Gaebril obrátil téměř černé oči k Matovi. Ten muž měl působivý pohled a tvářil se vědoucně. „Co nám o tom můžeš sdělit, chlapče?“
„Nic... ehm... můj pane.“ Mat si odkašlal. Ten muž měl horší pohled než amyrlin. – „Šel jsem do Tar Valonu navštívit sestru. Je tam novickou. Elsa Grinwellová. Já jsem Tom Grinwell, můj pane.
Urozená paní Elain se dozvěděla, že se chci cestou domů podívat do Caemlynu – jsem z Kostivalů, můj pane. To je malá dědina na sever od Baerlonu. Než jsem se vydal do Tar Valonu, nikdy jsem neviděl větší město než Baerlon – a ona – teda urozená paní Elain – mi dala ten dopis, abych ho sem donesl.“ Měl dojem, že se na něj Morgasa podívala, když řekl, že pochází z místa severně od Baerlonu, ale věděl, že tam opravdu stojí vesnice jménem Kostivaly. Vzpomínal si, že se o ní někdo zmínil.
Gaebril kývl, ale řekclass="underline" „Víš, kam měla Elain namířeno, chlapče? Nebo co tam chtěla dělat? Mluv pravdu, a nemáš se čeho bát. Zalži, a budeš poslán k výslechu.“
Mat ustaraný výraz nemusel hrát. „Můj pane, já viděl dědičku jenom jednou. Dala mi ten dopis – a zlatou marku! – a řekla mi, abych ho donesl královně. O tom, co v něm stojí, nevím víc, než co jste tu řekli.“ Gaebril jako by to zvažoval a z jeho snědé tváře se nedalo vyčíst, zda tomu věří či nikoliv.
„Ne, Gaebrile,“ ozvala se náhle Morgasa. „Už příliš mnoho lidí bylo posláno k výslechu. Chápu, kdy je to nutné, jak jsi mi ukázal, to ale není tento případ. Ne u chlapce, který jenom přinesl dopis, jehož obsah nezná.“
„Jak má královna velí, tak se také stane,“ promluvil tmavý muž. Hovořil uctivým tónem, ale lehce se dotkl její líce, až jí do tváří vystoupla červeň a rty se jí mírně pootevřely, jako by čekala polibek.
Pak se Morgasa roztřeseně nadechla. „Pověz, Tome Grinwelle, vypadala má dcera zdravě, když jsi ji viděl?“
„Ano, má královno. Smála se a byla hubatá – totiž...“
Morgasa se při pohledu na jeho výraz tiše zasmála. „Neboj se, mladý muži. Elain bývá hubatá příliš často pro své vlastní dobro. Jsem ráda, že je v pořádku.“ Ty modré oči si ho pozorně prohlížely. „Mladý muž, který opustí svou malou vísku, se často netouží hned tak vrátit. Myslím, že než znovu uvidíš své Kostivaly, ještě poznáš hezký kus světa. Třeba se dokonce vrátíš i do Tar Valonu. Jestli ano, a jestli uvidíš mou dceru, vyřiď jí, že toho, co vyřkneme v hněvu, často litujeme. Nepovolám ji z Bílé věže předčasně. Vyřiď jí, že často vzpomínám na dobu, kterou jsem tam sama strávila, a chybí mi tiché rozhovory se Sheriam v její pracovně. Vyřiď jí, co jsem řekla, Tome Grinwelle.“
Mat nejistě pokrčil rameny. „Ano, má královno. Ale... ehm... já se nechci vrátit do Tar Valonu. Jednou je na život obyčejného muže až dost. Táta potřebuje, abych mu pomohl s hospodářstvím. Když jsem teď pryč, mají na starosti dojení sestřičky.“
Gaebril se zasmál, znělo to jako tiché pobavené zahřmění. „Ty spěcháš dojit krávy, chlapče? Možná bys měl vidět kus světa, než se změní. Na!“ Vytáhl váček a hodil jej Matovi. Ten přes jelenici nahmátl mince, když jej zachytil. „Jestli ti dala Elain zlatou marku, abys doručil její dopis, já ti dávám deset, žes ho sem v pořádku přinesl. Podívej se do světa, než se vrátíš ke svým kravám.“
„Ano, můj pane.“ Mat zvedl váček a podařil se mu nemastný neslaný úsměv. „Děkuju, můj pane.“
Ale tmavý muž ho už pokynem ruky propustil a s rukama v bok se obrátil k Morgase. „Myslím, že nadešel čas, Morgaso, abys prořízla tu hnisající ránu na hranici Andoru. Díky tvému sňatku s Taringailem Damodredem máš nárok na Sluneční trůn. Královnina garda ho může podpořit stejně dobře jako kdokoliv jiný. – Třeba bych jim mohl i pomoci, trochu. Vyslechni mne.“
Tallanvor strčil Mata do lokte a oba s úklonami vycouvali. Mat usoudil, že si toho stejně nikdo nevšiml. Gaebril ještě mluvil a každý urozený pán i paní mu viseli na rtech. Morgasa se sice při jeho řeči mračila, ale přesto přikyvovala stejně jako ostatní.
47
Závod se Stínem
Z malého nádvoří s nádržkou s rybičkami Tallanvor Mata rychle vyvedl na velké nádvoří před palácem za vysokou pozlacenou bránu, jež se ve slunci jasně leskla. Brzy bude poledne. Mata to pohánělo, aby byl už už pryč, spěchal. Bylo těžké udržet krok s mladým důstojníkem. Někdo by se mohl divit, kdyby se najednou rozběhl, a možná – jenom možná – byly věci opravdu takové, jak vypadaly. Možná ho Gaebril opravdu nepodezíral, že to ví. Možná. Vzpomínal na ty téměř černé oči, které ho zachytily, držely a nepustily, jako by mu hlavu probodly rycí vidle. Světlo, možná. Přinutil se jít, jako by mu patřil všechen čas na světě – Prostě jenom venkovský balík, co mu čouhá sláma z bot, prohlížející si koberce a zlato. Prostě jenom ňouma, kterého by nikdy nenapadlo, že by někdo mohl jinému člověku vrazit nůž do zad. – dokud ho Tallanvor nevyprovodil výpadovou brankou ve velké bráně a nevyšel za ním ven.
Tlustý důstojník s krysíma očkama byl stále s gardisty, a když zahlédl Mata, znovu zrudl. Než však stačil otevřít ústa, ozval se Tallanvor. „Doručil dopis královně od dědičky. Buď rád, Elbere, že ani Morgasa, ani Gaebril nevědí, jak ses mu snažil zabránit ve vstupu. Urozeného pána Gaebrila totiž nepřítomnost urozené paní Elain velice zajímá.“
Elber změnil barvu obličeje z nachové v bílou, jako byl jeho límec. Znovu se zamračil na Mata a pak přeběhl podél řady gardistů a očima jako korálky nahlížel za hledí gardistů, jako by se chtěl přesvědčit, zda žádný z nich nezahlédl jeho strach.
„Děkuju,“ řekl Mat Tallanvorovi, a myslel to vážně. Na tlouštíka docela zapomněl, dokud na něj znovu nenarazil. „Kéž se ti vede dobře, Tallanvore.“
Vyrazil přes oválné náměstí a snažil se nejít příliš rychle. Překvapilo ho, když Tallanvor vykročil s ním. Světlo, je to Gaebrilův člověk, nebo Morgasin? Právě ho začínalo lechtat mezi lopatkami, jako by se mu tam měl každou chvíli zarazit nůž – On to přece neví, ať shořím! Gaebril netuší, že to vím! – když mladý důstojník konečně promluvil.
„Byl jsi v Tar Valonu dlouho? V Bílé věži? Dost dlouho, aby ses o ní něco dozvěděl?“
„Byl jsem tam jenom tři dny,“ řekl Mat opatrně. Dobu svého pobytu by ještě zkrátil – kdyby mohl dopis doručit, aniž by vůbec přiznával, že někdy do Tar Valonu vkročil, byl by to udělal – ale důstojník by určitě neuvěřil, že šel celou tu dálku, aby navštívil sestru, a odešel hned ten samý den. Oč mu, pod Světlem, vlastně jde? „Za tu dobu jsem toho sice viděl dost, ale nic důležitýho. Neprovedli mě kolem a nesvěřovali se mi. Byl jsem se podívat jenom za Elsou.“
„Musels přece něco zaslechnout, člověče. Kdo je Sheriam? Znamená rozhovor v její pracovně něco?“
Mat zuřivě zavrtěl hlavou, aby nebylo vidět, jak se mu ulevilo. „Ani nevím, kdo to je,“ řekl popravdě. Možná zaslechl, jak se o ní Egwain nebo snad i Nyneiva zmiňují. Možná nějaká Aes Sedai? „Proč by to mělo něco znamenat?“
„Já nevím,“ řekl Tallanvor tiše. „Je toho tolik, co nevím. Občas mám dojem, že se královna snaží něco sdělit...“ Ostře se na Mata podíval. „Jsi věrný Andořan, Tome Grinwelle?“