„Samozřejmě jsem.“ Světlo, jestli to budu často opakovat, možná tomu začnu i sám věřit. „A co ty? Sloužíš Morgase a Gaebrilovi věrně?“
Tallanvor na něj vrhl pohled milosrdný asi jako hrací kostka. „Já sloužím Morgase, Tome Grinwelle. Jí jsem oddán životem i smrti. Měj se dobře!“ Obrátil se a s rukou sevřenou na jílci meče se vydal zpátky k paláci.
Mat se za ním díval a tiše si pro sebe říkaclass="underline" „Vsadil bych tohle –“ zatřásl Gaebrilovým koženým váčkem – „že Gaebril tvrdí to samý.“ Ať už v paláci hráli jaké chtěli hry, on se jich rozhodně nehodlal účastnit. A hodlal zajistit, aby z nich vypadly i Egwain a ostatní ženy. Ženský hloupý! Teď musím dávat pozor i na to, aby se nespálily jejich buchty, místo abych si hlídal jen ty svoje! Rozběhl se, teprve když ho domy zakryly před pohledem z paláce.
Když vrazil ke Královninu požehnání, v knihovně se toho moc nezměnilo. Tom a hostinský stále seděli u dámy – tentokrát to sice byla jiná hra, jak viděl z postavení kamenů, ale Gillovi se nevedlo o nic líp – a tříbarevná kočka byla zpátky na stole a umývala se. Vedle kočky ležel podnos s nezapálenými fajfkami a zbytkem jídla pro dva a jeho věci z křesla zmizely. Oba muži měli vedle lokte pohár s vínem.
„Odcházím, mistře Gille,“ oznámil. „Ty peníze si nech, jenom ať mi připraví něco k jídlu. Ještě se tu najím, ale pak musím honem do Tearu.“
„Co tě honí, chlapče?“ Tom zřejmě sledoval spíš kočku než hru. „Právě jsme dorazili.“
„Takže jsi dopis od urozené paní Elain doručil, co?“ vyptával se dychtivě hostinský. „A vypadá to, že máš kosti v pořádku. Opravdu jsi přelezl tu zeď, jako ten druhý mladý muž? Ne, na tom nezáleží. Uklidnil Morgasu ten dopis? Nebo kolem ní pořád musíme chodit jako mezi vajíčky?“
„Asi ji uklidnil,“ řekl Mat. „Myslím, že ano.“ Na chvíli zaváhal a pohazoval si Gaebrilovým váčkem. Cinkalo v něm. Ani se nepodíval, aby se přesvědčil, jestli je v něm opravdu deset zlatých marek. Na váhu by to odpovídalo. „Mistře Gille, co mi můžeš říct o tom Gaebrilovi? Kromě toho, že nemá rád Aes Sedai. Říkal jsi, že v Caemlynu není nijak dlouho.“
„Proč chceš vědět zrovna o něm?“ zeptal se Tom. „Basile, tak položíš už ten kámen nebo ne?“ Hostinský si povzdechl a položil černý kámen na šachovnici. Kejklíř potřásl hlavou.
„No, mládenče,“ začal Gill, „moc toho k povídání není. Přišel v zimě odněkud ze západu. Myslím, že někde tam od vás. Možná to bylo Dvouříčí. Slyšel jsem, že se zmiňoval o horách.“
„My ve Dvouříčí nemáme žádný urozený pány,“ namítl Mat. „Možná jsou nějací na severu kolem Baerlonu. To nevím.“
„To je možný, mládenče. Předtím jsem o něm nikdy neslyšel, ale já se s venkovskýma pánama moc nestýkám. Přišel, když byla Morgasa ještě v Tar Valonu, to se tu objevil, a půlka města se bála, že Věž nechá zmizet i ji. Ta druhá půlka ji zas nechtěla zpátky. Znovu začaly nepokoje, jako vloni koncem zimy.“
Mat zavrtěl hlavou. „Mě politika nezajímá, mistře Gille. Já chci vědět jenom o Gaebrilovi.“ Tom se na něj zamračil a začal si slámkou protahovat dlouhou troubel fajfky.
„Vždyť ti taky povídám o Gaebrilovi, mládenče,“ řekl Gill. „Během nepokojů se ustanovil vůdcem frakce podporující Morgasu – jak jsem slyšel, tak se v boji nechal i zranit – a než se vrátila, bylo po bojích. Garethu Bryneovi se Gaebrilovy metody nelíbily – on umí být hodně tvrdý – ale Morgasu tolik potěšilo, že byl znovu nastolenej pořádek, že ho jmenovala na místo, které dřív zastávala Elaida.“
Hostinský se odmlčel. Mat čekal, že bude pokračovat, ale on už nic neřekl. Tom si palcem nacpal fajfku tabákem a přešel k lampě, která byla k tomuto účelu postavená na krbové římse, kde si zapálil třísku.
„Co dál?“ zeptal se Mat. „Ten chlap musel mít důvod k tomu, co dělal. Kdyby se oženil s Morgasou, stal by se králem, až ona zemře? Totiž kdyby umřela i Elain?“
Tom se při zapalování fajfky zakuckal a Gill se rozesmál. „Andor má královnu, mládenče. Vždycky měl královnu. Kdyby zemřela Morgasa i Elain – Světlo dej, ať k tomu nedojde! – tak by na trůn nastoupila Morgasina nejbližší příbuzná. Žena. Aspoň že tentokrát nejsou pochyby o tom, kdo to bude – sestřenice, urozená paní Dyelin – ne jako když šlo o boj o nástupnictví poté, co zmizela Tigrain. Trvalo to rok, než tenkrát na Lví trůn zasedla Morgasa. Dyelin by si mohla Gaebrila ponechat jako svého rádce, nebo si ho vzít, aby upevnila spojení – i když by to nejspíš neudělala, pokud by s ním Morgasa neměla dítě – ale i kdyby si ho vzala, on by byl pořád jenom princem, manželem královny. Nic víc než to. Díky Světlu je Morgasa ještě mladá. A Elain je zdravá. Světlo! Nestálo v tom dopise, že není, viď?“
„Je v pořádku.“ Aspoň prozatím. „A neexistuje něco, co bys mi mohl říct o něm? Zřejmě ho nemáš moc rád. Proč?“
Hostinský se zamyšleně zamračil, poškrábal se na bradě a zavrtěl hlavou. „Hádám, že by se mi nelíbilo, kdyby si ho Morgasa vzala, ale vážně nevím proč. Povídá se, že je to dobrý chlap. Všichni šlechtici se v něm zhlížejí. – Jenže mně se nelíbí většina těch chlapů, co přivedl do gardy. Od tý doby, co přišel, se toho moc změnilo, ale všechno to na něj hodit nemůžu. Prostě od jeho příchodu je nějak moc lidí, co si povídají na rozích. Pomalu by sis mohl myslet, že jsme tu všichni Cairhieňani, jací byli před tou občanskou válkou, že všichni kují pikle a snaží se získat výhody. A od tý doby, co přišel, mám pořád zlý sny, a nejsem sám. Je to hloupost, bát se snů. Nejspíš si jenom dělám starosti kvůli Elain a kvůli tomu, co chce Morgasa udělat s Bílou věží, a kvůli tomu, že se lidi chovají jako v Cairhienu. Prostě nevím. Proč se na urozeného pána Gaebrila tolik vyptáváš?“
„Protože chce zabít Elain,“ řekl Mat, „a Egwain a Nyneivu s ní.“ Pokud věděl, neřekl mu Gill nic důležitého. Ať shořím, nemusím vědět, proč je chce mrtvé. Jenom ho musím zastavit. Oba muži na něj opět zírali. Jako kdyby zešílel. Opět.
„Tobě už zas není dobře?“ zeptal se podezřívavě Gill. „Pamatuju si, jak sis posledně každýho prohlížel úkosem. Buď to, nebo si myslíš, že je to nějaký dobrý vtip. Ty mi připadáš jako velkej šprýmař. Jestli je to tohle, tak ten vtip je hnusný!“
Mat se zaškaredil. „Není to žádnej zatracenej šprým. Slyšel jsem ho, když říkal nějakýmu chlapovi jménem Comar, aby Elain usekl hlavu. A Egwain a Nyneivě taky, když už bude v tom. Ten Comar je velkej chlap s bílým pramenem na bradě.“
„To zní jako urozený pán Comar,“ řekl Gill pomalu. „Byl to dobrý voják, ale povídá se, že odešel z gardy kvůli nějakým zatíženým kostkám. Ne že by mu to někdo řekl do očí, protože Comar byl jedním z nejlepších šermířů v gardě. Ty to opravdu myslíš vážně, co?“
„Podle mě to myslí vážně, Basile,“ ozval se Tom. „Aspoň já si to myslím.“
„Světlo na nás sviť! Co na to řekla Morgasa? Pověděl jsi jí to, ne? Světlo tě spal, řekls jí to!“
„Jasně že řekl,“ vybuchl trpce Mat. „Když Gaebril stál hned vedle a ona na něj koukala jako zamilovanej polštářovej pejsek! Řekl jsem: ‚Možná jsem jenom prostej vesničan, co vám před půl hodinou přelezl ohradu, ale čirou náhodou jsem se zatím dozvěděl, že tady tvůj spolehlivej rádce, ten, co jsi do něho zřejmě zamilovaná, hodlá zavraždit tvoji dceru.' Světlo, člověče, pak by nechala useknout hlavu mně!"