„Co mu jen může být?“ zeptal jsem se. „Dívá se po číslech domů.“
„Myslím, že jde k nám,“ řekl Holmes a zamnul si ruce.
„K nám?“
„Jistě, řekl bych, že se jde se mnou odborně poradit. Symptomy jsou mi už dobře známé. Ha, ha! Neříkal jsem vám to?“ Holmes ještě ani nedomluvil, a cizí pán se už celý uřícený a udýchaný vrhl k našim dveřím a zatahal za zvonec, až se celý dům rozezvučel hlasitým cinkáním.
Vzápětí se už přiřítil do našeho pokoje, stálé se ještě prudce rozmachoval a sotva dechu popadal, ale v očích měl tolik smutku a zoufalství, že nám úsměvy rázem ztuhly na rtech a vystřídalo je zděšení a soucit. Chvíli ze sebe nemohl náš host vypravit ani slovo, jen se potácel na místě a rval si vlasy jak člověk dohnaný k samé hranici příčetnosti. Pojednou se vrhl vpřed a narazil hlavou do zdi s takovou silou, že jsme se k němu oba rozběhli a odvlekli ho do středu pokoje. Sherlock Holmes ho energicky vstrčil do křesla, sedl si vedle něj, hladil ho po ruce a měkce, konejšivě na něj hovořil, jak už to v takových případech výborně uměl.
„Přišel jste mi asi něco povědět, že?“ řekl. „Ale hodně jste se tím spěchem unavil. Počkejte, prosím vás, až se trochu vzpamatujete, a pak se velmi rád zamyslím nad jakýmkoli problémem, který mi chcete svěřit.“
Pán ještě asi minutu seděl a hruď se mu dmula a klesala, jak se pokoušel ovládnout svoje vzrušení. Pak si utřel kapesníkem čelo, stiskl rty a obrátil se k nám.
„Máte mě nejspíš za blázna, že?“ řekl.
„Vidím, že jste se octl v těžkých nesnázích,“ odpověděl Holmes.
„Bůh ví, že ano! A div mě nepřipraví o rozum, jak znenadání a strašlivě mě potkaly. Snesl bych možná veřejné zostuzení, i když na mé cti nikdy neulpěla ani skvrnka. I soukromé trápení jednou člověka potkat musí, ale dolehla na mě obě najednou a v tak děsivé podobě, až to mnou otřáslo do hloubi duše. A kromě toho nejde jen o mne. Nenajde‑li se východisko z té strašlivé situace, utrpí tím i jedna z nejvznešenějších rodin této země.“
„Prosím vás, uklidněte se, pane,“ řekl Holmes, „a povězte mi přesně, kdo jste a co vás potkalo.“
„Mé jméno jste už pravděpodobně slyšeli,“ odpověděl náš host. „Jsem Alexander Holder z bankovní firmy Holder a Stevenson na Threadneedle Street.“
Jméno jsme vskutku znali; patřilo staršímu společníkovi druhého největšího soukromého bankovního koncernu v City. Co se jen mohlo stát, že jeden z nejpřednějších londýnských občanů se náhle octl v tak zoufalém postavení? Napjatě jsme čekali a náš host se po chvíli vší silou vůle opět vzchopil a začal vyprávět.
„Musím jednat co nejrychleji,“ řekl, „a když mi policejní inspektor poradil, abych vás požádal o spolupráci, pospíšil jsem si přímo k vám. Do Baker Street jsem se rozjel podzemní dráhou a od stanice jsem běžel pěšky, protože drožky jsou ve sněhu hrozně pomalé. Nejsem nikterak zvyklý pohybu, a proto jsem přišel tak udýchaný. Teď je mi již lépe, a vypovím vám všechna fakta, jak nejstručněji a nejjasněji dokáži.
Jistě dobře víte, že v úspěšném bankovnictví záleží stejně na schopnostech, jak nalézt pro fondy výnosné investice, jako na rozšiřování konexí a počtu vkladatelů. Jedním z nejvýhodnějších prostředků, jak investovat, je forma půjček v případech, kdy jde o zcela nepochybnou záruku. Udělali jsme v tomto směru v posledních letech mnoho práce a četným vznešeným rodinám jsme poukázali značné částky na záruku jejich obrazů, knihoven či rodinného stříbra a zlata.
Včera ráno jsem seděl ve své kanceláři v bance, když tu mi najednou jeden z mých úředníků přinesl navštívenku. Přímo jsem užasl, když jsem si přečetl jméno, neboť šlo právě o — ale snad ani vám bych neměl prozradit více, než že jde o jméno důvěrně známé po celém světě — jedno z nejvznešenějších, nejurozenějších a nejslavnějších jmen Anglie. Zůstal jsem zcela ohromen nad ctí, jíž se mi dostalo, a když můj návštěvník vstoupil, pokusil jsem se to vyjádřit slovy, ale on přešel rovnou k věci, jako by chtěl co nejrychleji odbýt záležitost, která mu není zvlášť příjemná.
,Slyšel jsem, pane Holdere,’ pravil, ,že půjčujete peníze.’
,Jistě, firma může poskytnout půjčku, má–li dobré záruky,’ odpověděl jsem.
,Potřebuji naprosto nutně padesát tisíc liber,’ řekl. ,A to hned. Samozřejmě že bych si takovou maličkost mohl desetkrát vypůjčit od svých přátel, ale raději bych to pokládal za záležitost obchodní a vyřídil si tento obchod sám. Jistě pochopíte, že při mém postavení by nebylo obzvláště prozíravé, abych byl komukoli zavázán.’
,Smím se vás zeptat, na jak dlouho tu částku potřebujete?’ otázal jsem se.
,Příští pondělí očekávám větší sumu a pak vám určitě uhradím, co mi vyplatíte, i s úrokem, jaký budete pokládat za přiměřený.’
,S největší radostí bych vám bez dalšího vyjednávání vyplatil částku z vlastní kapsy, ale takovou tíhu by přece jen neunesla,’ řekl jsem. ,Pokud však jednám jménem firmy, již v zájmu svého společníka musím i ve vašem případě trvat na tom, aby byla dodržena veškerá obchodní opatření.’
,I mně by to tak bylo milejší,’ řekl a pozvedl čtvercové safiánové pouzdro, které měl položeno vedle židle. ,Slyšel jste již nepochybně o berylové korunce?’
,Jistě, je to snad nejvzácnější veřejné vlastnictví v celém impériu,’ řekl jsem.
,Přesně tak.’ Otevřel pouzdro a tam v hebkém, jako krev rudém sametu ležel překrásný klenot, o němž jsme hovořili. ,Je v ní devětatřicet obrovských berylů,’ řekl, ,a cena zlata, v kterém jsou zasazeny, se nedá ani stanovit. Podle nejnižšího odhadu by měla korunka nepochybně dvojnásobnou cenu než suma, o niž jsem vás žádal. Jsem ochoten zanechat ji ve vašich rukou jako záruku.’
Vzal jsem převzácné pouzdro do ruky a poněkud zmatené jsem se díval chvíli na ně a chvíli na svého vznešeného klienta.
,Pochybujete snad o její hodnotě?’ zeptal se.
‚Naprosto ne. Nejsem si pouze jist -’
,Mám‑li právo dát korunku z ruky? Nad tím se nemusíte znepokojovat. Ani ve snu by mne nenapadlo něco takového učinit, kdybych nevěděl s naprostou jistotou, že se o ni za čtyři dny mohu opět přihlásit. Jde čistě o formu. Považujete to za dost pevnou záruku?’
,Za víc než dostatečnou.’
,Jistě chápete, pane Holdere, že vám prokazuji nejpevnější důvěru, kterou jsem ve vás pojal na základě všech svých informací. Spoléhám nejen na vaši diskrétnost a na to, že nebudete o celé záležitosti s nikým hovořit, ale především že korunku ochráníte s největší obezřelostí, neboť vám jistě nemusím připomínat, že kdyby se s ní cokoli stalo, došlo by k obrovskému veřejnému skandálu. Sebemenší poškození by znamenalo tolik co její úplná ztráta, neboť na celém světě neexistují beryly, které by se mohly rovnat kamenům v této korunce, a její drahokamy jsou proto naprosto nenahraditelné. Nechávám vám ji však s plnou důvěrou a přijdu si pro ni osobně v pondělí dopoledne.’
Viděl jsem, že můj klient chce již odejít, a nezdržoval jsem ho, jen jsem zavolal pokladníka a nařídil mu, aby vyplatil pánovi padesát tisíc liber. Když jsem však znovu osaměl se vzácným pouzdrem, které tu přede mnou leželo na stole, uvědomil jsem si s jistými obavami, jakou jsem na sebe vzal nesmírnou odpovědnost. Šlo přece o majetek celého národa, a kdyby se s ním cokoli nešťastného přihodilo, vyvolalo by to bezpochyby strašlivý skandál. Litoval jsem již, že jsem vůbec přistoupil na to, abych se klenotu ujal. Bylo však již pozdě a na věci se nedalo nic změnit, takže jsem uzamkl pouzdro do svého soukromého sejfu a pustil se znovu do práce.