Perrin se otočil, zaklel a přitáhl si pokrývku až ke krku. Světlo, pořád kvůli ní skáču jako žába na rozpálené plotně. Zarin měla obličej částečně ve stínu. Neviděl ji jasně, jen když se zablesklo, a toto drsné osvětlení vrhalo vlastní stíny na její nos a lícní kosti. Náhle si vzpomněl, jak Min říkala, že by měl prchnout před krásnou ženou. Jakmile jednou poznal ve vlčím snu Lanfear, myslel si, že Min musela mluvit o ní – žádná žena nemohla být krásnější než Lanfear – ale to byl jenom sen. Zarin tu seděla a dívala se na něj těma tmavýma, zešikmenýma očima, přemýšlela a zvažovala.
„Co tu děláš?“ chtěl vědět. „Co chceš? Kdo jsi?“
Zarin zvrátila hlavu dozadu a rozesmála se. „Jsem Faile, sedláčku, hledač Valerského rohu. Kdo myslíš, že jsem, žena tvých snů? Proč tak nadskakuješ? Ještě bych si mohla myslet, že ti ze mě běhá mráz po zádech.“
Než se vzmohl na odpověď, rozlétly se dveře, až narazily na protější zeď, a v nich stála Moirain s tváří bílou a ponurou jako smrt. „Tvoje vlčí sny říkaly pravdu, jako bys byl snílek, Perrine. Zaprodanci jsou volní a jeden z nich vládne v Illianu."
44
Pronásledování
Perrin slezl z postele a začal se oblékat. Bylo mu jedno, jestli ho Zarin pozoruje nebo ne. Věděl, co by měl udělat, ale stejně se zeptal Moirain. „Odjíždíme?"
„Leda by ses chtěl blíže seznámit se Sammaelem,“ podotkla suše. Zaburácel hrom, jako by podtrhoval její větu, a zablýsklo se. Na Zarin se Aes Sedai téměř nepodívala.
Perrin si nacpal košili do spodků a náhle zatoužil po tom, aby měl na sobě i kabátec a plášť. Pojmenováním jednoho ze Zaprodanců jako by se v pokoji ochladilo. Ba’alzamon nestačí. Teď máme taky volné Zaprodance. Světlo, záleží ještě vůbec na tom, jestli najdeme Randa? Není už pozdě? Ale dooblékl se a natáhl si boty. Buď mohl jít dál, nebo se vzdát, ale lidé z Dvouříčí nebyli zrovna vyhlášení tím, že by se ochotně vzdávali.
„Sammael?“ vydechla slabým hláskem Zarin. „Jeden ze Zaprodanců vládne...? Světlo!“
„Ještě chceš jít s námi?“ zeptala se tiše Moirain. „Nenechala bych tě tady, teď ne, ale dám ti ještě jednu možnost odpřísáhnout, že půjdeš jinam než já.“
Zarin zaváhala a Perrin se zarazil s kabátcem jen napůl oblečeným. Nikdo se přece nemohl rozhodnout cestovat s lidmi, kteří na sebe přivolali hněv jednoho ze Zaprodanců. Ne teď, když aspoň částečně věděla, proti čemu stojí. Ne pokud k tomu nemá velice pádný důvod. Co se toho týkalo, každý, kdo by zaslechl, že jeden ze Zaprodanců je volný, by už měl utíkat na loď Mořského národa prosit o převoz na druhou stranu Aielské pustiny, a ne tu sedět a přemýšlet.
„Ne,“ prohlásila Zarin nakonec a Perrin se uvolnil. „Ne, neslíbím, že půjdu jinam. Ať už mě zavedete k Valerskému rohu nebo ne, dokonce ani ten, kdo ho najde, nebude mít takový příběh. Myslím, že tenhle příběh se bude vyprávět celé věky, Aes Sedai, a já chci být jeho součástí.“
„Ne!“ vyštěkl zuřivě Perrin. „To není dost dobrý. Co vlastně chceš?“
„Nemám čas na dohadování,“ zarazila je Moirain. „Urozený pán Brend může každou chvíli zjistit, že jeden z jeho temných psů je mrtvý. A on určitě pochopí, že to znamená strážce, a začne hledat gaidinovu Aes Sedai. Nehodláš tu doufám sedět, dokud nezjistí, kde jsi? Pohyb, vy hloupá děcka! Honem!“ Zmizela v chodbě dřív, než Perrin stačil otevřít ústa.
Zarin také nečekala a vyběhla z pokoje bez své svíčky. Perrin si chvatně posbíral věci a opasek se sekerou si připínal ještě na schodech. Zahlédl scházet Loiala. Ogier se snažil nacpat knihu v dřevěných deskách do sedlových brašen a zároveň si natáhnout plášť. Perrin mu podržel plášť a oba zatím sbíhali dolů. Zarin je dohonila dřív, než vyběhli do řinoucích se proudů deště.
Perrin se nahrbil a přes potemnělý dvorek utíkal do stáje, aniž se zdržoval tím, že by si natahoval kapuci. Musí k tomu mít nějaký důvod. Být v zatraceným příběhu není dostatečný důvod pro nikoho, leda pro šílence! Déšť mu zmáčel kudrnaté vlasy a přitiskl mu je k hlavě dřív, než dorazil ke dveřím do stáje.
Moirain tam už byla před nimi v naolejovaném plášti ještě lesklém po dešti, a Nieda držela lampu Lanovi, který dokončoval sedláni koní. Byl tu jeden navíc, kaštanový valach s ještě odhodlanějším nosem, než měla Zarin.
„Každý den pošlu holuba,“ říkala statná hostinská. „Nikdo mě nebude podezírat. Ať se picnu! Dokonce i bělokabátníci o mně mluví jenom dobře.“
„Poslouchej mě, ženská!“ štěkla Moirain. „Tohle nejsou bělokabátníci nebo temní druzi, o kom mluvím. Uteč z města a každého, na kom ti trochu záleží, vezmi s sebou. Dvanáct let jsi mě poslouchala. Poslechni mě i teď!“ Nieda kývla, ale váhavě, a Moirain podrážděně zavrčela.
„Ten hnědák je tvůj, děvče,“ sdělil Zarin Lan. „Tak nasedat. Jestli neumíš jezdit, musíš se to naučit cestou, nebo přijmout mou nabídku."
Zarin se zachytila vysoké hrušky a lehce se vyhoupla do sedla. „Když o tom tak uvažuju, tvrďáku, jednou jsem už na koni seděla.“ Otočila se, aby si mohla za sebe přivázat ranec.
„Co jsi tím myslela, Moirain?“ chtěl vědět Perrin a hodil sedlové brašny Tanečníkovi přes sedlo. „Říkalas, že on zjistí, kde jsem. On to ví. Ti šedí muži!“ Nieda se zahihňala a Perrin si rozčileně pomyslel, kolik toho asi opravdu ví nebo čemu věří, ať už říká, že na to nevěří.
„Ty šedé muže neposlal Sammael.“ Moirain se vyšvihla na Aldíb klidně, s rovnými zády, skoro jako by nikam nespěchala. „Ale ten temný pes jeho byl. Myslím, že sledoval mou stopu. Oboje by neposlal. Někdo chce tebe, ale podle mého mínění Sammael ani neví, že existuješ. Zatím.“ Perrin se zarazil s nohou ve třmeni a hleděl na ni, ale Moirain zřejmě víc než jeho otázky zajímala její klisna, kterou poplácávala po labutí šíji.
„Ještěže jsem šel za tebou,“ ozval se Lan a Aes Sedai si hlasitě odfrkla.
„Docela bych si přála, abys byl žena, gaidine. Poslala bych tě jako novicku do věže, aby ses naučil poslouchat!“ Lan zvedl obočí a dotkl se jílce meče, ale pak se vyhoupl do sedla, a Moirain si povzdechla. „Možná je dobře, že neposloucháš. Občas je to k něčemu dobré. Kromě toho si nemyslím, že by tě Sheriam se Siuan Sanche dohromady dokázaly naučit poslušnosti.“
„Tomu nerozumím,“ řekl Perrin. Tohle říkám často, a už mě to unavuje. Chci nějaké odpovědi, kterým budu rozumět. Vytáhl se nahoru, aby na něj Moirain nemohla shlížet. Už tak měla dost výhod. „Jestli ty šedý muže neposlal on, tak kdo? Jestli myrddraal nebo jiný Zaprodanec...“ Odmlčel se a polkl. JINÝ Zaprodanec! Světlo! „Jestli je poslal někdo jiný, proč mu to neřekl? Jsou to přece všechno temní druzi, ne? A proč já, Moirain? Proč já? Ten zatracenej Drak Znovuzrozenej je Rand!“
Zaslechl, jak Zarin s Niedou zalapaly po dechu, a teprve v té chvíli si uvědomil, co vlastně řekl. Moirain z něj pohledem stahovala kůži jako nejostřejší ocelí. Zatraceně moc mluvím. Kdy už konečně začnu myslet dřív, než promluvím? Připadalo mu, že to dělá od chvíle, co na něho Zarin poprvé upřela oči. Pozorovala ho i teď, s otevřenými ústy.
„Teď musíš s námi,“ řekla Moirain přidrzlé ženě. „Teď už se vrátit nemůžeš. Nikdy.“ Zarin se tvářila, jako by chtěla něco říci, ale bála se toho, jenže Aes Sedai již obrátila svou pozornost jinam. „Niedo, uteč z Illianu už dneska v noci. Hned teď! A dávej si na jazyk větší pozor než za celá ta léta. Existují lidé, kteří by ti ho vyřízli kvůli tomu, co bys mohla říci, dřív, než bych tě stačila najít.“ Její tvrdý tón sice neříkal jasně, co přesně tím myslela, ale Nieda zuřivě přikyvovala, jako by pochopila i skrytý význam jejích slov.