Perrin se zhluboka nadechl. „Rande! Pro lásku Světla, Rande! Přestaň!“
Stejně náhle, jako to začalo, bylo po všem. S hlasitým lupnutím se ulomila naštípnutá větev zakrslého dubu. Perrin se kašlaje pomalu zvedl na nohy. Ve vzduchu visel prach a v paprscích zapadajícího slunce jeho zrnka jen jiskřila.
Rand zíral do prázdna a lapal po dechu, jako by uběhl deset mil. Něco takového se ještě nikdy nestalo, ani zdaleka ne.
„Rande,“ začal Perrin opatrně, „co –?“
Rand stále jako by hleděl do dálky. „Vždycky je tady. Volá mě. Přitahuje mě. Saidín. Mužská polovice pravého zdroje. Občas se nedokážu zarazit, abych po něm nesáhl.“ Mávl rukou, jako by něco sbíral ze vzduchu, a zadíval se na zaťatou pěst. „Ucítím tu špínu, dřív než se ho dotknu. Temného špínu, jako silnou vrstvu zla, která se snaží zakrýt Světlo. Obrací se mi z toho žaludek, ale nemůžu si pomoct. Nemůžu! Jenže někdy, když se natáhnu, je to, jako bych se snažil chytit vzduch.“ Otevřel prázdnou ruku a hořce se zasmál. „Co když se to stane, až nadejde Poslední bitva? Co když se natáhnu a nic nechytím?"
„No, tentokrát jsi něco chytil,“ zachraptěl Perrin. „Co jsi to prováděl?“
Rand se kolem sebe rozhlédl, jako by tu spoušť viděl poprvé. Spadlou kalinu a polámané větve. Perrin si uvědomil, že škody nejsou nijak velké. Čekal zející pukliny v zemi. Stěna stromů však byla skoro neporušená.
„Nechtěl jsem to udělat. Bylo to, jako bych se snažil otevřít pípu, a místo toho jsem vytáhl celý čep ze sudu. Ono... mě to naplnilo. Musel jsem to někam poslat, než by mě to spálilo, ale... toto jsem nechtěl.“
Perrin potřásl hlavou. K čemu by bylo říkat mu, aby se o to znovu nepokoušel? O tom, co dělá, vím skoro tolik, co on. Spokojil se tedy s poznámkou: „Je dost těch, kteří tě chtějí mít mrtvýho – a nás ostatní taky – i bez toho, abys všechno oddřel za ně.“ Rand ho zřejmě neposlouchal. „Raději bychom se měli vrátit do tábora. Brzy se setmí a nevím, jak ty, ale já mám hlad.“
„Cože? Aha. Jenom běž, Perrine. Hned přijdu. Chci být chvíli sám.“
Perrin zaváhal, pak se pomalu obrátil k puklině ve stěně údolí. Zastavil se však, když Rand znovu promluvil.
„Míváš sny, když spíš? Hezké sny?“
„Občas,“ připustil ostražitě Perrin. „Většinou si moc nepamatuju, co se mi zdálo.“ Naučil se držet si své sny od těla.
„Vždycky jsou tady, ty sny.“ Rand mluvil tak tiše, že ho Perrin skoro neslyšel. „Možná nám něco říkají. Pravdu.“ Znovu se odmlčel a zahloubal se.
„Večeře čeká,“ řekl Perrin, ale Rand byl ponořen ve svých myšlenkách. Nakonec se Perrin otočil a nechal ho tam stát.
3
Novinky z Almothské pláně
Temnota zahalila část pukliny, protože na jednom místě se díky otřesům zřítila část zdi a nahoře se zapřela o protější kus stěny. Perrin velice pozorně a ostražitě vzhlédl do tmy, než rychle proběhl skrz, ale kamenné desky byly zřejmě pevně zaklíněné. Ten divný pocit se vrátil, silnější než předtím. – Ne, ať shořím! Ne! Pominulo to.
Když dorazil do tábora, údolí bylo plné roztodivných stínů, protože slunce stálo velice nízko. Moirain postávala před srubem a dívala se směrem k puklině. Perrin se zarazil. Byla to štíhlá tmavovlasá žena, která mu sahala sotva k rameni, a byla krásná, s bezvěkostí všech Aes Sedai, které delší dobu pracovaly s jedinou silou. Nedokázal odhadnout její věk. Tvář měla na starší ženu příliš hladkou a tmavé oči zase příliš moudré na mladou. Tmavomodré hedvábné šaty měla pomačkané a uprášené a v obvykle dokonale učesaných vlasech teď měla zcuchané chumáče. Na tváři měla šmouhu prachu.
Perrin sklopil oči. Ona to o něm věděla – z lidí v táboře jen ona a Lan – a jemu se nelíbil ten vědoucí výraz, když se mu podívala do očí. Žlutých očí. Jednoho dne se možná přinutí a zeptá se jí, co vlastně ví. Aes Sedai toho musí vědět mnohem víc než on. Ale ta chvíle ještě nenadešla. Vždycky se zdálo, že není vhodná chvíle. „On... On nechtěl... Byla to nehoda.“
„Nehoda,“ prohodila bezvýrazně, pak zavrtěla hlavou a vrátila se do srubu. Dveře se zavřely trochu příliš hlučně.
Perrin se zhluboka nadechl a vydal se dolů k ohňům. Ráno, pokud ne ještě v noci, se Rand s Aes Sedai opět pohádají.
Na svazích údolí spadlo asi půl tuctu stromů, jejichž kořání vyrvalo kusy hlíny. Na březích potoka byla holá a ožehnutá místa a balvany, které tam předtím nebyly. Jeden srub nahoře na protější straně údolí se během otřesů půdy zřítil a většina Shienarců pobíhala kolem něj a stavěla ho nanovo. Loial byl s nimi. Ogier dokázal sám zvednout kládu, na niž by bylo potřeba čtyř chlapů. Do údolí se občas donesly Unovy nadávky.
U ohně stála Min a rozladěně míchala obsahem kotle. Na líci měla modřinu a ve vzduchu se vznášel slabý pach připáleného jídla. „Nesnáším vaření,“ oznámila a pochybovačně nahlížela do kotle. „Jestli se s tím něco stane, tak to není moje chyba. Rand toho půlku vylil do ohně s tím svým... Jaký má právo pohazovat s náma jako s pytlema zrní?“ Pohladila si hýždě a trhla sebou. „Až ho dostanu do rukou, zřežu ho, že na to v životě nezapomene.“ Mávala Perrinovi před nosem dřevěnou lžící, jako by s tím výpraskem hodlala začít u něho.
„Stalo se někomu něco?“
„Jenom jestli počítáš modřiny,“ zavrčela Min. „Nejdřív z toho byli všichni vedle. Pak uviděli Moirain, jak zírá k tý Randově noře, a usoudili, že je to jeho práce. Jestli nám chce Drak shodit na hlavu tyhle hory, tak k tomu Drak jistě musí mít dobrý důvod. Kdyby se rozhodl je všechny stáhnout z kůže a nechat je tu tancovat jen tak, pro ně by to bylo v naprostým pořádku.“ Odfrkla si a zabušila lžící o okraj kotle.
Perrin se ohlédl k Moiraininu srubu. Kdyby se Leye něco stalo – kdyby byla mrtvá – Aes Sedai by jen tak nezašla dovnitř. Ve vzduchu se pořád vznášelo jakési očekávání. Ať je to cokoliv, ještě k tomu nedošlo. „Min, radši bys měla odejít. Hned ráno. Mám trochu stříbra, můžu ti ho dát, a jsem si jistý, že Moirain ti dá dost, aby ses dostala s nějakou kupeckou karavanou z Ghealdanu. Za chvíli bys mohla být zpátky v Baerlonu.“
Min se na něho dívala tak dlouho, až ho napadlo, že řekl něco špatně. Nakonec Min promluvila. „To je od tebe moc milý, Perrine. Ale ne.“
„Myslel jsem, že chceš odejít. Pořád jsi žbrblala, že tu musíš zůstat.“
„Kdysi jsem znala jednu starou Illiánku,“ začala Min pomalu vykládat. „Když byla mladá, její matka pro ni sjednala sňatek s mužem, kterého nikdy předtím neviděla. Oni tohle v Illianu občas dělávají. A ona mi jednou vyprávěla, že prvních pět let strávila tím, že na něj byla naštvaná, dalších pět let vymýšlela, jak mu co nejvíc znepříjemnit život, aby on nepoznal, čí je to práce. Teprve mnohem později, říkala, až umřel, si uvědomila, že byl vlastně její životní láskou.“
„Nechápu, co to má společnýho s tebou.“
Minin výraz jasně naznačoval, že se to zřejmě nesnažil pochopit, a dívka začala mluvit přehnaně trpělivým tónem. „To, že ti osud něco vybral, místo aby sis to vybral sám, ještě neznamená, že to musí být špatný. I když je to něco, o čem si jseš jistý, že by sis to nevybral ani za milion let. ‚Lepší deset dní lásky než roky lítosti',“ ocitovala.
„Tomu rozumím ještě míň,“ řekl jí Perrin. „Jestli tu nechceš zůstat, tak přece nemusíš.“