„Teď,“ řekla Moirain, když jeho šíp opustil tětivu. Vzduch mezi jejíma rukama vzplanul a ohnivý proud zamířil k temným psům. Noc kolem zmizela. Koně řičeli a vzpínali se na otěžích.
Perrin si rychle zakryl rukou oči před bílou září a žárem, jako když se otevře výheň. Noc se náhle změnila v pravé poledne a vzápětí se zase snesla tma. Když si odkryl oči, míhaly se mu před nimi černé tečky a slabý, ztrácející se obraz té ohnivé čáry. Tam, kde předtím byli temní psi, teď nebylo nic než holá, ztmavlá půda a jemný déšť. Jediné stíny, které se pohybovaly, vrhaly mraky plující přes měsíc.
Myslel jsem, že po nich hodí oheň nebo alespoň přivolá blesk, ale tohle... „Co to bylo?“ zeptal se ochraptěle.
Moirain se znovu zadívala směrem k Illianu, jako by ve tmě dohlédla na celé míle. „Třeba to neviděl,“ řekla si pro sebe. „Je to dost daleko, a jestli se nedíval, tak si toho možná nevšiml.“
„Kdo?“ chtěla vědět Zarin. „Sammael?“ Hlas se jí trochu třásl. „Říkalas, že je v Illianu. Jak by mohl vidět, co se děje tady? Cos to udělala?“
„Něco zakázaného,“ odtušila chladně Moirain. „Zakázaného přísahami téměř tak silnými, jako jsou tři přísahy.“ Vzala si od dívky Aldíbiny otěže a poplácala klisnu po krku, aby ji uklidnila. „Něco, co nikdo nepoužil skoro dva tisíce let. Něco, za co by mě mohli utišit už jen proto, že o tom vím.“
„Možná...?“ Loialův hlas zněl jako tiché hřmění. „Možná bychom měli vyrazit. Mohli by tu být další.“
„Myslím, že ne,“ odtušila Aes Sedai nasedajíc. „On by nevypustil dvě smečky najednou, i kdyby dvě měl. Temní psi by se hned vrhli na sebe, místo na kořist. A já myslím, že my nejsme jeho hlavní kořistí, jinak by byl přišel osobně. Byli jsme... mrzutost, myslím –“ mluvila klidně, ale bylo jasné, že ji netěší, když ji někdo bere na tak lehkou váhu – „a možná jen něco navíc do rukávu, kdyby s tím neměl příliš velké potíže. Přesto není zrovna nejlepší zdržovat se blíž, než musíme.“
„Rand?“ zeptal se Perrin téměř neslyšně. Skoro cítil, jak se Zarin předklonila, aby ho lépe slyšela. – „Jestli nehoní nás, tak tedy Randa?"
„Možná,“ odtušila Moirain. „Nebo možná Mata. Nezapomínej, že on je též ta’veren, a zadul na Valerský roh.“
Zarin se přiškrceně zajíkla. „On na něj zadul? Takže ho už někdo našel?"
Aes Sedai si jí však nevšímala. Sklonila se v sedle, aby se mohla podívat Perrinovi do očí, tmavě se lesknoucích jako leštěné zlato. „Události mě znovu předběhly. Nelíbí se mi to. A tobě by se to taky nemělo líbit. Jestli události předběhnou mne, tebe by mohly zadupat do země, a zbytek světa s tebou.“
„Do Tearu máme ještě hodně leguí,“ promluvil Lan. „Ogierův návrh je rozumný.“ Už také seděl na Mandarbovi.
Moirain se po chvíli narovnala a pobídla klisnu patami. Už byla v půli cesty dolů z kopce, než Perrin stačil sundat tětivu z luku a vzít si od Loiala Tanečníkovy otěže. Světlo tě spal, Moirain! Někde si najdu odpovědi!
Mat, opírající se o spadlý kmen, se těšil z tepla táborového ohně – déšť se sice odsunul k jihu už před třemi dny, ale on si pořád připadal provlhlý – ale právě v této chvíli si tančících plamínků nevšímal. Zamyšleně si prohlížel malý, voskem uzavřený válec v dlani. Tom byl cele zaujat laděním harfy. Přitom nadával na déšť a vlhko a na Mata se ani nepodíval. V houštině okolo cvrkali cvrčci. Západ slunce je zastihl mezi dědinami, a tak si k táboření vybrali hájek kus od cesty. Dva večery se snažili zaplatit na noc pokoj a dvakrát na ně sedlák poštval psy.
Mat vytáhl nůž a zaváhal. Štěstí. Říkala, že to vybuchne jen někdy. Štěstí. Co nejopatrněji nařízl trubičku po délce. Byla to trubička, a z papíru, jak si ostatně myslel – kousky podobného papíru našel ještě doma na zemi poté, co byl odpálen ohňostroj – stěnu tvořilo několik vrstev papíru, ale vnitřek byl vyplněn hmotou připomínající hlínu, nebo spíš maličké šedočerné oblázky a prach. Prstem si je vyhrábl do dlaně. Jak, pro Světlo, můžou kamínky vybuchnout?
„Světlo mě spal!“ zařval Tom. Vrazil harfu do pouzdra, jako by ji chtěl chránit před tím, co měl Mat v ruce. „Copak nás chceš oba zabít, chlapče? Tos nikdy neslyšel, že tyhle věci ve styku se vzduchem vybuchnou desetkrát silněji, než když je zapálíš? Rachejtle jsou skoro jako práce Aes Sedai, chlapče.“
„Možná,“ prohodil Mat, „ale Aludra mi jako Aes Sedai nepřipadala. Tohle jsem si myslíval o hodinách pantáty al’Verea – že je to práce Aes Sedai – ale jednou jsem tu skříňku otevřel a vevnitř jsem uviděl spoustu malých kousíčků kovu.“ Při té vzpomínce si poposedl. Panímáma al’Vereová ho tenkrát nachytala první, vědma, jeho otec a starosta však byli hned za ní, a nikdo mu nevěřil, že se chtěl jenom podívat. Mohl jsem je všechny vrátit zpátky. „Myslím, že Perrin by dokázal takový hodiny vyrobit, kdyby si jednou ty malý kolečka a pružinky a já nevím co ještě prohlídl.“
„Byl bys překvapenej, chlapče,“ odtušil suše Tom. „Dokonce i špatnej hodinář je velkej boháč, a ty peníze si zaslouží. Ale hodiny ti nikdy nevybuchnou do obličeje!“
„Tohle taky ne. No, teď už je to k ničemu.“ K Tomově zděšení hodil hrst papíru a malých kamínků do ohně. Z kamínků vylétly jiskřičky a vzduch se zaplnil ostře páchnoucím kouřem.
„Ty se nás snažíš zabít.“ Tom měl nejistý hlas, ale jak mluvil, stoupal mu a sílil. „Jestli se rozhodnu, že chci umřít, zaskočím do královskýho paláce, až dorazíme do Caemlynu, a štípnu Morgasu!“ Dlouhé kníry mu vlály. „Tohle už nikdy nedělej!“
„Vždyť to nevybuchlo,“ namítl otráveně Mat a mračil se na oheň. Zalovil v balíčku z naolejovaného plátna na druhé straně padlého kmene a vytáhl o něco větší rachejtli. „Rád bych věděl, proč to nebouchlo.“
„Mně je jedno, proč to nebouchlo! Už to prostě nedělej!“
Mat se na něj podíval a zasmál se. „Přestaň se tak klepat, Tome. Nemáš se čeho bát. Teď už vím, co je vevnitř. Aspoň vím, jak to vypadá, ale... Neříkej to. Už nebudu rozřezávat další, Tome. Stejně je mnohem větší legrace je odpálit.“
„Já se nebojím, ty usmolenej pasáku vepřů,“ prohlásil jistě Tom s přehnanou důstojností. „Já se třesu vzteky, protože cestuju s hulvátem, co má místo mozku slámu, kterej nás mohl oba zabít, protože si nevidí dál než na špičku –“
„Ahoj, vy u ohně!“
Mat si vyměnil pohled s Tomem, protože zaslechli dusot kopyt. Na to, aby byli poctiví lidé na cestách, už bylo příliš pozdě. Ale takhle blízko Caemlynu udržovala královnina garda na silnicích pořádek a čtveřice, která vjela do světla ohně, rozhodně nevypadala na lupiče. Jedním z jezdců byla žena. Muži měli všichni dlouhé pláště a vypadali na její družiníky. Žena byla hezká, s modrýma očima, na krku měla zlatý náhrdelník a na sobě šaty ze šedého hedvábí a sametový plášť se širokou kapuci. Muži sesedli. Jeden jí podržel otěže a druhý třmen. Žena se usmála na Mata a cestou k ohni si sundávala rukavičky.