„Viděl jsem o tom zprávu v novinách,“ vysvětloval Američan. „Jenže tam uváděli jen jméno a kostel, ale adresu, kde dáma bydlí, ne.“
„Dlouho jsme se radili, co dělat, a Frank chtěl všechno vyjednat otevřeně, jenže já jsem se strašně styděla a nejradši bych byla navždy zmizela a nikoho z nich už neviděla, jen tatínkovi bych byla možná poslala lístek, aby věděl, že jsem naživu. Nemohla jsem ani pomyslet na všechny ty lordy a lady, jak sedí kolem svatebního stolu a čekají, až se vrátím. A tak vzal Frank moje svatební šaty a všechno, co k nim patřilo, svázal to do rance, aby mě nikdo nemohl vysledovat, a zahodil věci na opuštěném místě, kde je už určitě nikdo nenajde. Zítra bychom byli pravděpodobně odjeli do Paříže, ale večer k nám najednou přišel tady ten hodný gentleman — pan Holmes, i když vůbec nechápu, jak nás vlastně našel, a ten mi docela jasně a laskavě vysvětlil, že nejednám správně a Frank že má pravdu, a že kdybychom chtěli jednat takhle potají, obrátí se nakonec všechno proti nám. Nabídl nám pak, že nám umožní, abychom si mohli promluvit o samotě s lordem St. Simonem, a tak jsme se rozjeli do jeho domu. Teď jste tedy slyšel vše, Roberte, a mně je opravdu moc líto, jestli jsem vám ublížila, a jenom doufám, že o mně nebudete smýšlet příliš špatně.“
Lord St. Simon stál stále ještě v strnulé póze, ale naslouchal tomu dlouhému vyprávění s podmračeným obočím a sevřenými rty.
„Promiňte prosím, ale nemám naprosto ve zvyku projednávat takto veřejně své nejsoukromější záležitosti.“
„Vy mi tedy neodpustíte? Ani ruku si se mnou nepodáte, než odjedu?“
„Ale jisté, jestliže vás to potěší.“ Natáhl paži a chladně uchopil ruku, kterou mu podávala.
„Doufal jsem, že s námi v přátelském kruhu povečeříte,“ navrhl mu Holmes.
„To myslím žádáte přespříliš,“ odpovědělo jeho lordstvo. „Budu se muset zřejmě s vývojem událostí smířit, ale těžko ode mne můžete očekávat, že nad ním začnu jásat radostí. Jestli dovolíte, popřeji vám nyní všem velmi dobré noci.“ Vysekl před námi svižnou poklonu a hrdě vyšel z místnosti.
„Pak věřím, že mne alespoň vy poctíte svou společností,“ řekl Sherlock Holmes. „Jsem vždycky šťasten, setkám‑li se s Američanem, pane Moultone, neboť jsem jako mnoho jiných přesvědčen, že přes všechnu pošetilost monarchů a přehmaty ministrů nezabrání nikdo našim dětem, aby se jednoho dne staly občany jedné veliké říše, nad níž bude vlát vlajka složená z britského praporu a pruhů a hvězd.“
„Byl to skutečně zajímavý případ,“ poznamenal Holmes, když naši hosté odešli. „Ukazuje totiž, jak jednoduše se dá osvětlit záhada, která vypadá zpočátku naprosto nevysvětlitelně. Opravdu nemohlo být nic nepochopitelnějšího. A také nemohlo být nic přirozenějšího než sled událostí, jak nám je vylíčila ta mladá dáma, i když zamyslel‑li se nad jejich výsledkem třeba pan Lestrade ze Scotland Yardu, musel mu připadat nesmírně podivný.“
„Vy jste tedy na špatné stopě nebyl?“
„Hned od počátku mi byly jasné dvě okolnosti — že mladá dáma podstoupila svatební obřad zcela dobrovolně, ale chvíli po návratu domů toho již želela. Onoho rána se tedy muselo přihodit něco, co úplně změnilo její smýšlení. Ale co to jen mohlo být? Venku s nikým promluvit nemohla, protože byla ustavičné v ženichově společnosti. Že by snad někoho viděla? Jestliže ano, musel to být někdo z Ameriky, protože v Anglii pobyla tak krátce, že se tu sotva mohla seznámit s někým, kdo by ji tak hluboce ovlivnil, aby při pouhém pohledu na něj dočista změnila všechny své plány. Jak vidíte, dospěli jsme již eliminačním procesem k názoru, že viděla pravděpodobně nějakého Američana. Ale co to mohlo být za Američana a jak to, že na ni tolik působil? Možná že to byl její milý, a snad i manžel. Věděl jsem, že strávila mládí v drsném prostředí a ve zcela zvláštních podmínkách. Zjistil jsem si to, ještě než jsem vyslechl vyprávění lorda St. Simona. Když nám však pověděl o muži v první lavici, o náhlé proměně v nevěstině chování, o tom průhledném triku, kdy upustila kytici, jen aby dostala do ruky dopis, o její rozmluvě s komornou, která nepochybně byla do všeho zasvěcena, i o významné zmínce, jak kdosi skočil po záboru, což ve zlatokopecké hantýrce znamená, že si přivlastnil něco, nač má již nárok druhý, byla mi celá situace naprosto jasná. Nevěsta utekla s nějakým mužem, a zřejmě to byl její milý nebo i dřívější manžel — přičemž mi druhá eventualita připadala ještě pravděpodobnější.“
„Ale jak jste je proboha našel?“
„Byl bych si tím asi musel pořádně lámat hlavu, ale náš přítel Lestrade měl v ruce informaci, jejíž význam nedokázal ani docenit. Monogram mě samozřejmě nesmírně zajímal, ale ještě důležitější bylo, že jeho majitel zaplatil tento týden účet v jednom z nejluxusnějších londýnských hotelů.“
„Z čeho jste si však domyslel, že šlo o luxusní hotel?“
„Podle luxusních cen. Osm šilinků za lůžko a osm pencí za skleničku cherry ukazovaly věru na jeden z nejdražších hotelů. V Londýně není mnoho podniků, které by si počítaly takové sumy. Hned v druhém, který jsem navštívil, na Northumberland Avenue, jsem po prohlédnutí knihy hostů zjistil, že se odtud den předtím odstěhoval jistý americký gentleman jménem Francis H. Moulton, a když jsem si pročetl jeho vyúčtování, našel jsem tytéž položky jako na duplikátu účtu. Zanechal přání, aby mu posílali poštu na Gordon Square č. 226, a tak jsem se tam hned rozjel a naštěstí zastihl zamilovaný párek doma. Udělil jsem oběma několik otcovských rad a vysvětlil jim, že bude rozhodně slušnější vůči veřejnosti, a zejména vůči lordu St. Simonovi, objasní–li trochu svou situaci. Pozval jsem je, aby se tu s ním sešli, a jak vidíte, přesvědčil jsem i jeho, aby se na schůzku dostavil.“
„Valný výsledek to ovšem nemělo,“ namítl jsem. „Rozhodně se nechoval zvlášť přívětivě.“
„Ale Watsone,“ řekl Holmes s úsměvem, „nebyl byste asi také zvlášť přívětivý, kdybyste po vší námaze s námluvami a se svatbou najednou přišel o ženu i jmění. Měli bychom lorda St. Simona soudit co nejmilostivěji a děkovat svým hvězdám, že se do jeho situace pravděpodobně nikdy nedostaneme. Ale teď si sem přitáhněte křeslo a podejte mi housle, neboť máme k vyřešení ještě jeden problém — jak si ukrátit tyto ponuré podzimní večery.“
XI — Berylová korunka
„Holmesi,“ řekl jsem, když jsem jednoho rána stanul u našeho arkýřového okna a zahleděl se do ulice. „Tamhle jde nějaký blázen. Je ale smutné, že ho příbuzní nechají chodit ven bez dohledu.“
Můj přítel povstal lenivě z křesla, zastavil se za mnou s rukama v kapsách županu a podíval se mi přes rameno. Bylo jasné mrazivé únorové ráno a na zemi ještě ležela vysoká pokrývka včerejšího sněhu, který se zářivě třpytil v zimním slunci. Středem Baker Street v něm vozidla projela hnědý drolivý pás, ale po obou jeho stranách a na haldách při kraji ulice se sníh bělel ještě docela stejně, jako když čerstvě napadal. Šedý chodník byl již umeten a seškrábán, ale pořád to po něm ještě nebezpečně klouzalo a chodců tu bylo mnohem méně než obvykle. Od Metropolitní stanice nepřicházel vlastně nikdo jiný než onen pán, jehož výstřední chování mě tak zarazilo.
Byl to gentleman asi padesátiletý, vysoký, statný a impozantní, mohutného a výrazného obličeje a velitelské postavy. Oblečen byl střízlivě, ale nákladně do černého žaketu, lesklého klobouku, pěkných hnědých kamaší a dobře střižených perlově šedých kalhot. Jeho chování se však podivně odráželo od tak důstojného odění i zevnějšku, neboť utíkal, co mu nohy stačily, a občas si trochu povyskočil jako člověk, který není zvyklý dlouhé chůzi. V běhu se prudce rozmachoval, škubal hlavou a obličej se mu křivil do prapodivných grimas.