Sledovala jsem Vás až k Vašim dveřím a přesvědčila jsem se, že se o mne vskutku zajímá osobnost tak proslulá, jako je Sherlock Holmes. Pak jsem Vám trochu neprozřetelně popřála dobré noci a zamířila do Temple, abych se poradila s manželem.
Oba jsme usoudili, že jsem‑li pronásledována odpůrcem tak mocným, bude nejlepším řešením útěk, takže až zítra přijdete, najdete hnízdečko prázdné. Pokud jde o fotografii, Váš klient si nemusí dělat starosti. Miluji lepšího muže, než je on, a tento muž miluje mne. Král nechť jedná bez obav, že by se dočkal uskoků od ženy, které tak krutě ublížil. Fotografii si nechávám jen pro svou vlastní ochranu jako zbraň, aby mne ubránila před případnými kroky, které by proti mně mínil podniknout. Jemu pak nechávám obraz, který si možná rád uschová, a s Vámi se, milý pane Sherlocku Holmesi, co nejsrdečněji loučím.
„Bože, to je ale žena, to je žena!“ zvolal český král, když jsme všichni tři dočetli její litanii. „Neříkal jsem vám, jaká je rychlá a rozhodná? Nebyla by z ní úžasná královna? Škoda jen, že není mé úrovně.“
„Pokud jsem dotyčnou dámu viděl, je skutečně docela jiné úrovně než Vaše Veličenstvo,“ řekl Holmes chladně. „Lituji jen, že jsem záležitost Vašeho Veličenstva nedovedl k úspěšnějšímu závěru.“
„Ale naopak, můj milý pane,“ zvolal král. „Úspěšnější už ani být nemůže. Vím, že Irena Adlerová své slovo nikdy neporuší. Fotografie je teď v bezpečí, jako kdyby ležela na mořském dně.“
„Těší mě, že Vaše Veličenstvo je toho názoru.“
„Jsem vám nesmírně zavázán. Řekněte mi prosím, jak bych se vám mohl odvděčit. Třeba tímto prstenem — “ stáhl z prstu smaragdový prsten zpracovaný do tvaru hada a držel jej před Holmesem na dlani.
„Vaše Veličenstvo vlastní něco, čeho bych si cenil ještě více,“ řekl Holmes.
„Jenom to prosím vyslovte.“
„Tuto fotografii.“
Král se na něj užasle zadíval.
„Ireninu fotografii!“ zvolal. „Jen si ji vezměte, když o ni stojíte.“
„Děkuji Vašemu Veličenstvu. Teď však už nemohu v celé záležitosti nic podniknout. Mám tu čest popřát vám dobrého jitra.“ Sherlock Holmes se uklonil a otočil se, aniž si povšiml ruky, kterou mu král podával, a spolu se mnou zamířil ke svému domu.
Tak se tedy stalo, že českému království již nehrozil nesmírný skandál, a tak se také ženskému důvtipu podařilo překazit nejpromyšlenější záměry Sherlocka Holmese. Bývaly doby, kdy se můj přítel často smál ženské chytrosti, ale v poslední době jsem ho již neslyšel, že by si ženy dobíral. A zmíní–li se někdy o Ireně Adlerové či o její fotografii, pak ji nepojmenuje jinak než oním čestným titulem žena všech žen.
II — Spolek ryšavců
Loni na podzim jsem zašel jednoho dne za svým přítelem Sherlockem Holmesem a zastihl jej zabraného do rozhovoru s jakýmsi statným červenolícím postarším pánem s ohnivé ryšavými vlasy. S omluvou, že vyrušuji, jsem se již mínil honem vzdálit, ale Holmes mne prudce vtáhl do pokoje a zavřel za mnou dveře.
„Ani nevíte, jak mi přicházíte vhod, můj milý Watsone,“ řekl srdečně.
„Myslel jsem, že máte práci.“
„Také že mám. Až nad hlavu.“
„Počkám snad tedy raději vedle v pokoji.“
„Ani nápad. Tento gentleman, pane Wilsone, mi byl nejednou společníkem a pomáhal mi řešit mnohé z mých nejúspěšnějších případů, takže mi jistě nesmírně přispěje i v případě vašem.“
Tlustý pán povstal ze židle, maličko se mi uklonil na pozdrav a tázavě se na mne zadíval drobnýma, sádlem zarostlýma očkama.
„Sedněte si třeba tady na pohovku,“ pravil Holmes a sám sklesl zpátky do křesla a zaklínil si špičky prstů do sebe, jak to měl ve zvyku, když se zahloubal nad nějakým případem. „Vím, milý Watsone, že si stejně jako já potrpíte na všechno, co je bizarní a co se vymyká konvencím a jednotvárnosti všedního života. Prokázal jste tuto svou zálibu nadšením, s nímž jste zaznamenal, a prominete‑li mi ta slova, někdy trochu i přikrášlil mnohá má malá dobrodružství.“
„Vaše případy mne vždycky nesmírně zajímaly,“ poznamenal jsem.
„Pak si snad pamatujete na mou poznámku, než jsme se pustili do toho jednoduchého problémku, který nám předložila slečna Marie Sutherlandová, že nejpodivuhodnější dojmy a nejneobvyklejší kombinace přináší obvykle sám život, neboť je vždycky mnohem odvážnější než nejbujnější obrazotvornost.“
„O tomto názoru jsem si však dovolil pochybovat.“
„Já vím, doktore, ale nakonec se mnou budete přece jen muset souhlasit, nebo vás zahrnu tolika údaji, že stejně pod jejich tíhou ustoupíte a dáte mi za pravdu. Tady pan Jabez Wilson byl tak laskav, že mne dnes ráno navštívil a začal mi vyprávět příběh tak pozoruhodný, že jsem něco podobného zřejmě již dlouho neslyšel. Jednou jsem před vámi tuším poznamenal, že nejpodivuhodnější a nejneobvyklejší úkazy nedoprovázejí obvykle zločiny těžké, ale lehčí, ba někdy že je dokonce i pochybné, zda vůbec k nějakému zločinu došlo. Z toho, co jsem o případu vyslechl, nemohu ještě posoudit, jde‑li o zločin či nikoliv, ale samotný sled událostí je tak zvláštní, že mi již dávno něco takového nikdo nevyprávěl. Snad byste byl, pane Wilsone, tak laskav a začal ještě jednou. Nežádám to na vás jen proto, že můj přítel doktor Watson úvodní část neslyšel, ale i že jde o příběh zcela mimořádný a rád bych vyslechl z vašich úst každou jeho sebemenší podrobnost. Naslouchám‑li jen trochu povědomému sledu událostí, vypomáhám si obvykle tisíci podobnými případy, které mi vyvstanou na mysli. Avšak ve vašem případě musím uznat, že jde, alespoň podle mého nejhlubšího přesvědčení, o fakta naprosto jedinečná.“
Náš tělnatý klient vypjal s dávkou jisté pýchy hruď a vytáhl z náprsní kapsy převlečníku špinavé pomuchlané noviny. Jak se tak se skloněnou hlavou a novinami vyrovnanými na klíně zahleděl na sloupec inzerátů, pozorně jsem si jej prohlížel a snažil se na něm po vzoru svého druha vyčíst náznaky, které pravděpodobně prozrazoval jeho oděv i vzezření.
Ale příliš jsem toho svou prohlídkou nevypozoroval. Náš návštěvník prozrazoval každým svým rysem průměrného, docela obyčejného britského obchodníka, tlustého, trošičku domýšlivého a těžkopádného. Oblečen byl do dost širokých šedivých kostkovaných kalhot, nepříliš čistého žaketu na prsou rozepnutého, a do obnošené vesty s těžkým mosazným řetězem od hodinek, z něhož visel coby ozdoba čtverhranný kovový přívěsek s malinkou dírkou. Na židli vedle něj ležel ošoupaný cylindr a vybledlý hnědý plášť s pomačkaným sametovým límcem. Ať jsem se díval jak chtěl, nebylo na něm nic pozoruhodného až na tu plamenně zrzavou hlavu a výraz krajního zklamání a rozmrzelosti.