Jak projížděl pod širokým obloukem brány, usmál se a málem se obrátil zpátky. Náhle si na cosi vzpomněl a dostal nápad, který se mu líbil mnohem víc, než kdyby měl jen projít palácovou bránou. I kdyby tlustý důstojník nehlídal u brány, nový nápad se mu stejně zamlouval víc.
Dvakrát se ztratil, než našel Královnino požehnání, ale nakonec znamení s mužem, klečícím před ženou s rudozlatými vlasy a korunou ze zlatých růží a rukou položenou na jeho hlavě, přece jen objevil. Byla to poměrně velká kamenná budova o třech poschodích, s vysokými okny, dokonce i těmi až úplně nahoře pod střechou z červených tašek. Projel kolem dozadu ke stájím, kde muž s koňským obličejem v kožené kazajce, která byla jen o málo tužší než jeho vlastní kůže, převzal otěže jeho koně. Mat měl dojem, že si toho chlapíka pamatuje. Ano. Ramey.
„Už je to dost dlouho, Rameyi.“ Mat mu hodil stříbrnou marku. „Vzpomínáš si na mě, viď?“
„Nemůžu říct, že bych...“ začal Ramey, ale potom zachytil záblesk stříbra, kde čekal měď. Zakašlal a krátké kývnutí se změnilo v trhanou úklonu s rukou přitisknutou k čelu. „No, ovšem, mladý pane. Odpusť. Vypadlo mi to z hlavy. Já si moc lidi nepamatuju. Zato koně jo. Koně znám, to jo. Hezký zvíře, mladý pane. Dobře se o něj postarám, tím si můžeš být jistý.“ To všechno vyhrkl tak rychle, aby Mat nestačil říci ani slovo, a pak spěšně odvedl valacha do stáje dřív, než mohlo dojít na Matovo jméno.
Mat se kysele zašklebil, balíček s rachejtlemi si strčil pod paži a zbytek svých věcí si hodil na rameno. Ten chlapík by mě nepoznal od Jestřábího křídla. Vedle dveří do kuchyně seděl na obráceném sudu mohutný svalnatý muž a něžně drbal za uchem černobílou kočku, která se mu uhnízdila na koleně. Ten muž si Mata prohlédl zpod těžkých víček, zvlášť hůl, již měl Mat přes rameno, ale kočku za uchem škrábat nepřestal. Mat měl dojem, že si na něj vzpomíná, ale jméno se mu nevybavilo. Cestou dovnitř neřekl nic a muž s kočkou také ne. Nemá důvod, aby si mě pamatoval. Nejspíš tu ty zatracené Aes Sedai chodí pro lidi každý den.
V kuchyni dvě kuchtičky a tři pomocnice pobíhaly mezi pecemi a rožni pod dohledem kulaťoučké ženy s vlasy staženými do drdůlku a dlouhou dřevěnou lžící, kterou používala, když chtěla ukázat, co se má udělat. Tu ženu si Mat určitě pamatoval. Coline, to je teda jméno pro tak měchatou ženskou, ale všichni ji oslovovali Kuchařko.
„No, Kuchařko,“ oznámil, „Jsem zpátky, a ještě to není ani rok, co jsem odešel.“
Chvíli se na něj dívala a pak kývla. „Pamatuju si tě.“ Mat se zazubil. „Byl jsi tu s tím mladým princem, ne?“ pokračovala. „S tím, co se tolik podobal Tigrain, Světlo ozařuj její památku. Ty jsi jeho sluha, ne? Takže se náš mladý princ vrací?“
„Ne,“ zavrčel Mat břitce. Princ! Světlo! „Nemyslím, že by se tu teď někdy ukázal, a taky si myslím, že kdyby se tu objevil, nelíbilo by se ti to.“ Začala protestovat, vykládala, jaký slušný a hezký mladý muž ten princ byl – Ať shořím, copak nikde neexistuje ženská, která by nesnila o Randovi a nedělala telecí oči, když se o něm jenom zmíníš? Zatraceně by ječela, kdyby věděla, co dělá teď – ale radši ji nechal při tom. „Je tu někde mistr Gill? A Tom Merrilin?"
„V knihovně,“ řekla škrobeně. „A vyřiď Basilu Gillovi, až ho uvidíš, že jsem říkala, ať nechá vyčistit ty odpady. A chci to mít hotové dneska.“ Zahlédla něco, co dělala jedna z pomocnic s hovězí pečení, a odkolébala se k ní. „Ne tak silně, dítě. Jestli na to maso dáš moc tamarindů, bude příliš sladké.“ Na Mata už zřejmě zapomněla.
Mat potřásl hlavou a vydal se hledat tu knihovnu, na kterou si nemohl vzpomenout. Ani si nevzpomínal, že by Coline byla za mistra Gilla provdaná, ale jestli někdy slyšel hospodyni posílat příkazy svému manželovi, tak to bylo tohle. Hezoučká služebná s velkýma očima se zahihňala a ukázala mu do chodby hned vedle šenku.
Když vstoupil do knihovny, ztuhl a jen zíral. Na policích zabudovaných do stěn bylo víc než tři sta knih, a další ležely na stole. V životě neviděl tolik knížek na jednom místě. Všiml si v kůži vázané kopie Putování Jaima Dlouhokrokého, ležící na stolečku u dveří. Vždycky si tu knihu chtěl přečíst – Rand s Perrinem mu z ní často vykládali – ale nikdy se jaksi nedostal k tomu, aby si přečetl knihy, které chtěl.
Basil Gill s růžovoučkými tvářemi a Tom Merrilin seděli u stolku nad šachovnicí, a z fajfek, které drželi v zubech, stoupaly tenké proužky namodralého tabákového dýmu. Na stolku vedle dřevěného pohárku s kostkami seděla tříbarevná kočka, ocásek měla přehozený přes přední tlapky a upřeně sledovala hru. Kejklířský plášť nebyl nikde v dohledu, z čehož Mat usoudil, že už Tom dostal pokoj.
„Tos zvládl rychleji, než jsem čekal, chlapče,“ řekl Tom přes fajfku. Zatahal se za dlouhý bílý knír, jak se rozmýšlel, kam na šachovnici položit další kámen dámy. „Basile, jistě si pamatuješ na Mata Cauthona.“
„Pamatuju, co bych se nepamatoval,“ utrousil tlustý hostinský s pohledem upřeným na šachovnici. „Byl nemocnej, když tu byl posledně, to se pamatuju. Doufám, že už je ti líp, mládenče.“
„Je mi líp,“ řekl Mat. „To je všechno, co si pamatuješ? Že mi nebylo dobře?“
Mistr Gill mrkl na Toma, když ten položil svůj kámen, a vyndal fajfku z úst. „Vzhledem k tomu, s kým jsi odcházel, mládenče, a vzhledem k tomu, jak se teď všecko semlelo, je nejspíš nejlepší, že si toho víc nepamatuju.“
„Aes Sedai už nejsou v takový oblibě, co?“ Mat si položil věci na široký lenoch křesla, hůl opřel dozadu a sám se usadil do jiného křesla a nohu přehodil přes lenoch. „Gardisti v paláci si zřejmě myslí, že Bílá věž Elain ukradla.“ Tom si znepokojeně prohlédl balíček rachejtlí, podíval se na kouř stoupající z fajfky a zamumlal si cosi, než se vrátil ke hře.
„To těžko,“ řekl Gill, „ale celý město ví, že zmizela z Věže. Tom říká, že se vrátila, ale my se tu nic takovýho nedoslechli. Možná to ví Morgasa, ale každý až po posledního pacholka od koní kolem ní chodí co nejtišeji, aby mu neukousla hlavu. Urozený pán Gaebril jí zabránil, aby neposlala každého katovi, ale já bych neřekl, že to ještě neudělá. A on její vztah k Tar Valonu rozhodně nezlepšil. Jestli něco, tak podle mě to ještě zhoršil.“
„Morgasa má novýho rádce,“ podotkl Tom suše. „Garethu Bryneovi se nelíbil, tak Gareth odešel do výslužby na svůj dvorec, aby dával pozor, jako ovcím roste vlna. Basile, hodláš ten kámen někam dát nebo ne?“
„Za chviličku, Tome. Za chviličku. Chci ho dát správně.“ Mistr Gill se zakousl do troubele, zamračil se na šachovnici a vyfoukl kouř.
„Takže královna má rádce, který nemá rád Tar Valon,“ řekl Mat. „No, to vysvětluje, proč se gardisti chovali tak divně, když jsem řekl, že jdu odtamtud.“
„Jestli jsi jim to řekl,“ poznamenal Gill, „tak máš možná štěstí, že ses odtamtud dostal bez polámaných kostí. Přinejmenším pokud to byl někdo z nových mužů. Gaebril vyměnil polovinu gardy v Caemlynu za muže, které vybral sám, a to není žádná maličkost vzhledem k tomu, jak je tu krátkou dobu. Někteří říkají, že by si ho Morgasa měla vzít.“ Už už chtěl položit kámen na šachovnici, ale pak ho dal pryč a zavrtěl hlavou. „Časy se mění. Lidi se mění. To je na mě moc změn. Hádám, že asi stárnu.“