Prsty mu sklouzly v mělké prohlubni, a jak se mu posunulo těžiště, málem se neudržel i levou nohou. Prudce se nadechl, jen tak tak se stačil zachytit vrcholku zdi, a vytáhl se nahoru. Chvíli tam jenom ležel a ztěžka dýchal. Na zem to sice nebylo zvlášť daleko, ale stačilo to, aby si rozbil hlavu. Hlupáku, nechat se tak unést. Tak jsem se skoro zabil na těch skaliskách. To bylo velice dávno. Stejně už máma určitě všechny ty věci vyhodila. Ještě se ohlédl, aby se ujistil, že ho nikdo neviděl – ohbí ulice bylo stále prázdné – a spustil se na palácové pozemky.
Zahrady byly rozlehlé. Přes velké trávníky a mezi stromy vedly chodníčky z plochých kamenů a větve nad nimi byly hustě obrostlé révou. Hrušně byly pokryté bílými kvítky a jabloně růžovobílými. Kvetly tu růže všech barev a jasně zlaté růžiníky a purpurová Emondova sláva a mnoho dalších, které nepoznal. U některých květin si ani nebyl jist, jestli jsou opravdové. Jedna měla podivné květy šarlatové a zlaté barvy, které vypadaly skoro jako ptáčci, a jiná se nijak nelišila od slunečnice, jen její žluté květy měly v průměru půl sáhu, i víc, a stonky byly vysoké jako ogier.
Na kamenech zaskřípaly kroky a Mat se přikrčil za keř u zdi, když kolem procházeli dva gardisté, jimž přes kyrysy visely široké bílé límce. Jeho směrem se vůbec nepodívali a Mat se pro sebe usmál. Štěstí. S trochou štěstí mě nezahlídnou, dokud nedám tu zatracenou věc Morgase.
Proklouzl zahradami jako stín, jako by se plížil za králíkem, a pokaždé, když zaslechl kroky, zůstal bez hnutí za keřem či se přitiskl ke kmeni stromu. Po cestičce prošly ještě dvě dvojice vojáků, ta druhá natolik blízko, že stačily dva kroky a mohl je polechtat. Když gardisté zmizeli mezi stromy, utrhl si temně rudou hvězdnici a s úšklebkem si zastrčil květ s roztřepenými okvětními lístky do vlasů. Tohle byla skoro stejná legrace, jako když o Letnicích kradl jablečný štrůdl, a mnohem snazší. Ženy při pečení vždycky ostražitě hlídaly. Ti hloupí vojáci ani nevzhlédli od chodníku.
Za chvíli se dostal až k bílé zdi samotného paláce a začal se plížit kolem ní za záhonem rozkvetlých bílých růží na dřevěných rámech, hledaje dveře. Těsně nad hlavou měl řadu širokých klenutých oken, ale usoudil, že by asi dost těžko vysvětloval, proč dovnitř lezl oknem, když mohl vejít dveřmi. Objevili se další dva vojáci a Mat ztuhl. Projdou ani ne tři kroky od něj. Z okna nad hlavou uslyšel hlasy. Hovořili spolu dva muži a právě dost nahlas, aby pochytil slova. „– na cestě do Tearu, velký mistře.“ Tento muž mluvil vylekaně a podlézavě.
„Ať mu pokazí plány, jestli to dokážou.“ Tento hlas byl hlubší a silnější, hlas muže zvyklého rozkazovat. „To mu jen prospěje, jestli ho porazí tři nevycvičené holky. Vždycky to byl hlupák, a je jím stále. Máš nějaké zprávy o tom klukovi? To on nás ještě může všechny zničit.“
„Ne, mistře. Zmizel. Ale, mistře, jedna z těch holek je ten Morgasin spratek.“
Mat se pootočil, ale pak se vzpamatoval. Vojáci se přiblížili. Nezdálo se, že skrze hustě propletené stonky růží zahlédli, jak sebou prudce pohnul. Tak si pospěšte, vy troubové! Projděte, ať se můžu podívat, kdo je ten zatracený chlap! Kus rozhovoru mu unikl.
„– byl příliš netrpělivý od chvíle, co získal zpátky svobodu,“ říkal právě ten hlubší hlas. „Nikdy si neuvědomil, že nejlepší plány potřebují čas, aby uzrály. Chce celý svět v jednom dni, a kromě toho ještě Callandor. Veliký pán ho vem! Mohl by chytit tu holku a pokusit se ji využít. A to by mohlo narušit moje vlastní plány.“
„Jak říkáš, mistře. Mám nařídit, aby ji přivezli z Tearu?“
„Ne. Ten hlupák by to považoval za útok na sebe, kdyby se o tom dozvěděl. A kdo ví, co kromě toho meče ještě sleduje? Zařiď, ať tiše umře, Comare. Ať její smrt nepřitáhne žádnou pozornost.“ Jeho smích zněl jako rachot hromu. „Ty nevědomé coury ve své Věži budou mít dost velké potíže ji předvést, až zmizí doopravdy. To by mohlo stačit. Ať to je vyřízeno co nejrychleji. Dřív, než bude mít čas ji chytit sám."
Oba vojáci teď byli téměř vedle Mata, který se je vší mocí snažil přimět k rychlejší chůzi.
„Mistře,“ ozval se druhý muž nejistě, „to by mohlo být poněkud složité. Víme, že je na cestě do Tearu, ale plavidlo, na němž se přepravovala, našli v Aringillu, a ty tři ho stejně opustily už předtím. Nevíme, jestli nasedla na jinou loď, nebo jestli jede na jih. A jakmile jednou dorazí do Tearu, nemusí být nijak snadné ji najít. Třeba kdybys –“
„Copak teď jsou na světě jenom hlupáci?“ vybuchl hlubší hlas drsně. „Nebo si myslíš, že se můžu pohybovat po Tearu, aniž by si toho všiml? A já s ním nechci bojovat, aspoň ne hned. Přines mi její hlavu, Comare. Přines mi hlavy všech tří, nebo budeš žebronit o svou vlastní!“
„Ano, mistře. Stane se, jak pravíš. Ano. Ano.“ Vojáci konečně prošli, aniž se podívali napravo nebo nalevo. Mat počkal, jen dokud nebyli těsně za ním, pak vyskočil nahoru, zachytil se širokého okenního parapetu a vytáhl se dost na to, aby uviděl dovnitř.
Tarabonského koberce s třásněmi na podlaze, který stál za hezky naditý váček stříbra, si téměř nevšiml. – Jedny široké, bohatě vyřezávané dveře se právě zavíraly. Vysoký muž se širokými rameny a mohutným hrudníkem, napínajícím zelený hedváb jeho stříbrem vyšívaného kabátce, upíral na dveře tmavomodré oči. Černou bradku měl přistřiženou nakrátko a na bradě bílý pramen. Vcelku vypadal jako tvrdý muž, uvyklý vydávat rozkazy.
„Ano, mistře,“ řekl náhle a Mat se málem pustil římsy. Myslel si, že to musí být ten s hlubším hlasem, ale byl to ten podlézavý. Teď se sice nekrčil, ale přesto. „Stane se, jak pravíš, mistře,“ říkal ten muž hořce. „Podříznu těm třem hadrnicím krk sám. Jakmile je najdu!“ Vyrazil ke dveřím a Mat se spustil dolů.
Chvíli se krčil za růžemi na podpěrách. Někdo v paláci chtěl, aby Elain zemřela, a Egwain s Nyneivou přihodil jako přívažek. Co to, pod Světlem, dělají, že jedou do Tearu? Musejí to být ony. Vytáhl dopis od dědičky z podšívky kabátce a zamračil se na něj. Když bude mít tohle, tak mu Morgasa možná uvěří. Mohl by popsat i jednoho z mužů. Ale čas na plížení pominul. Ten velký chlapík může být na cestě do Tearu mnohem dřív, než vůbec Morgasu najde, a ať pak ona udělá cokoliv, nebyla záruka, že ho to zastaví.
Mat se zhluboka nadechl, protáhl se mezi dvěma podpěrami i za cenu několika trhlin a škrábanců od trnů a vyrazil po chodníku za vojáky. Elainin dopis držel před sebou, aby byla zlatá lilie na pečeti jasně vidět, a v duchu si zkoušel, co přesně řekne. Když se tu plížil, gardisti vylézali jako houby po dešti, ale teď prošel skoro celou zahradou, aniž někoho zahlédl. Prošel kolem několika dveří. Nebylo by právě nejvhodnější, kdyby do paláce vstoupil bez dovolení – gardisti by mu nejdřív mohli udělat něco ošklivého, než začnou poslouchat – ale už začínal uvažovat, že do jedněch dveří vstoupí, když ty se právě otevřely a z nich vyšel mladý důstojník bez přilbice s jedním zlatým uzlem na rameni.
Ruka mu okamžitě sklouzla k jílci meče a už měl půl lokte oceli venku, než mu Mat stačil strčit dopis pod nos. „Elain, dědička, tohle posílá své matce, královně Morgase, kapitáne.“ Držel dopis tak, aby muži pečeť s lilií padla do oka.
Důstojník nejdřív tmavýma očima přelétl okolí, jako by hledal další vetřelce, přičemž však neustále sledoval Mata. „Jak ses dostal do zahrad?“ Meč už dál nevytáhl, ale ani jej zatím nevrátil do pochvy. „Elber je u hlavní brány. Je to sice hlupák, ale jen tak by nikoho po paláci potulovat nenechal.“