„Zvláštní,“ prohodila Min tiše, „jak ti na Tuatha’anech záleží. Jsou to mírumilovní lidé, a já vždycky vidím násilí kolem –“
Perrin odvrátil hlavu a Min se prudce odmlčela.
„Tuatha’ani?“ ozval se dunivý hlas připomínající obřího čmeláka. „Co je s Tuatha’any?“ Připojil se k nim ogier a prstem o velikosti slušné jitrnice si založil místo v knize, kde právě četl. Z fajfky v jeho druhé ruce stoupal tenký proužek tabákového dýmu. Kabát s vysokým límcem z tmavohnědé vlny měl upnutý až ke krku a nad koleny rozšířený přes ohnuté manžety vysokých bot. Perrin mu stěží sahal k prsům.
Loialův obličej nejednoho vyděsil. Nos měl dost široký, aby se mu dalo říkat čenich, a ústa měl také velká. Oči měl jako talíře a husté obočí mu viselo jako kníry skoro až k lícím. Uši, které mu vyčnívaly mezi dlouhými vlasy, měly na špičkách štětičky. Někteří lidé, kteří nikdy neviděli ogiera, si ho spletli s trollokem, i když trolloci byli pro většinu lidí stvořením z bájí stejně jako ogierové.
Loialovi pohasl úsměv na rtech a on zamrkal, když si uvědomil, že je přerušil. Perrina napadlo, jak by se někdo mohl ogiera bát. A přesto některé pověsti označují ogiery za zuřivé a nesmiřitelné nepřátele. Perrin tomu nemohl uvěřit. Ogierové nebyli ničí nepřátelé.
Min Loialovi pověděla o Leyině příchodu, ale ne o tom, co viděla. Obvykle si svá vidění nechávala pro sebe, zvláště když nevěstila nic dobrého. Místo toho dodala: „Měl bys vědět, jak se cítím, Loiale, najednou jsem v pasti mezi Aes Sedai a těmihle Dvouříčany.“
Loial cosi nesrozumitelně zabručel a Min to zřejmě vzala jako souhlas.
„Ano,“ pokračovala důrazně. „Žila jsem si klidně v Baerlonu podle svýho a najednou mě život popadl za krk a hodil mě Světlo ví kam. No, skoro. Můj život vlastně nebyl můj od chvíle, kdy jsem potkala Moirain. A tyhle kluky z Dvouříčí.“ Zamračila se na Perrina a hořce zkřivila rty. „Chtěla jsem si jenom žít, jak se mně líbilo, zamilovat se do muže, kterýho si vyberu...“ Náhle zrudla a odkašlala si. „Chci říct, co je špatnýho na tom žít si bez těchhle šílených zvratů osudu?“
„Ta’veren," začal Loial. Perrin se ho snažil mávnutím ruky zarazit, ale ogiera bylo těžké zpomalit, natož zastavit, když ho popadlo nadšení. Podle ogieřích způsobů byl Loial pokládán za zbrklíka. Teď strčil knihu do kapsy a pokračoval dál, mávaje fajfkou. „Všichni z nás, naše životy, ovlivňují životy jiných, Min. Jak nás kolo času vetkává do vzoru, vlákno života každého z nás tahá za vlákna kolem nás. Ta’veren jsou stejní, jenom mnohem, mnohem víc. Oni popotahují za celý vzor – aspoň na čas – a nutí ho, aby se tvořil podle nich. Čím jsi jim blíž, tím víc tě to osobně ovlivní. Říká se, že když jsi byla ve stejné místnosti s Artušem Jestřábí křídlo, cítila jsi, jak se vzor přeskládává. Nevím, nakolik je tohle pravda, ale četl jsem to. Jenže to nefunguje jen jedním směrem. Vlákna samotných ta’veren jsou při tkaní mnohem napjatější než nás ostatních, oni mají mnohem míň na výběr.“
Perrin se ošklíbl. Zatraceně málo tam, kde na tom záleží.
Min pohodila hlavou. „Jenom bych si přála, aby nemuseli pořád být tak... tak zatraceně ta’veren. Ta’veren mě tahají na jednu stranu, Aes Sedai se do mě navážejí z druhý. Jakou má potom obyčejná ženská naději?“
Loial pokrčil rameny. „Moc velkou asi ne, dokud zůstane u ta’veren dost blízko.“
„Jako kdybych měla na vybranou,“ zavrčela Min.
„Bylo to tvoje štěstí – nebo snad neštěstí, jestli to vidíš takhle – zaplést se ne s jedním, ale třemi ta’veren najednou. S Randem, Matem a Perrinem. Já sám to pokládám za veliké štěstí, a bral bych to tak, i kdyby to nebyli moji přátelé. Myslím, že bych dokonce...“ Ogier se náhle zatvářil nesměle a zastříhal ušima. „Slibte mi, že se nebudete smát. Myslím, že bych o tom mohl dokonce napsat knihu. Už si dělám poznámky.“
Min se usmála, přátelsky, a Loial zase narovnal uši. „To je nádherný,“ řekla mu. „Ale někteří z nás mají pocit, jako by je tihle ta’veren vodili na provázku jako loutky.“
„Já se o to neprosil,“ vybuchl Perrin. „Neprosil jsem se o to.“
Min si ho nevšímala. „Tak to se ti stalo, Loiale? Proto putuješ s Moirain? Vím, že vy ogierové skoro nikdy neopouštíte svoje državy. Takže tebe jeden z těch ta’veren vytáhl s sebou?“
Loial se náhle velice věnoval své fajfce. „Chtěl jsem jenom vidět háje, které ogierové zasadili,“ zamumlal. „Chtěl jsem jenom vidět háje.“
Shlédl k Perrinovi, jako by žádal o pomoc, ale Perrin se jenom usmál.
Podíváme se ti na zoubek. Neznal sice celý příběh, avšak věděl, proč Loial utekl. Bylo mu devadesát, ale podle ogieřích měřítek nebyl ještě dost stár, aby opustil državu – aby se vydal Ven, jak tomu ogierové říkali – bez svolení starších. Ogierové žili ve srovnání s lidmi velice dlouho. Loial říkal, že starší nebudou zrovna potěšeni, až ho znovu dostanou do rukou. A zřejmě hodlal tento okamžik co nejvíc oddálit.
Mezi Shienarci došlo k nějakému nenadálému vzrušení, muži vstávali. Z Moiraininy chýše vycházel Rand.
I na tu dálku ho Perrin viděl jasně, mladého muže s narudlými vlasy a šedýma očima. Byli s Perrinem stejně staří, avšak Rand byl o půl hlavy vyšší, i když mnohem útlejší, přestože měl také dost široká ramena. Na rukávcích kabátce s vysokým límcem měl zlatem vyšité šípkové růže a na prsou tmavého pláště měl zobrazeného stejného tvora, jaký byl na korouhvi, čtyřnohého hada se zlatou hřívou. Rand s Perrinem vyrostli jako přátelé. A jsme vůbec ještě přátelé? Můžeme být? I teď?
Shienarci se jako jeden muž klaněli, hlavy sice drželi nahoře, ale předkláněli se a ruce kladli na kolena. „Můj pane Draku,“ zavolal Uno, „jsme připraveni. Je nám ctí sloužit.“
Uno, který skoro neřekl větu, aby aspoň jednou nezaklel, nyní hovořil s hlubokou úctou. Ostatní opakovali: „Je nám ctí sloužit.“ Masema, který ve všem viděl něco špatného a jemuž teď oči zářily naprostou oddaností, Ragan, všichni čekali na rozkazy, jako by bylo Randovým potěšením je vydávat.
Rand se na ně shora chvíli díval, pak se odvrátil a zmizel mezi stromy.
„Zase se hádal s Moirain,“ podotkla tiše Min. „Tentokrát celý den.“
Perrina to nijak nepřekvapilo, přesto ho to polekalo. Hádat se s Aes Sedai. Vrátily se mu všechny ty příběhy z dětství. Aes Sedai, které tahaly za skryté provázky, a korunované hlavy i celé státy pak tancovaly podle nich. Aes Sedai, jejichž dar měl vždycky nějaký háček, jehož cena byla vždycky menší, než jste byli ochotni uvěřit, a přesto se vždycky nakonec ukázalo, že je mnohem větší, než jste si vůbec uměli představit. Aes Sedai, jejichž hněv mohl rozbít zemi a přivolat blesk. Některé z těch příběhů nebyly pravdivé, to už Perrin věděl. Ale zároveň v nich toho nebyla vypovězena ani polovina.
„Asi bych za ním měl zajít,“ řekl. „Vždycky, když se pohádají, potřebuje si pak s někým promluvit.“ A kromě Moirain a Lana byli jenom tři – Min, Loial a on – kdo k Randovi nevzhlížel jako k někomu, kdo stojí i nad korunovanými hlavami. A z těch tří ho jen Perrin znal z dřívějška.
Vydal se nahoru do kopce a jenom se ohlédl na zavřené dveře Moirainina srubu. Leya bude uvnitř. Taky Lan. Strážce se od Aes Sedai vzdaloval jen zřídka.