„To by mohla udělat.“ Tom hleděl na umně vyřezávanou hlavičku své fajfky a tahal se za knír. „Vždycky se navzteká rychle, jako když z oblohy sjede blesk, a je dvakrát nebezpečnější.“
„Ty ji znáš líp než většina z nás, Tome,“ prohodil nepřítomně Gill. Díval se do prázdna a oběma rukama si prohraboval prošedivělé vlasy. „Musí přece existovat něco, co bych mohl udělat. Sice jsem nedržel meč od aielský války, ale... No, to by k ničemu nebylo. Jen bych se nechal zabít a ničeho bych tím nedosáhl. Ale něco udělat musím!“
„Řeči.“ Tom si zamnul nos. Teď pozorně studoval kameny na šachovnici a mluvil sám k sobě. „Nikdo nedokáže zabránit tomu, aby se řeči dostaly až k Morgasinu uchu, a jestli se to doslechne z víc míst, začne přemýšlet. Řeči jsou hlasem lidu, a hlas lidu často mluví pravdu. Morgasa to ví. Neexistuje nikdo, s kým bych se jí chtěl postavit ve velký hře. Láska neláska, jakmile jednou Morgasa začne toho Gaebrila zkoumat zblízka, neschová před ní ani odřený koleno z dětství. A jestli zjistí, že chce ublížit Elain –“ položil kámen na šachovnici. Na první pohled to byl podivný tah, ale Mat poznal, že ve třech tazích by získal třetinu Gillových kamenů – „urozenej pán Gaebril bude mít velice vybranej pohřeb.“
„Ty a ta tvoje hra rodů,“ zavrčel Gill. „Přesto by to mohlo fungovat.“ Náhle se mu obličej rozjasnil. „Dokonce vím, odkud začít. Stačí jenom, abych se zmínil Gildě o tom, že se mi to zdálo, a do tří dnů to bude vykládat všem služebným na Novém Městě jako fakt. Je to ta největší klepna, jakou kdy Stvořitel vytvořil.“
„Hlavně dávej pozor, ať se to nedá vystopovat zpátky k tobě, Basile.“
„Toho se neboj, Tome. – Před týdnem mi jeden člověk vykládal jeden z mých vlastních špatných snů jako něco, co zaslechl od někoho, kdo to slyšel od někoho jinýho. Gilda musela poslouchat za dveřma, když jsem to vykládal Coline, ale když jsem se ho zeptal, pověděl mi pěknou řádku jmen, která vedla až na druhou stranu Caemlynu a pak zmizela. No, vlastně jsem tam zašel osobně a našel toho posledního, jen tak ze zvědavosti, abych věděl, přes kolik lidí to prošlo, a on tvrdil, že to byl jeho vlastní zlej sen. Jen žádnej strach, Tome.“
Matovi příliš nezáleželo na tom, co ti dva udělají se svými klepy – žádné řeči Egwain a ostatním nepomohou – ale jedna věc ho zmátla. „Tome, ty to bereš nějak moc klidně. Myslel jsem, že Morgasa byla tvou životní láskou.“
Kejklíř se znovu zahleděl na svou fajfku. „Mate, jedna velice moudrá žena mi jednou řekla, že čas zahojí všechny rány, že čas prostě všechno zahladí. Já jí nevěřil. Ale ona měla pravdu.“
„Tím chceš říct, že už Morgasu nemiluješ?"
„Chlapče, je to patnáct let, co jsem opustil Caemlyn půl kroku před katovou sekerou, kdy byl inkoust na Morgasině podpisu na zatykači ještě vlhký. Když tu tak sedím a poslouchám Basila, jak žvaní –“ Gill začal protestovat a Tom zvedl hlas – „žvaní, povídám, o Morgase a Gaebrilovi, a jak by se mohli vzít, uvědomil jsem si, že vášeň vymizela už dávno. Ano, asi ji mám pořád rád, možná ji dokonce i trochu miluju, ale už to není vášeň.“
„A já si skoro myslel, že ji poběžíš do paláce varovat.“ Mat se zasmál a překvapilo ho, když se k němu Tom připojil.
„Tak velkej hlupák nejsem, chlapče. Každý trouba ví, že muži a ženy občas myslí jinak, ale největší rozdíl je v tomhle. Muži zapomínají, ale nikdy neodpouštějí. Ženy odpouštějí, ale nikdy nezapomínají. Morgasa by mě mohla políbit na tvář a dát mi pohár vína a vykládat, jak jsem jí chyběl. A pak by klidně mohla nechat gardisty, aby mě odtáhli do žaláře katovi. Ne. Morgasa je jedna z nejschopnějších ženských, co znám, a to něco prozrazuje. Skoro je mi líto Gaebrila, až Morgasa zjistí, co má za lubem. Tear, říkáš? Je naděje, že bys s odchodem počkal do zítra? Docela rád bych se v noci vyspal.“
„Do západu slunce chci být co nejdál na cestě do Tearu.“ Mat zamrkal. „Chceš snad říct, že bys šel se mnou? Myslel jsem, že chceš zůstat tady.“
„Copak jsi neslyšel, že jsem se rozhodl, že si nenechám useknout hlavu? Vypadá to, že v Tearu by pro mě mohlo být bezpečněji než v Caemlynu, a ten nápad mi najednou nepřipadá tak špatnej. Kromě toho mám ty holky rád.
Nechtěl bych, aby se jim něco stalo. Ale jestli to znamená, že se chceš do Tearu dostat co nejrychleji, tak musíš do Aringillu. Na rychlým člunu se tam dostaneme dřív než na koních, i kdybychom je cestou uštvali k smrti. A to neříkám jenom proto, že můj zadek začíná dostávat tvar sedla.“
„Tak do Aringillu. Pokud je to rychlejší.“
„No,“ prohodil Gill, „hádám, že jestli odjíždíš, mládenče, radši bych se ti měl jít poohlídnout po něčem k jídlu.“ Odsunul křeslo a vykročil ke dveřím.
„Tohle mi schovej, mistře Gille,“ řekl Mat a hodil mu jelenicový váček.
„Co je to, mládenče? Peníze?“
„Sázka. Gaebril to sice neví, ale my dva jsme se vsadili.“ Když Mat zvedl dřevěný pohárek s kostkami a otočil jej na stůl, kočka sjela dolů. Padlo pět šestek. „A já vždycky vyhrávám."
48
Cesta za řemeslem
Když se Štika kymácivě blížila k přístavu v Tearu na západním břehu řeky Erinin, Egwain město neviděla. Stála se sklopenou hlavou u zábradlí a hleděla do vod Erinin valících se podél bachratého trapu lodi a na přední veslo na její straně, které se jí vždycky na chvíli objevilo v zorném poli, aby vzápětí zmizelo, vytvářeje v řece bílé vrásky. Dělalo se jí z toho špatně, ale věděla, že kdyby zvedla hlavu, bylo by jí ještě hůř. Při pohledu na břeh byl pomalý pohyb Štiky zřejmější.
Plavidlo se takhle kymácelo už od Jurene. Egwain vůbec nezáleželo na tom, jak plulo předtím. Ona si přála, aby se byla Štika potopila dřív, než ještě dorazila do Jurene. Přála si, aby byly kapitána přesvědčily, že je má vysadit v Aringillu, aby si mohly najít jinou loď. Přála si, aby se nikdy k žádné lodi ani nepřiblížila. Přála si hodně věcí, většinou jenom proto, aby nemusela myslet na to, kde je.
Kymácení teď pod vesly nebylo tak strašné jako pod plachtami, ale už přešlo mnoho dnů, aby pro ni tato změna znamenala nějaký rozdíl. Žaludek se jí třásl jako mléko v máselnici. Polkla a snažila se na tuto představu rychle zapomenout.
Na Štice toho moc nenaplánovaly, ona, Elain a Nyneiva. Nyneiva zřídka vydržela deset minut bez zvracení, kterýžto pohled vždycky způsobil, že Egwain vyhodila i tu trochu jídla, jež se jí podařilo do sebe vpravit. A navíc jí zrovna nepomáhalo to, že čím blíž byly k ústí řeky, tím vyšší byla teplota. – Nyneiva teď byla v podpalubí, bezpochyby s Elain, která jí zase přidržovala umyvadlo u hlavy.
Ó Světlo, ne! Nemysli na to! Zelená pole. Louky. Světlo, louky se takhle nehoupou. Kolibříci. Ne, ne kolibříci! Slavíci. Zpívající slavíci.
„Paní Joslyn? Paní Joslyn!"
Chvíli jí trvalo, než poznala jméno, které si pro kapitána Canina sama vybrala, i jeho hlas. Pomaloučku zvedla hlavu a upřela oči na jeho protáhlou tvář.
„Přistáváme, paní Joslyn. Pořád jste říkaly, jak už chcete být na břehu. No, tak jsme tady.“ Z jeho hlasu jasně čišela touha zbavit se tří cestujících, z nichž dvěma bylo neustále špatně, takže celé noci sténaly.
Bosí, do půl těla nazí lodníci házeli lana mužům na kamenném molu, které vyčnívalo do řeky. Přístavní dělníci měli místo košil dlouhé kožené vesty. Opačiny už byly vytaženy, jen dvě se opíraly o molo, aby loď nepřirazila příliš tvrdě. Ploché kameny mola byly mokré a ve vzduchu byl cítit nedávný déšť, což bylo trochu uklidňující. Kymácení ustalo již před nějakou dobou, než si toho Egwain všimla, ale její žaludek se stále dobře pamatoval. Slunce klesalo k západu. Egwain se snažila nemyslet na večeři.