„Takovej tlusťoch s očima jako krysa?“ Mat okamžitě proklel svůj jazyk, ale důstojník krátce kývl a téměř se také usmál, jeho pozornost ani podezřívavost však neochabovaly. „Hrozně se rozčílil, když zjistil, že jsem přišel z Tar Valonu, a dokonce mi ani nedovolil ten dopis ukázat, natož vyslovit jméno dědičky. Říkal, že mě zavře, jestli neodejdu, tak jsem přelezl zeď. Slíbil jsem, že ten dopis doručím samotné královně Morgase, kapitáne. Slíbil jsem to, a já vždycky držím slovo. Vidíš tu pečeť?“
„Zase ta zatracená zeď do zahrad,“ zavrčel důstojník. „Měla by být třikrát vyšší.“ Prohlédl si Mata od hlavy k patě. „Gardový poručík Tallanvor. Poznávám pečeť dědičky.“ Jeho meč konečně sklouzl do pochvy celý. Tallanvor natáhl ruku, ale ne tu, v níž předtím držel meč. „Dej mi ten dopis a já ho zanesu královně. Až tě vyprovodím. Někteří jiní by nebyli tak shovívaví, kdyby tě tu našli jen tak volně.“
„Slíbil jsem, že jí ho dám osobně,“ prohlásil Mat. Světlo, nikdy mě ani nenapadlo, že by mě k ní opravdu pustili. „Dal jsem slovo. Dědičce.“
Mat si téměř neuvědomil, že se Tallanvor pohnul, dokud se mu jeho meč neopřel o hrdlo. „Zavedu tě nyní ke královně, kmáne,“ řekl Tallanvor tiše. „Ale věz, že ti klidně useknu hlavu ještě dřív, než stačíš mrknout, kdyby tě třeba jenom napadlo, že jí něco uděláš.“
Mat předvedl svůj nejlepší úsměv. Ta lehce zakřivená čepel byla zřejmě velice ostře nabroušená. „Jsem věrný Andořan,“ řekl, „a věrný poddaný královny, Světlo ji ozařuj. No, kdybych tu byl už v zimě, určitě bych stál za urozeným pánem Gaebrilem.“
Tallanvor se na něj podíval se sevřenými rty a nakonec meč odtáhl. Mat polkl a zarazil se dřív, než si sáhl na krk, aby zjistil, zda není pořezán.
„A dej pryč tu květinu,“ nařídil mu Tallanvor, vraceje meč do pochvy. „Nebo si myslíš, že ses sem přišel dvořit?“
Mat si strhl hvězdnici z vlasů a vydal se za důstojníkem. Zatracený hlupáku, dávat si kytky do vlasů. Už bych měl přestat hrát hloupého.
Vlastně ani tak nešel za Tallanvorem, protože důstojník ho neustále sledoval, i když ho vedl. Výsledkem bylo poněkud zvláštní procesí, kdy důstojník šel sice vedle něj a o kousek napřed, ale pootočený pro případ, že by Mat něco zkusil. Mat se zase snažil vypadat co nejnevinněji, jako děcko cákající se ve vaničce.
Barevné nástěnné koberce určitě přinesly tkalcům plno stříbra, stejně jako koberce na podlahách z bílých dlaždic, dokonce i na chodbách. Všude stály předměty ze zlata a stříbra, talíře a tácy, mísy a poháry, na truhlicích a nízkých skříňkách z leštěného dřeva stejně drahocenného, jako to, co vídával ve Věži. Všude pobíhali sloužící v červených livrejích s bílými límci a manžetami a stříbrným lvem Andoru na prsou. Mat se přistihl, jak uvažuje, zda třeba Morgasa hraje kostky. To je hodně pitomá představa. Královna přece nehraje v kostky. Ale sázím se, že až jí dám ten dopis a povím jí, že někdo z paláce chce zabít Elain, dá mi hezky tučný váček. Dokonce se ponořil do představy, že je povýšen do šlechtického stavu. Muž, který odhalí vražedný komplot proti dědičce, může jistě očekávat podobnou odměnu.
Tallanvor ho vedl tolika chodbami a přes tolik nádvoří, až Mat začínal mít dojem, že odsud sám nenajde cestu, když tu došli na nádvoří, kde bylo víc sloužících než jinde. Kolem nádvoří se táhlo kryté sloupořadí a uprostřed byla kulatá nádržka, v níž pod listy leknínů i bílými květy proplouvaly bílé a žluté rybky. Muži v barevných kabátcích krumplovaných zlatem či stříbrem a ženy v ještě zdobenějších šatech se širokánskými suknicemi tu dělali společnost ženě s rudozlatými vlasy, která seděla na zvýšeném okraji nádržky, máchala si prsty ve vodě a smutně pozorovala rybičky připlouvající k jejím prstům v naději na potravu. Na prsteníku levé ruky měla žena nasazen prsten s Velkým hadem. Vedle ní stál vysoký snědý muž a rudé hedvábí jeho kabátce téměř zcela zakrývaly zlaté lístky a spirály, ale byla to žena, kdo upoutal Matovu pozornost.
Nepotřebovala věneček z jemně spletených zlatých růží ve vlasech ani štólu na šatech z červeně prolamované bílé látky, kde červené pruhy byly vyšívané stříbrnými andorskými lvy, aby poznal, že se dívá na samotnou Morgasu, z milosti Světla královnu Andorskou, obránkyni říše, ochránkyni lidu, hlavu rodu Trakandů. Měla Elaininu tvář i krásu, ale vypadala, jak bude vypadat Elain, až dospěje. Stačila pouhá její přítomnost, aby všechny ostatní ženy na nádvoří splynuly s pozadím.
S ní bych si zatančil gigu a v měsíčním světle jí ukradl hubičku bez ohledu na to, jak je stará. Otřásl se. Nezapomínej, kdo to je!
Tallanvor poklekl a pěst přitiskl na bílý kámen nádvoří. „Má královno, přivádím posla, jenž ti přináší dopis od urozené paní Elain.“
Mat si prohlédl jeho postoj a pak se spokojil s hlubokou úklonou. „Od dědičky... ehm... má královno.“ Natáhl s úklonou ruku, takže byl vidět žlutozlatý vosk pečeti. Jakmile si to přečte a pozná, že je Elain v pořádku, povím jí to. Morgasa k němu obrátila tmavomodré oči. Světlo! Hned jak bude v dobré náladě.
„Ty přinášíš dopis od mého zlobivého dítěte?“ Hlas měla sice chladný, ale ozýval se v něm ostrý tón, který napovídal, že je na pokraji rozčilení. „To musí znamenat, že je živá! Aspoň to! Kde vůbec je?“
„V Tar Valonu, má královno,“ podařilo se mu ze sebe vypravit. Světlo, jak rád bych viděl souboj mezi ní a amyrlin. Když si to však trochu přebral, rozhodl se, že raději nikoliv. „Alespoň tam byla, když jsem odjížděl.“
Morgasa netrpělivě mávla rukou a Tallanvor se zvedl, převzal dopis od Mata a podal jej královně. Ta se na okamžik zamračila na pečeť s lilií a pak ji prudkým otočením zápěstí rozlomila. Jak četla, mumlala si pro sebe a nad každou druhou řádkou potřásala hlavou. „Takže víc prozradit nemůže, co?“ řekla nakonec. „Uvidíme, jestli se toho bude držet...“ Náhle se jí rozjasnila tvář. „Gaebrile, byla povýšena mezi přijaté. Není ve Věži ani rok a už dosáhla povýšení.“ Úsměv zmizel, jakmile se objevil, a Morgasa stiskla rty. „Až to mizerné dítě dostanu do rukou, bude si přát, aby byla stále ještě novickou.“
Světlo, pomyslel si Mat, ani tohle ji nedostane do lepší nálady? Rozhodl se, že to stejně bude muset říci nahlas, ale přál si, aby se královna netvářila, jako by někomu hodlala setnout hlavu. „Má královno, náhodou jsem vyslechl –“
„Mlč, chlapče,“ řekl klidně ten tmavý muž ve zlatem pokrytém kabátci. Byl hezký, vypadal skoro jako Galad a mohl být i stejně mladý, přestože měl postříbřené spánky, ale byl větší, vyšší než Rand a v ramenou skoro tak široký jako Perrin. „Vyslechneme, co nám chceš sdělit, za chvíli.“ Natáhl se přes Morgasino rameno a sebral jí dopis z ruky. Ta k němu vzhlédla – Mat viděl, že začíná být nakvašená – ale tmavý muž jí na uklidněnou položil ruku na rameno a Morgasin hněv roztál. „Zdá se, že opět opustila Věž,“ řekl ten tmavý muž. „Ve službě amyrlininu stolci. Ta žena opět překročila svou pravomoc, Morgaso.“
Mat neměl potíže udržet jazyk za zuby. Štěstí. Jazyk měl přilepený na patro. Občas nevím, jestli je to pro dobro věci nebo ne. Ten tmavý muž byl majitelem onoho hlubokého hlasu „velkého mistra", jenž žádal Elaininu hlavu. Oslovila ho Gaebril. Její rádce chce zavraždit Elain? Světlo! A Morgasa k němu vzhlížela jako milující fenka, jíž její pán položil ruku na rameno.