„Tak dobrá, kapitáne Canine,“ prohlásila s veškerou důstojností, na jakou se zmohla. Nemluvil by tak, kdybych nosila svůj prsten, i kdyby se mi žaludek obrátil a já mu potřísnila boty. Při tom pomyšlení se otřásla.
Prsten s Velkým hadem a zkroucený prsten z ter’angrialu teď měla pověšené na koženém řemínku kolem krku. Kamenný prsten ji studil na kůži – skoro dokázal zahnat dusno a teplo ovzduší – ale kromě toho zjistila, že čím víc je na ter’angrial zvyklá, tím víc se ho chce dotýkat přímo, aniž by mezi ní a prstenem byla látka či kůže váčku.
Tel’aran’rhiod jí stále nepřipadal nijak užitečný. Občas tam zahlédla Randa, Mata či Perrina, ale ty častěji vídávala ve vlastních snech bez pomoci ter’angrialu, avšak nic z toho jí nedávalo příliš smysl. Seanchané, na které vůbec odmítala pomyslet. Noční můry, v nichž bělokabátníci strkali pantátu Luhhana do velké ozubené pasti jako návnadu. Proč by měl mít Perrin na rameni sokola a proč bylo důležité, jestli se rozhodne mezi sekerou, kterou teď nosil, a kovářským kladivem? Co mělo znamenat, že Mat hraje v kostky s Temným, a proč pořád křičeclass="underline" „Už jdu!“ a proč si ona sama v tom snu myslela, že křičí na ni? A Rand. Plížil se naprostou temnotou ke Callandoru, zatímco všude kolem něj přecházelo šest mužů a pět žen, z nichž někteří ho honili a jiní si ho naopak nevšímali, někteří se ho snažili vést k zářícímu křišťálovému meči a někteří se mu snažili zabránit, aby se ho dotkl, přičemž snad ani nevěděli, kde je, nebo ho zahlédli vždy jen na kratičký okamžik. Jeden z mužů měl plamenné oči a chtěl mít Randa mrtvého tak zoufale, že to Egwain téměř hmatatelně cítila. Myslela si, že tohoto muže poznává. Ba’alzamon. Ale kdo byli ti ostatní? A zase Rand, v té suché, zaprášené komnatě se všemi těmi maličkými tvorečky, kteří se mu usazovali na kůži. Rand čelící hordě Seanchanů. Rand čelící jí a ženám, které byly s ní, z nichž jedna byla Seanchanka. Bylo to všechno velice zmatené. Musí na Randa a na ostatní přestat myslet a věnovat se tomu, co ji čekalo vzápětí. Co mají černé adžah za lubem? Proč se mi nezdá něco i o nich? Světlo, proč se nemůžu naučit, jak to přimět, aby to dělalo, co chci já?
„Zařiď, ať vylodí koně, kapitáne,“ řekla Caninovi. „Oznámím to paní Maryim a paní Caryle.“ To byla Nyneiva – Maryim – a Elain – Caryla.
„Už jsem poslal muže, aby jim to vyřídil, paní Joslyn. Vaše zvířata budou v přístavu, jakmile moji muži stačí připravit ráhno.“
Podle hlasu ho nesmírně těšilo, že se jich konečně zbaví. Egwain napadlo, že mu řekne, aby nespěchal, ale rychle ten nápad zavrhla. Štika se možná přestala tak strašně kymácet, ale ona už zase chtěla mít pevnou půdu pod nohama. Hned. Přesto se ještě zastavila a poplácala Rosu po hlavě, přičemž se jí bílá kobylka otřela nosem o dlaň, jen aby Canin viděl, že nijak nespěchá.
Nyneiva s Elain se objevily na schůdcích vedoucích od kajut na palubu, naložené ranci a sedlovými brašnami, a Elain ještě podpírala Nyneivu. Když Nyneiva viděla, že se Egwain dívá, odstrčila dědičku Andoru a bez pomoci došla zbytek cesty k místu, kde muži připravovali úzkou lávku na molo. Dva lodníci šli přivázat dva široké pruhy plátna Rose pod břicho a Egwain odspěchala dolů pro své věci. Když znovu vyšla nahoru, její kobylka už byla skoro v přístavu a Elainina prokvetlá klisnička visela na plátěném závěsu v půli cesty na zem.
Chvíli poté, co se ocitla na molu, cítila jedině úlevu. Nic se nekymácelo a nehoupalo. Pak se začala rozhlížet po městě, do něhož se dostat jim dalo tolik práce.
Samotný přístav byl obklopen kamennými skladišti a kotvilo tu ohromné množství lodí, velkých i malých, buď přímo u mol, nebo uprostřed řeky. Egwain před loďmi rychle uhnula pohledem. Tear byl postaven na rovné pláni, na dohled nebyl skoro ani kopeček. V zablácených špinavých ulicích mezi skladišti zahlédla domy, hostince i krčmy ze dřeva a kamene. Střechy z břidlice či tašek měly podivné ostré rohy a některé se sbíhaly do špičky. Za nimi rozeznala vysokou hradbu z tmavě šedého kamene a za ní vrcholky věží s ochozy ve výšce a paláce s bílými kupolemi. Kupole vypadaly kupodivu hranatě a vrcholky věží zase končily ve špičce, jako některé střechy vně hradby. Vcelku byl Tear určitě aspoň tak velký jako Caemlyn nebo Tar Valon, a zdaleka ne krásný jako tato dvě města, přesto patřil mezi největší z měst. Egwain však měla oči téměř jen pro Tearský Kámen.
Slýchávala o něm v příbězích vyprávět, slyšela, že je to největší a nejstarší pevnost na světě, první postavená po Rozbití světa, ale nic z toho ji nepřipravilo na tento pohled. Nejdřív to považovala za velkou šedou skálu či menší holou horu zabírající stovky honů, táhnoucí se od Erinin na západ přes hradbu do města. I poté, co si všimla obrovského praporce povlávajícího z vrcholku kopce – tři stříbrné půlměsíce v děleném červeném a zlatém poli. Prapor vlál nejméně sto padesát sáhů nad řekou, a přesto byl dost velký, aby byl i v této výšce jasně vidět – poté, co rozpoznala cimbuří a věže, bylo pro ni těžké uvěřit, že Tearský Kámen byl postaven, a ne vytesán do hory, která tu již stála.
„Vyroben s pomocí jediné síly,“ ozvala se tiše Elain. Ona také hleděla na Kámen. „Prameny země spletené, aby vytáhly kámen z půdy, a vzduch, aby ho přinesl ze všech koutů světa, a země a oheň, aby ho spojily do jednoho kusu bez mezer, spojů a malty. Atuan Sedai říkala, že dnes by to ani Věž nedokázala. Je to zvláštní, vzhledem k tomu, jaký mají vznešení páni Tearu na sílu názor dneska.“
„Myslím,“ promluvila tichým hlasem Nyneiva pozorně sledujíc přístavní dělníky kolem nich, „že právě vzhledem k tomu bychom o tom vůbec neměly mluvit nahlas.“ V Elain se svářila nevole – mluvila přece velice potichu – se souhlasem. Dědička s Nyneivou souhlasila příliš často a příliš ochotně, až se to Egwain nakonec zajídalo.
Jedině když má Nyneiva pravdu, přiznávala si zdráhavě. Žena, která nosila prsten, či by jen byla spojována s Tar Valonem, by tu byla pod dohledem. Bosí dělníci v kožených vestách nevěnovali trojici žen pozornost, jen spěchali kolem nosíce balíky či sudy na zádech i vozíce je na kárách. Ve vzduchu byla silně cítit rybina. Kolem tří vedlejších mol kotvily výhradně rybářské čluny, a vypadaly přesně jako ty na kresbách v pracovně amyrlin. Polonazí muži a bosé ženy vyndávali z člunů koše s rybami. Všude byly vidět hromady ryb stříbrných, bronzových a zelených a v barvách, o nichž Egwain ani netušila, že by vůbec ryby mohly mít, některé byly jasně červené, tmavě modré či zářivě žluté, s pruhy a skvrnami bílé i jiných barev.
Ztišila hlas, aby to slyšela jen Elain. „Má pravdu, Carylo. Nezapomeň, proč jsi Caryla.“ Nechtěla, aby Nyneiva takové přiznání zaslechla. Když něco takového Nyneiva uslyšela, její výraz se sice nezměnil, ale Egwain cítila, jak z ní vyzařuje uspokojení jako žár z pece.
Nyneivin černý hřebec byl právě spuštěn na molo. Lodníci už si vynesli věci z lodi a prostě je hodili na vlhké kameny mola. Nyneiva se podívala na koně a otevřela ústa – Egwain si byla jistá, že jim chce nařídit, aby je nasedlali – pak je zase zavřela a stiskla rty, jako by ji to stálo námahu. Prudce se zatahala za cop. Popruhy ještě málem nebyly dole, a Nyneiva už měla na vraníkovi sedlovou pokrývku s modrými pruhy a kladla na ni své sedlo s vysokou sedlovou hruškou. Na druhé dvě ženy se ani nepodívala.