Min zavěsila lžíci na vidlici zaraženou do země a překvapila ho, protože se postavila na špičky a políbila ho na tvář. „Ty jsi velice milý muž, Perrine Aybaro. I když ničemu nerozumíš.“
Perrin na ni nejistě zamrkal. Přál si, aby si mohl být jistý, že je Rand duševně v pořádku, nebo aby tu byl Mat. S děvčaty nikdy nevěděl, na čem je, ale Rand zřejmě vždycky poznal, oč se jedná. Mat také. Většina dívek doma v Emondově Roli pochopila, že Mat nikdy nedospěje, ale on to s nimi stejně uměl.
„A co ty, Perrine? Copak ty se nechceš vrátit domů?“
„Pořád,“ řekl ohnivě. „Ale já... myslím, že nemůžu. Ještě ne.“ Zadíval se k Randovu údolí. Jsme spolu zřejmě spjati, Rande, co? „Možná už nikdy.“ Měl dojem, že to řekl příliš potichu, aby ho mohla slyšet, ale ona se na něj podívala velice soucitně. A souhlasně.
Perrin za sebou zaslechl tiché kroky a otočil se, aby se podíval k Moiraininu srubu. Houstnoucím šerem sestupovaly dvě postavy. Jedna z nich byla žena, štíhlá a půvabná dokonce i na nerovném svahu. Muž, o hlavu a ramena vyšší než jeho společnice, zamířil k místu, kde pracovali Shienarci. Dokonce i při tom, jak Perrin dobře viděl, měl někdy potíže ho pořádně rozeznat. Muž občas jako by úplně zmizel, uprostřed kroku se zase objevil, a místy se vytrácel do noci a zase se zhmotňoval, podle toho, jak foukal vítr. Tohle dokázal jen měňavý plášť strážce, takže muž byl Lan, stejně jako žena byla zcela určitě Moirain.
O kus dál za nimi mezi stromy proklouzla další postava, ještě méně zřetelná. Rand, řekl si Perrin, vrací se do své chýše. Další noc, kdy nebude jíst, protože nesnese to, jak k němu všichni přeuctivě vzhlížejí.
„Ty musíš mít oči i na temeni,“ ozvala se Min a zamračila se na blížící se ženu. „Nebo mnohem lepší uši než kdokoliv, koho jsem kdy poznala. Je to Moirain?“
Neopatrnost. Zvykl si na to, že Shienarci vědí, jak dobře vidí –přinejmenším za dne, o noci nevěděli – až mu někdy uklouzly i další věci. Neopatrnost by mě ještě mohla zabít.
„Je ta Tuatha’anka v pořádku?“ zeptala se Min, když Moirain přistoupila k ohni.
„Odpočívá.“ Aes Sedai mluvila sice tiše, ale v hlase měla nádech melodie, jako by pro ni řeč byla v půli cesty ke zpěvu, a vlasy i oděv měla opět dokonale upraveny. Natáhla ruce k ohni. Na levé ruce měla zlatý prsten, hada požírajícího vlastní ocas. Velký had, ještě starší symbol věčnosti než kolo času. Každá žena vycvičená v Tar Valonu měla takový prsten.
Moirain na malou chvíli spočinula svým pronikavým pohledem na Perrinovi, a jako by mu viděla do hloubi duše. „Upadla a rozbila si hlavu, když Rand...“ Stiskla rty, ale vzápětí už se zase tvářila vyrovnaně. „Vyléčila jsem ji a teď spí. Rány na hlavě vždycky silně krvácejí, ale nebylo to nic vážného. Viděla jsi na ní něco, Min?“
Min se zatvářila nejistě. „Viděla jsem... myslela jsem, že vidím její smrt. Její vlastní obličej celý od krve. Byla jsem si jistá, že vím, co to znamená, ale jestli si rozbila hlavu... Jsi si jistá, že je v pořádku?“ Otázka ukazovala na její neklid. Když Aes Sedai léčily, nikdy nenechaly jen tak nic, co se ještě dalo vyléčit. A Moirain byla v této oblasti obzvlášť nadaná.
Min mluvila tak rozčileně, že to Perrina na chvíli překvapilo. Pak pokýval hlavou. Nelíbilo se jí, co dělala, ale bylo to její součástí. Myslela si, že ví, jak to funguje, aspoň částečně. Jestli se mýlila, bylo by to skoro jako kdyby zjistila, že neumí používat vlastní ruce.
Moirain si ji chvíli prohlížela, vážná a nevzrušená. „Ještě nikdy ses nezmýlila, když jsi četla pro mne, aspoň pokud je mi známo. Možná je tohle poprvé...“
„Když to vím, tak to vím,“ prohlásila Min umíněně. „Světlo mi pomoz, vím to.“
„Nebo to možná ještě přijde. Musí urazit dlouhou cestu zpátky ke svým vozům a musí jet divokou krajinou.“
Hlas Aes Sedai zněl jako klidná píseň, lhostejně. Perrin nechtěně zavrčel. Světlo, opravdu to tak znělo? Nedovolím, aby pro mě smrt znamenala tak málo.
Jako by promluvil nahlas, Moirain se na něho podívala. „Kolo tká, jak si kolo přeje, Perrine. Už dávno jsem ti říkala, že jsme ve válce. Nemůžeme se zastavit jen proto, že by někdo z nás mohl zemřít. Kdokoliv z nás může být mrtev, než to skončí. Leyiny zbraně možná nejsou stejné jako tvoje, ale to ona věděla, když se stala součástí toho všeho.“
Perrin sklopil zrak. To je možné, Aes Sedai, ale já to nikdy nepřijmu tak jako ty.
U ohně se k nim rovněž připojil Lan s Unem a Loialem. Plameny vrhaly na strážcův obličej mihotavé stíny, až se zdálo, že je ještě mnohem kamennější než obvykle, samá hrana a samý úhel. Ani ve světle ohně nebylo jeho plášť lépe vidět. Chvíli to byl jenom tmavošedý či černý plášť, ale šedá a černá jako by se na něm proplétaly a měnily, když jste se podívali lépe, klouzaly po něm stíny a vpíjely se do něj. Jindy se zdálo, jako by Lan nějak vytvořil otvor do noci a přitáhl si kolem ramen samotnou tmu. Nebylo snadné se na to dívat, a muž, jenž ten plášť nosil, to nikomu neusnadňoval.
Lan byl vysoký a svalnatý, se širokými rameny a očima modrýma jako zamrzlá horská plesa, a pohyboval se se smrtelně nebezpečným půvabem, takže meč, který měl u boku, vypadal jako jeho přirozená součást. Nebylo to tím, že by byl prostě schopný rozdávat smrt a násilí. Tento muž smrt a násilí zkrotil a měl je v kapse, připravené je vmžiku vypustit nebo přijmout, pokud by tak nakázala Moirain. Vedle Lana vypadal Uno méně nebezpečně. Strážce měl dlouhé vlasy, které mu na čele přidržovala kožená šňůrka, již posypané stříbrem, ale mladší muži před střetnutím s Lanem ustupovali – pokud byli dost chytří.
„Paní Leya přinesla obvyklé zprávy z Almothské pláně,“ řekla Moirain. „Každý bojuje s každým. Vypalují se vesnice. Lidé prchají na všechny strany. A na pláni se objevili hledači pátrající po Valerském rohu.“ Perrin se zavrtěl – roh byl tam, kde jej žádný hledač z Almothské pláně nenajde, aspoň doufal, že jej tam nenajde – a ona se na něho chladně podívala, než pokračovala. Neměla ráda, když někdo z nich mluvil o rohu. Ovšem pokud se k tomu nerozhodla ona sama.
„Ale přinesla i něco nového. Bělokabátníci mají na Almothské pláni asi pět tisíc mužů.“
Uno zavrčel. „Ti prokletí – ehm, odpusť, Aes Sedai. To musí být aspoň polovička jejich vojáků. Ještě nikdy jich nebylo na jednom místě tolik.“
„Tak to předpokládám, že všichni ti, co se přihlásili k Randovi, už jsou buď mrtví, nebo utekli,“ zamumlal Perrin. „Nebo tak brzy skončí. Mělas pravdu, Moirain.“ Pomyšlení na bělokabátníky se mu nelíbilo. Děti Světla vůbec neměl rád.
„To je na tom právě to zvláštní,“ řekla Moirain. „Nebo aspoň část z toho. Děti vyhlásily, že jejich cílem je přinést mír, což pro ně není neobvyklé. Co ale je neobvyklé, tak to, že zatímco se snaží zatlačit Tarabonské a Domanské zpátky za jejich hranice, nevystoupily proti těm, kdo se přihlásili k Drakovi.“
Min překvapeně vyjekla. „Je si jistá? To přece vůbec nezní jako bělokabátníci, o kterých jsem kdy slyšela.“
„Na pláni přece nemohlo zůstat moc těch zatra – ehm – moc Cikánů,“ ozval se Uno. Skoro skřípal zuby, jak se snažil dávat si před Aes Sedai pozor na jazyk. Zamračil se tak, že se jeho opravdové oko podobalo tomu namalovanému. „Neradi zůstávají tam, kde jsou nějaký potíže, zvlášť když se tam bojuje. Nemůže jich být dost, aby viděli všecko.“