„Obávám se, že jsme se příliš zdrželi, mladý pane,“ pravila, „a ráda bych se tě zeptala, zda nevíš, jak se dostat k nějakému hostinci.“
Mat se na ni zazubil a začal se zvedat. Ještě se zcela nenarovnal, když zaslechl, jak jeden z mužů cosi zamumlal, a jiný vytáhl kuši, kterou měl pod pláštěm již nataženou, s nasazenou šipkou.
„Zabij ho, hlupáku!“ křikla ta žena a Mat hodil rachejtli do plamenů a vrhl se po své holi. Ozvalo se hlasité prásknutí a objevil se záblesk světla. „Aes Sedai!“ vyjekl jeden z mužů. „Rachejtle, ty hlupáku!“ křičela žena. A Mat už se překulil a zvedl se s holí v rukou. Uviděl šipku zabořenou do padlého kmene, tam, kde předtím seděl, a kušištník padal s hrudí ozdobenou jílcem jednoho z Tomových nožů.
Na další rozhlížení však neměl čas, jelikož se druzí dva muži vrhli kolem ohně k němu a tasili meče. Jeden z nich se náhle sesul na kolena, pustil meč, a než dopadl na obličej, snažil se ještě nahmátnout nůž, který mu trčel ze zad. Poslední muž neviděl, jak jeho společník padl, a očividně čekal, že druhý je s ním a rozdělí tak protivníkovu pozornost, když zamířil Matovi na břicho. Mat, téměř s opovržením, přerazil muži zápěstí jedním koncem hole, až meč daleko odlétl, a druhým koncem hole ho udeřil do čela. Útočník vyvrátil oči nahoru a zhroutil se na zem.
Koutkem oka Mat viděl, že žena kráčí k němu, a namířil na ni prstem jako nožem. „Hezký šatky to máš, na zlodějku! Sedni si, než se rozhodnu, co s tebou udělám, jinak –“
Žena se zatvářila stejně překvapeně jako Mat, když se jí v hrdle náhle objevil nůž a rudý květ tryskající krve. Mat nakročil, snad aby ji zachytil, byť věděl, že to k ničemu nebude. Dlouhý plášť se rozprostřel přes ni a zakryl ji celou kromě obličeje a jílce Tomova nože.
„Světlo tě spal,“ zavrčel Mat. „Světlo tě spal, Tome Merriline! Žena! Světlo, mohli jsme ji svázat a zítra předat královniným gardistům v Caemlynu. Světlo, možná bych ji i nechal jít. Bez těch tří by nikoho neoloupila, a tomu jedinýmu, co přežil, potrvá hezkejch pár dní, než dokáže zaostřit, a pár měsíců, než zase udrží meč. Kéž bys shořel, Tome, nebylo nutný ji zabíjet!“
Kejklíř dokulhal k místu, kde žena ležela, a odkopl její plášť. Dýka jí napůl vypadla z dlaně. Čepel měla širokou jako Mat palec a dlouhou dobré dvě dlaně. „To bys byl radši čekal, až ti to vrazí mezi žebra, chlapče?“ Sebral svůj nůž a otřel ho o její plášť.
Mat si nyní uvědomil, že si pobrukuje „Nosila masku, co jí kryla tvář", a honem toho nechal. Sklonil se a zakryl její tvář kapuci pláště. „Radši bychom měli vyrazit,“ řekl tiše. „Nechtěl bych tohle vysvětlovat hlídce, kdyby se tu nachomýtli gardisti.“
„S takovými šaty?“ podivil se Tom. „Ani bych neřekl. Museli oloupit nějakou kupeckou paničku nebo urozenou dámu v kočáře.“ Hlas mu zjemněl. „Jestli máme odjet, chlapče, tak by sis měl osedlat koně.“
Mat se vzpamatoval a odtrhl oči od mrtvé ženy. „Ano, to bych asi měl, co?“ Už se na ni znovu nepodíval.
Kvůli mužům žádné výčitky neměl. Co se jeho týkalo, muž, který se rozhodne loupit a zabíjet, si plně zaslouží, co ho potká, když prohraje. Sice si je nijak zvlášť neprohlížel, ale ani neodvracel zrak, když mu náhodou padl na některého z lupičů. Teprve když nasedlal valacha a přivázal si věci na sedlo a kopal hlínu na oheň, uvědomil si, že se dívá na muže, jenž vystřelil z kuše. Na jeho rysech mu bylo něco povědomého, i na stínech, které na jeho tvář vrhal pohasínající oheň. Štěstí, řekl si. Vždycky je to štěstí.
„Ten kušištník byl dobrej plavec, Tome,“ utrousil, když šplhal do sedla.
„Co to zase plácáš za hlouposti?“ Kejklíř už také seděl na koni, a mnohem větší starosti mu dělala pouzdra s nástroji, která měl za sedlem, než mrtví. „Jak můžeš vědět, jestli vůbec uměl plavat?“
„Zvládl to uprostřed noci na břeh z malýho člunu z prostředka Erinin. Hádám, že tehdy spotřeboval všechno svý štěstí.“ Znovu zkontroloval tkanice na balíčku s rachejtlemi. Jestli si ten trouba myslel, že tohle byla práce Aes Sedai, tak by mě zajímalo, co by si pomyslel, kdyby vybuchly všechny.
„Jseš si jistej, chlapče? Šance, že je to stejnej chlap... No, dokonce ani ty by sis na takovou šanci nevsadil.“
„Jsem si jistej, Tome.“ Elain, až tě zase dostanu do rukou, zakroutím ti krkem. A Egwain a Nyneivě taky. „A jsem si jistej, že chci mít ten zatracenej dopis z krku do hodiny potom, co dorazíme do Caemlynu.“
„Říkám ti, chlapče, že to není tím dopisem. Já hrál daes dae’mar, už když jsem byl mladší než ty, a poznám kód nebo šifru, i když nevím, co znamená.“
„No, já tu vaši velkou hru nikdy nehrál, Tome, tu vaši zatracenou hru rodů, ale poznám, když mě někdo pronásleduje, a ti by mě nepronásledovali tak usilovně, ani tak daleko, kvůli zlatu, co mám po kapsách, leda bych měl zlaťáků plnou truhlu. Musí to být ten dopis.“ Ať shořím, hezké holky mě vždycky dostanou do potíží. „Chceš po tomhle dneska v noci ještě spát?“
„Jako nemluvně, chlapče. Ale jestli chceš jet dál, pojedu.“
Matovi se před očima objevil obličej té ženy s dýkou v hrdle. Tys neměla štěstí, krásná dámo. „Tak pojedeme!“ prohlásil divoce.
45
Caemlyn
Mat si na Caemlyn nejasně pamatoval, ale když k němu brzy po východu slunce dorazili, připadalo mu to, jako by tu nikdy předtím nebyl. Od rozbřesku nebyli na silnici sami a teď je dokonce ostatní jezdci, kolony kupeckých vozů i pěší lid obklopovali, a všichni měli namířeno k velkému městu.
Caemlyn, postavený na pahorcích, byl přinejmenším stejně velký jako Tar Valon a vně jeho mohutných hradeb – na výšku to bylo dobrých dvacet sáhů světlého, našedlého kamene s bílými a stříbřitými žilkami jiskřícími ve slunci, s pravidelně rozmístěnými vysokými kulatými věžemi, na jejichž vrcholcích povlávala Lví zástava Andoru, stříbrná na rudé – vně těchto hradeb jako by bylo postaveno další velké město, obklopující to ohrazené, celé z červených cihel a šedého kamene a bíle omítnutých stěn. – Zde se hostince přetlačovaly s domy tři i čtyři poschodí vysokými a tak dobře postavenými, že musely patřit kupcům. Krámy se zbožím vyloženým na stolech pod markýzami se mačkaly vedle širokých skladišť bez oken. Ulice po obou stranách lemovaly otevřené tržnice jen se střechami z červených a purpurových tašek, kde muži i ženy již hlasitě nabízeli své zboží a smlouvali, co měli sil, zatímco svůj hlas ke všemu tomu halasu přidávala telata, ovce, kozy a vepři v ohradách a husy, slepice a kachny v klecích. Mat si pamatoval, že když tu byl předtím, byl Caemlyn dost hlučné místo, ale teď mu to znělo jako tlukot srdce rozhánějícího do cév bohatství.
Silnice vedla ke klenuté bráně pět sáhů vysoké. Obě křídla brány byla otevřená a pod přísným dohledem královniných gardistů v červených kabátcích a lesklých kyrysech – na Toma s Matem se podívali zběžně jako na všechny ostatní, dokonce je nezajímala ani hůl, kterou měl Mat před sebou na sedle. Je snad zajímalo jedině, aby lidé spořádaně postupovali dovnitř – a pak byli uvnitř. Tady se štíhlé věže zvedaly do ještě větší výšky než ty hradební a nad ulicemi plnými lidí zářily bíle a zlatě lesklé kupole. Těsně za bránou se cesta dělila na dvě rovnoběžné ulice oddělené širokým pruhem trávy se stromy. Kopce ve městě se zvedaly jako stupně směrem k vrcholku, který byl obklopen další hradbou, zářící bíle stejně jako hradby tarvalonské, a za ní byly vidět další kupole a věže. To je Vnitřní Město, vzpomněl si Mat, a na vrcholku toho nejvyššího kopce stál královský palác.