„A co se tebe týče, Perrine.“ Bílá klisna se přiblížila a Perrin se zaklonil od Aes Sedai, i přesto, co by mohl udělat. „Do vzoru je vetkáno mnoho vláken, a některá jsou černá jako samotný Stín. Dávej si pozor, ať tě jedno z nich nezaškrtí.“ Pobídla Aldíb do kroku a klisna vyrazila do deště. Mandarb ji těsně následoval.
Světlo tě spal, Moirain, říkal si v duchu Perrin, když vyjížděl za nimi. Občas nevím, na čí straně vlastně jsi. Ohlédl se na Zarin, která se k němu připojila a na koni seděla, jako by se v sedle narodila. A na čí straně jsi ty?
Déšť udržoval lidi doma, takže ulice a kanály byly opuštěné a žádné viditelné oči nesledovaly jejich odchod, ale koním namoklá nerovná dlažba podkluzovala pod nohama. – Než dorazili k Maredské hrázi, široké silnici z udusané hlíny, která vedla mokřinami na sever, liják začal slábnout. Stále ještě hřmělo, ale blesky teď létaly za nimi, nejspíš někde nad mořem.
Perrin cítil, že by jim snad mohlo trochu přát štěstí. Déšť vydržel dost dlouho, aby zakryl jejich odjezd, ale teď zřejmě budou mít jasnou noc na cestu. Řekl to nahlas, ale Lan zavrtěl hlavou.
„Temní psi mají nejradši jasné měsíční noci, kováři, a déšť nejmíň rádi. Správná bouřka s hromy a blesky je udrží mimo úplně.“ A jako by to jeho slova vyvolala, déšť přešel do jemného mrholení. Perrin za sebou zaslechl zasténat Loiala.
Hráz a mokřady končily zároveň asi dvě míle od města, ale silnice vedla dál a pomalu se stáčela k východu. Podmračený večer přešel v noc, ale mžení pokračovalo. Moirain s Lanem udržovali pravidelné temno, kterým mohli urazit velkou vzdálenost. Koně čvachtali kalužemi, jež tvrdě udusaná hlína nevypila. Mezerami v mracích vysvitl měsíc. Kolem se začaly zvedat nízké vršky a stále častěji se objevovaly stromy. Perrina napadlo, že před nimi musí být les, ale nebyl si jist, zda se mu to líbí či ne. Lesy je mohly skrýt před pronásledovateli. Lesy mohly dovolit pronásledovatelům přiblížit se dřív, než je zahlédnou.
Daleko za nimi se ozvalo slabé zavytí. Perrin si na chvíli myslel, že je to vlk. Sám sebe překvapil, když se k vlkovi natáhl, než se zastavil. Volání se ozvalo znovu, a tehdy poznal, že to žádný vlk není. A v odpověď se ozvalo mnoho dalších, bylo to celé míle daleko, přízračné kvílení slibující krev a smrt, křik hovořící o nočních můrách. K jeho překvapení Lan s Moirain zpomalili a Aes Sedai začala ve tmě zkoumat kopce okolo.
„Jsou ještě daleko,“ řekl Perrin. „Když pojedeme dál, nedoženou nás.“
„Temní psi?“ ozvala se Zarin. „To jsou ti temní psi? Jsi si jistá, že to není divoká štvanice, Aes Sedai?“
„Ale to právě je,“ odtušila Moirain. „To právě je.“
„Temného psa předběhnout nedokážeš, kováři,“ vysvětloval Lan, „ani s nejrychlejším koněm ne. Vždycky se jim musíš postavit a porazit je, jinak tě uštvou.“
„Mohl jsem zůstat v državě, víš,“ řekl Loial. „Máma by mě zatím oženila, ale nebyl by to špatný život. Spousta knih. Nemusel jsem chodit Ven.“
„Tam,“ ukázala Moirain na vysoký bezlesý kopec o hezký kus dál napravo. Pokud Perrin viděl, na sto sáhů i víc kolem něj nebyl jediný strom, a i pak rostly dost řídce. „Musíme je vidět přicházet, abychom měli šanci.“
Hrůzné volání temných psů se ozvalo znovu, tentokrát blíž, ale stále ještě dost daleko.
Když nyní Moirain vybrala postavení, Lan pobídl Mandarba k rychlejšímu kroku. Jak se šplhali do kopce, podkovy koní zvonily na kamenech napůl zasypaných hlínou a díky mžení kluzkých. Perrin si všiml, že většina těch kamenů má příliš mnoho pravých úhlů, aby byly přirozené. Na vrcholku sesedli u něčeho, co vypadalo jako nízký kulatý balvan. V mezeře v mracích se objevil měsíc a Perrin zjistil, že hledí na počasím ošlehanou kamennou tvář dobrý sáh dlouhou. Ženskou tvář, jak usoudil podle délky vlasů. Díky dešti se zdálo, že žena pláče.
Moirain sesedla a zadívala se směrem, odkud bylo slyšet vytí. Stála ve stínu, jen postava v plášti s kapuci na hlavě, a jak kapky deště stékaly po naolejované látce, chytaly měsíční světlo.
Loial přivedl koně nahoru a prohlédl si sochu, pak se naklonil a sáhl na ni. „Myslím, že to byla ogieřice,“ prohlásil nakonec. „Ale tohle není stará država. To bych cítil. Všichni bychom to poznali. A byli bychom tu v bezpečí před zplozenci Stínu.“
„Na co to vy dva koukáte?“ Zarin zašilhala na kámen. „Co je to? Ona? Která ona?“
„Od Rozbití povstalo a zase zapadlo mnoho států,“ řekla Moirain, aniž se otočila, „a některé po sobě zanechaly pouze jména na zažloutlých stránkách nebo čáry na roztrhané mapě. Zanecháme po sobě také jen tohle?" – Vytí, při němž tuhla krev v žilách, se ozvalo znovu, stále blíž. Perrin se pokusil vypočítat rychlost temných psů a zjistil, že Lan měl pravdu. Koně by jim opravdu nedokázali utéci. Nebudou muset čekat dlouho.
„Ogiere,“ ozval se Lan, „ty s děvčetem podržíte koně.“ Zarin začala něco namítat, ale on na ni upřel oči. „Tady tvoje nože k ničemu nebudou, děvče.“ V měsíčním světle se zaleskla čepel jeho meče, jejž teď vytasil. „I tohle je poslední obrana. Zní to, jako by jich tam bylo deset, ne jeden. Tvoje práce je zabránit koním, aby se rozutekli, až temné psy ucítí. Dokonce ani Mandarb nemá jejich pach rád.“
Jestli strážci jeho meč nebyl k ničemu, tak ani Perrinovi nebude jeho sekera k užitku. Při tom pomyšlení Perrin skoro pocítil úlevu, i když to byli zplozenci Stínu. Nebude muset použít sekeru. Vytáhl luk zpod Tanečníkovy podpínky. „Třeba bude k něčemu dobrý tohle.“
„Zkus to, jestli chceš, kováři,“ řekl Lan. „Oni neumírají právě snadno. Třeba jednoho zabiješ.“
Perrin vytáhl z váčku novou tětivu a snažil se ji zakrýt před deštíkem. Byla sice natřená včelím voskem, ale jen tence, a to ji před déletrvající vlhkostí neuchrání. Zastrčil si luk šikmo mezi nohy, snadno jej ohnul a upevnil smyčky tětivy do rohovinových zářezů na lučišti. Když se narovnal, uviděl temné psy.
Běželi cvalem jako koně, a když je spatřili, zrychlili krok. Vypadali jen jako deset stínů ženoucích se nocí, probíhajících mezi roztroušenými stromy, ale on přesto vytáhl z toulce šíp se širokou lavicí a nasadil ho na tětivu, ale nenatáhl. V Emondově Roli nebyl zdaleka nejlepší lukostřelec, ale mezi mládenci ho předčil jedině Rand.
Rozhodl se, že vystřelí, až se psiska přiblíží na tři sta kroků. Hlupáku! Na takovou vzdálenost bys měl potíže trefit stojící cíl. Ale když budu čekat a když oni běží tak rychle... Postavil se vedle Moirain a zvedl luk – Musím si pořád představovat, že ten pohybující se stín je jenom velký pes – natáhl luk, až se mu opeření z husích pírek dotklo líce, a vypustil střelu. Byl si jist, že se střela spojila s nejbližším stínem, ale jediným výsledkem bylo hlasité zavrčení. Tohle nebude fungovat. Blíží se moc rychle! Už natahoval další šíp. Proč něco neuděláš, Moirain? Už viděl, jak se jim oči třpytí jako stříbro a zuby lesknou jako kalená ocel. Byli černí jako sama noc a velcí jako menší horští koníci. Hnali se k němu, nyní potichu, a prahli po zabíjení. Vítr přinášel pach podobající se pachu hořící síry. Světlo tě spal, Aes Sedai, tak udělej něco! Znovu vystřelil. Nejbližší temný pes klopýtl a hnal se dál. Přece jsou smrtelní! Znovu vystřelil, a vedoucímu temnému psu se podlomily nohy, avšak on ještě s námahou vstal, a pak teprve upadl, ale i tak cítil Perrin zoufalství. Jeden dole, ale zbylých devět už urazilo dvě třetiny vzdálenosti. Jako by ještě zrychlili, připomínali stíny vznášející se nad zemí. Ještě jeden šíp. Mám čas tak ještě na jeden šíp, potom přijde ke slovu sekera. Světlo tě spal, Aes Sedai! Znovu natáhl.