omdlela a několik měsíců jsem byla hrozně nemocná. Tatínek se bál, že se dočista zhroutím, a vodil mě snad po všech doktorech Friska. Přes rok jsem nedostala o Frankovi sebemenší zprávičku a byla jsem přesvědčena, že je mrtev. Pak přijel do Friska lord St. Simon, my jsme se rozjeli do Londýna a byla smluvena svatba. Tatínek měl velkou radost, ale já pořád cítila, že nikdy nemohu mít žádného muže na světě tak ráda jako Franka.
Kdybych se však provdala za lorda St. Simona, byla bych svým povinnostem dostála. Lásce se poroučet nedá, ale činům přece ano. K oltáři jsem s ním šla s předsevzetím, že mu budu tak dobrou ženou, jak jenom dokáži. Ale dovedete si snad představit, jak mi asi bylo, když jsme došli až k oltářní mříži, já se najednou otočím a v první lavici stojí Frank a upřeně se na mne dívá. Nejprve jsem si myslela, že je to duch, ale pak jsem se podívala znovu, a on tam pořád ještě stál a díval se na mne, jako by se ptal, jestli ho vidím ráda nebo ne. Divím se, že jsem se na místě neskácela. Uvědomovala jsem si jen, že se se mnou všechno točí a knězova slova že ke mně doléhají jen jako bzučení včel. Nevěděla jsem, co si počít. Nemám snad zarazit obřad a udělat scénu v kostele? Znovu jsem se podívala na Franka a on zřejmě pochopil, nač myslím, protože si přiložil prsty ke rtům, jako by mi dával znamení, abych mlčela. Pak jsem viděla, jak něco rychle píše na papírek, a věděla jsem, že mi chce poslat vzkaz. Když jsem vycházela kolem jeho lavice z kostela, upustila jsem kytici a Frank mi ji podal i s lístečkem, který mi nenápadně vsunul do ruky. Byl to jen řádeček, že na mne čeká, a ještě mi pohledem naznačil, abych určitě přišla. Samozřejmě že jsem ani na chvilku nezapochybovala, že svým slovem jsem vázána, především jemu, a rozhodla jsem se, že udělám přesně, co mi naznačí.
Když jsem se vrátila z kostela, svěřila jsem se se vším komorné, která znala Franka již v Kalifornii a vždycky jí byl sympatický. Nařídila jsem jí, aby nikomu nic neprozradila, ale aby mi zabalila pár věcí a připravila plášť. Vím, že jsem měla promluvit s lordem St. Simonem, ale za nic na světě jsem se k tomu nemohla před jeho matkou a všemi těmi vznešenými lidmi odhodlat. A tak jsem se rozhodla, že uteču a vysvětlím všechno později. Ještě jsem neseděla u stolu ani deset minut a už jsem zahlédla z okna na druhé straně ulice Franka. Kývl na mne a zamířil do parku. Vyklouzla jsem z jídelny, oblékla se a běžela za ním. Venku mě zastavila nějaká žena a začala mi cosi vykládat o lordu St. Simonovi — z toho mála, co jsem slyšela, jsem pochopila, že měl před svatbou také svoje tajemství — ale po chvíli jsem jí utekla a brzy jsem Franka dohonila. Nasedli jsme spolu do drožky, rozjeli se do domu, který najal na Gordon Square, a tak jsem se konečně po všech těch letech čekání dočkala opravdové svatby. Frank padl v Americe do zajetí Apačů, ale podařilo se mu uprchnout a dostal se zpátky do Friska. Tam se dověděl, že ho mám za mrtvého a že jsem odjela do Anglie, a tak se vypravil za mnou a našel mě právě v den mé druhé svatby.“