„Zřejmě chceš, aby z nás obou byli dědci, než položíš ten kámen,“ zabručel Tom. Kočka se protáhla a natáhla se přes stůl, aby ji mohl pohladit na hřbetě. „I když budeš žvanit celej den, přijít na dobrej tah ti to nepomůže. Proč prostě nepřiznáš porážku, Basile?“
„To nikdy nepřiznám,“ prohlásil Gill umíněně. „Ještě tě porazím, Tome.“ Položil bílý kámen na průsečík dvou čar. „Uvidíš.“ Tom si odfrkl.
Z toho, co Mat na šachovnici viděl, si nemyslel, že bude mít Gill velkou šanci. „Jenom se budu muset vyhnout gardistům a strčit Elainin dopis Morgase rovnou do ruky.“ Zvlášť jestli jsou všichni jako ten tlustý ňouma. Světlo, rád bych věděl, jestli jim všem řekl, že jsem temný druh?
„Tys ho nepředal?“ štěkl Tom. „Myslel jsem, že se tý věci chceš zbavit co nejdřív.“
„Ty máš dopis od dědičky?“ vykřikl Gill. „Tome, proč jsi mi to neřekl?“
„Promiň, Basile,“ zamumlal kejklíř. Zamračil se na Mata zpod hustého obočí a foukl si do knírů. „Ten kluk si myslí, že ho kvůli němu chce někdo zabít, tak jsem si řekl, že ho nechám, ať ti poví, co uzná za vhodný, a nic víc. Zdá se, že už mu na tom nezáleží.“
„Jaký dopis?“ zeptal se Gill. „Že se vrací domů? A urozený pán Gawyn? Doufám, že se vracejí. Už jsem slyšel i mluvit o válce s Tar Valonem, jako by někdo mohl být vážně takový hlupák, aby se pustil do války s Aes Sedai. Kdyby ses mě zeptal, tak to souvisí s těma divokejma povídačkama, co jsme se doslechli, že Aes Sedai podporují falešnýho Draka někde na západě a používají sílu jako zbraň. Ne že bych chápal, proč by chtěl někdo jít do války zrovna s nima. Právě naopak.“
„Vy jste s Coline svoji?“ zeptal se Mat a mistr Gill sebou trhl.
„Světlo mě před tím ochraňuj! Už teď by sis mohl myslet, že hostinec patří jí. Kdyby byla ještě moje žena...! Co to má společnýho s dopisem od dědičky?“
„Nic,“ řekl Mat, „ale mluvil jsi tak dlouho, až jsem měl dojem, žes musel zapomenout vlastní otázky.“ Gill se zakuckal a Tom vybuchl smíchy. Mat si pospíšil, než hostinský nabere dech. „Ten dopis je zapečetěný. Elain mi neřekla, co v něm stojí.“ Tom si ho úkosem prohlížel a hladil si kníry. Snad si nemyslí, že přiznám, že jsem tu věc otevřel? „Ale nemyslím, že se vrací domů. Chce se stát Aes Sedai, kdyby ses mě zeptal.“ A pověděl jim o svém pokusu doručit dopis, přičemž ohladil několik hran, o kterých se nemuseli dozvědět.
„Noví muži,“ řekl Gill. „Aspoň ten důstojník na to vypadá. To se vsadím. Většina z nich není lepší než lupiči, až na ty s vyhýbavýma očima. Počkej do odpoledne, mládenče, až se gardisté u brány vymění. Řekni hned jméno dědičky, a jenom pro případ, že ten nový chlapík bude taky jeden z Gaebrilových mužů, skloň trochu hlavu. A když se ještě dotkneš pěstí čela, nebudeš mít žádný potíže.“
„Ať shořím, jestli to udělám. Já před nikým klekat a plazit se nebudu. Ani kvůli samotný Morgase. Tentokrát se ke gardistům vůbec nepřiblížím.“ Raději nechci vědět, co jim o mně ten tlusťoch navykládal. Oba starší muži na něho zírali, jako by zešílel.
„A jak se, pod Světlem,“ začal Gill, „hodláš dostat do královského paláce, abys přitom nemusel projít kolem gardistů?“ Oči se mu rozšířily, jako by si na něco vzpomněl. „Světlo, snad nechceš... Mládenče, to bys potřeboval samotné Temného štěstí, aby ses odtamtud dostal živý!“
„O čem to teď mluvíš, Basile? Mate, jakou pitomost chceš zase zkusit?“
„Mám štěstí, mistře Gille,“ prohlásil Mat. „Jen mi připrav něco dobrýho k jídlu, až se vrátím.“ Vstal, sebral pohárek s kostkami, zamíchal a pro štěstí jej otočil vedle šachovnice. Tříbarevná kočka seskočila ze stolku a s prohnutým hřbetem na něho zasyčela. Pět kostek s tečkami se zastavilo a na každé byla jedna tečka. Temného oči.
„Tohle je nejlepší hod, nebo ten nejhorší,“ řekl Gill. „Záleží na tom, jakou hru hraješ, víš. Mládenče, já myslím, že hraješ nebezpečnou hru. Co kdyby sis vzal ten pohárek do šenku a utratil pár měďáků? Mně připadáš jako někdo, kdo si rád trochu zahraje. Já zařídím, aby se ten dopis dostal bezpečně do paláce.“
„Coline chce, abys vyčistil ty odpady,“ oznámil mu Mat a obrátil se k Tomovi. Hostinský jenom mrkal a cosi si pro sebe bručel. „Podle mě je úplně jedno, jestli mě zasáhne šíp, když se ten dopis pokusím doručit, nebo dostanu nožem do zad, když budu čekat. Je to jednou za osmnáct a podruhý bez dvou za dvacet. Hlavně mi nech připravit to jídlo, Tome.“ Hodil na stůl před Gilla zlatou marku. „Ať mi zanesou věci do pokoje, hostinský. Jestli to stojí víc, dostaneš peníze. A dávej pozor s tím balíčkem. Tomovi z něj naskakuje husí kůže.“
A když už odcházel, zaslechl ještě mistra Gilla, jak říká Tomovi: „Vždycky jsem si myslel, že je ten mládenec rošťák. Jak přišel k tomu zlatu?“
Já vždycky vyhrávám, tak, pomyslel si Mat temně. Jenom musím ještě jednou vyhrát a skoncuju s Elain, a to je to poslední, co pro Bílou věž udělám. Jenom ještě jednou.
46
Zpráva ze Stínu
I když se do Vnitřního Města vrátil pěšky, Mat si zdaleka nebyl jist, že jeho plán bude opravdu fungovat. Mělo by, pokud to, co slyšel, byla pravda, ale ve skutečnosti si tím nebyl jistý. Oválnému náměstí před palácem se vyhnul a zabočil kolem mohutné stavby a jejích pozemků do ulic, které se stáčely podle kopce. Zlaté kupole paláce se výsměšně třpytily mimo dosah. Málem už obešel celé palácové pozemky a skoro se vrátil zpátky na náměstí, když to uviděl. Příkrý svah, hustě porostlý nízkými květinami, zvedající se z ulice k bílé hradbě z drsného kamene. Nad hradbou vykukovalo několik olistěných větví a viděl i koruny dalších stromů rostoucích v zahradách královského paláce.
Hradba postavená tak, aby vypadala jako útes, pomyslel si, a na druhé straně je zahrada. Možná Rand přece jen mluvil pravdu.
Letmý pohled na obě strany mu ukázal, že má zatím ohbí ulice sám pro sebe. Bude si muset pospíšit, protože díky zatáčkám neviděl příliš daleko a každou chvíli mohl někdo přijít. Po čtyřech se vyškrábal do svahu a bylo mu lhostejné, jaké škody napáchá v záhonech květin s červenými a bílými květy. Na drsném kameni hradby byla spousta vhodných chytů pro prsty i hřebenů a výstupků, kde se mohl opřít dokonce i špičkami svých těžkých bot.
To je od nich dost neopatrné, že je to tak snadné, pomyslel si při šplhání. Na okamžik se v duchu vrátil zpátky, kdy se s Randem a Perrinem vydali na cestu za Pískopce na okraj pohoří Oparů. Když se pak vrátili do Emondovy Role, všichni to pěkně schytali od každého, komu se dostali do rukou – on ze všech nejvíc, jelikož každý předpokládal, že to byl jeho nápad – ale tam tři dny šplhali po útesech, spali pod širým nebem a živili se vajíčky, která vybrali z hnízd lesňáčkům. Šípem či kamenem z praku si srazili šedokřídlého křepela nebo lapili králíka do oka, a celou dobu se smáli a utvrzovali se v tom, že se nebojí smůly, kterou hory přinášejí, a jak by mohli najít poklad. – Z té výpravy si domů přinesl zvláštní kámen, do kterého byla nějak vtlačena lebka slušně velké ryby, dlouhé bílé ocasní pero, které upustil sněžný orel, a kus bílého kamene velkého jako pěst, který vypadal skoro jako vyřezávané lidské ucho. Tedy podle něj vypadal jako ucho, Rand a Perrin si to nemysleli, ale Tam al’Thor řekl, že je to docela možné.