„Nemá smysl čekat,“ obrátil se k Tomovi. „Zanesu ten dopis rovnou nahoru.“ Prohlížel si nosítka a kočáry prodírající se davy lidí, a krámy se všemi těmi věcmi. „V takovém městě si člověk může vydělat víc zlata, Tome, když jednou zjistí, kde se hrají kostky nebo karty.“ V kartách neměl zdaleka takové štěstí jako v kostkách, ale karty stejně hrál jen málokdo kromě šlechticů a hodně velkých boháčů. Jenže právě ty bych si měl ke hře najít.
Tom zívl a přitáhl si kejklířský plášť, jako by to byla pokrývka. „Jeli jsme celou noc, chlapče. Aspoň se nejdřív někde najezme. U královnina požehnání se dobře vaří.“ Znovu zívl. „A mají tam dobrý postele.“
„To si pamatuju,“ řekl Mat pomalu. Jistým způsobem si to opravdu vybavoval. Hostinský byl obtloustlý muž s prošedivělými vlasy, mistr Gill. Moirain tam našla jeho a Randa, když už si myslel, že se jí konečně zbavili. Ta je teď pryč a ty svoje hry si hraje s Randem. Se mnou už to nemá nic společného. Už ne. „Sejdeme se tam, Tome. Říkal jsem, že chci mít ten dopis z krku do hodiny po příjezdu, a myslel jsem to vážně. Jeď klidně dál.“
Tom kývl a otočil koně. Se zívnutím ještě zavolal přes rameno: „Hlavně se neztrať, chlapče. Je to velký město, tenhle Caemlyn.“
A bohaté. Mat pobídl koně přeplněnou ulicí. Ztratit se! Umím si přece zatraceně najít cestu. Nemoc mu zřejmě vymazala část vzpomínek. Když se podíval na nějaký hostinec, jehož horní poschodí vyčnívalo kolem dokola přes přízemí a jehož vývěsní štít skřípal ve větru, vzpomněl si, že ho už viděl, ale na další věci, které z toho místa viděl, se nepamatoval. Občas se mu z paměti vynořil kus ulice, ale části před tímto úsekem a za ním pro něj byly stejně tajemné jako kostky, než opustí pohárek.
Dokonce i s děravou pamětí si byl jist, že ve Vnitřním Městě či v královském paláci nikdy nebyl – To bych určitě nezapomněl! – cestu si však pamatovat nemusel. Ulice Nového Města – náhle se rozpomněl na jeho jméno, bylo částí Caemlynu ani ne dva tisíce let – se rozbíhaly do všech stran, ale hlavní třídy všechny vedly k Vnitřnímu Městu. Gardisté u brány se ani nenamáhali někoho stavět.
Za těmi bílými hradbami stály budovy, které by se hodily i do Tar Valonu. Točité ulice vedly na vrcholky kopců, kde se otevíral výhled na štíhlé vížky, jejichž kachlemi obložené stěny se ve slunci třpytily stovkami barev, nebo dolů do parků upravených tak, aby na ně byl shora nejkrásnější pohled, či se objevily průhledy přes celé město až na zvlněné pláně a lesy za ním. Tady v podstatě nezáleželo na tom, kterou ulicí se dá. Všechny se stáčely směrem, kterým potřeboval jít, k andorskému královskému paláci.
Za chvíli už mířil přes oválné náměstí před palácem k vysoké pozlacené bráně. Čistě bílý palác Andoru by určitě zapadl mezi tarvalonské zázraky. Měl štíhlé věžičky a zlaté kupole lesknoucí se ve slunci, vysoké balkony a složitou kamennou výzdobu. Za zlaté plíšky z jedné kupole by Mat mohl pohodlně a v přepychu žít celý rok.
Bylo zde méně lidí než jinde, jako by náměstí bylo vyhrazeno pro zvláštní příležitosti. Před zavřenou bránou stál tucet gardistů. Drželi luky nakloněné všichni úplně stejně přes třpytící se kyrysy a měli tváře zakryté ocelovou mříží hledí leštěných přilbic. Mohutně stavěný důstojník s červeným pláštěm odhrnutým tak, aby byl vidět uzel ze zlatého pletence na rameni, přecházel podél řady gardistů a každého muže si prohlížel, jako by snad chtěl najít rez či zrnka prachu.
Mat přitáhl otěže a nasadil milý úsměv. „Přeju dobré ráno, kapitáne.“
Důstojník se obrátil a hluboko posazenýma očima jako korálky se přes mřížoví hledí zadíval na Mata jako podrážděná krysa v kleci. Byl starší než si Mat původně myslel – určitě dost starý, aby měl víc než jeden uzel – a byl spíš tlustý než svalnatý. „Co chceš, sedláku?“ zeptal se hrubě.
Mat se nadechl. To zvládnu. Musím udělat dojem na tohohle troubu, aby mě tu nenechal čekat celý den. Nechci tu kolem mávat tím amyrlininým papírem, aby mě nevyhodili. „Přicházím z Tar Valonu, z Bílé věže, a přináším dopis od –“
„Ty přicházíš z Tar Valonu, sedláku?“ Tlustému důstojníkovi se až břich natřásal, jak se smál, ale pak prudce přestal, jako by ho někdo uťal, a zamračil se. „My nechceme žádné dopisy z Tar Valonu, rošťáku, pokud něco takového vůbec máš! Naše dobrá královna – kéž ji Světlo ozařuje! – nepřijme jedinou zprávu z Bílé věže, dokud jí nebude navrácena dědička. A já nikdy neslyšel o poslu z Věže, který by měl venkovský kabátec a spodky. Je mi jasné, že máš za lubem nějakou lumpárnu, možná si myslíš, že získáš trochu peněz, když sem přijdeš a budeš tvrdit, že neseš dopis, ale budeš mít štěstí, jestli neskončíš ve vězeňské kobce! Jestli přicházíš z Tar Valonu, tak se seber, vrať se tam a řekni jim, ať vrátí dědičku, než si pro ni přijdeme! A jestli chceš vyloudit nějaké stříbro, zmiz mi z očí, než ti nechám vyrazit duši z těla! Ať tak nebo tak, ty přitroublé motovidlo, vypadni!“
Mat se snažil dostat ke slovu od chvíle, kdy ten muž promluvil. Teď vyhrkclass="underline" „Ten dopis je od ní, člověče. Je od –“
„Copak jsem ti neříkal, abys zmizel, ty drzoune?“ zařval tlusťoch. Obličej už měl pomalu stejně rudý jako kabátec. „Ztrať se mi z očí, ty špinavý mizero! Jestli nezmizíš, než napočítám do deseti, tak tě zavřu za to, že špiníš náměstí svou přítomností! Jedna! Dvě!“
„Ty snad umíš napočítat i do deseti, ty tlustej troubo!“ vybuchl Mat. „Říkám ti, Elain poslala –“
„Stráže!“ Důstojník už byl ve tváři nachový. „Zatkněte toho chlapa jako temného druha!“
Mat na chvíli zaváhal, neboť si byl jist, že takové obvinění nemůže nikdo brát vážně, ale gardisté v červených kabátcích se na něj vrhli, celý tucet v kyrysech a přilbicích, a tak otočil koně a odcválal pryč, pronásledován tlusťochovým řevem. – Valach nebyl žádný závodní kůň, ale mužům bez koní snadno utekl. Lidé mu v křivolakých ulicích uhýbali z cesty a pak mu hrozili pěstmi a nadávali stejně, jako předtím onen důstojník.
Hlupák, říkal si v duchu Mat mysle důstojníka, a pak vynadal i sobě. Stačilo, abych hned na začátku řekl její jméno. „Elain, dědička Andoru, posílá tento dopis své matce, královně Morgase.“ Světlo, kdo by si pomyslel, že mají takový vztah k Tar Valonu. Podle toho, co si o své poslední návštěvě pamatoval, byly Aes Sedai a Bílá věž v přízni gardistů hned za královnou Morgasou. Světlo ji spal, taky mi to Elain mohla říct. Váhavě dodaclass="underline" Taky jsem se mohl zeptat.
Než dorazil ke klenuté bráně, která vedla do Nového Města, zpomalil koně do kroku. Nemyslel si, že by ho gardisté z paláce ještě pronásledovali, a nemělo smysl přivolávat na sebe pozornost těch, co hlídali bránu, tím, že by kolem nich procválal, ale oni se na něj nepodívali déle, než když tudy přijížděl.