Egwain teď zrovna nechtěla nikam jezdit – pohyb koně se až příliš podobal pohybu Štiky, aby se to jejímu žaludku líbilo – ale další pohled na zablácené ulice ji přesvědčil. Boty měla sice pevné, ale rozhodně by z nich nerada umývala bláto, a cestou pěšky by si navíc musela držet suknice nahoře. Rychle tedy osedlala Rosu a vyšplhala se do sedla, upravila si suknice, a pak začala dumat, zda by přece jen bláto nebylo lepší. Nyní měly všechny suknice rozdělené pro jízdu obkročmo, k čemuž stačila trocha úprav na palubě Štiky – tentokrát všechno obstarala Elain. Navíc měla dědička velice úhledný steh.
Když se Nyneiva vyhoupla do sedla a hřebec poskočil, mladá žena na chvíli zbledla. Nicméně se udržela a pevně sevřela otěže, takže koně brzy ovládla. Než pomalu projely kolem skladišť, zase našla hlas. „Musíme najít Liandrin a ty ostatní tak, aby nezjistily, že po nich jdeme. Určitě vědí, že přicházíme – aspoň že někdo přichází – ale já bych ráda, aby se nedozvěděly, že tu jsme, dokud pro ně nebude příliš pozdě.“ Zhluboka se nadechla. „Přiznávám se, že jsem ještě nevymyslela žádný způsob, jak to provést. Zatím. Má některá z vás nějaký návrh?“
„Chytač zlodějů,“ řekla Elain bez váhání. Nyneiva se na ni zamračila.
„Myslíš jako Hurin?“ ozvala se Egwain. „Ale Hurin přece sloužil svému králi. Copak tady každý chytač zlodějů nebude sloužit vznešeným pánům?“
Elain kývla, a Egwain dědičce na okamžik záviděla její žaludek. „Ano, to asi bude. Ale chytači zlodějů nejsou jako královnini gardisté, ani jako tairenští obránci Kamene. Ti slouží vládci, ale lidé, kteří byli oloupeni, jim občas zaplatí, aby získali zpátky, co jim bylo ukradeno. A taky občas berou peníze za to, aby našli nějaké lidi. Aspoň tak to dělají v Caemlynu. Já myslím, že tady v Tearu to nebude jiné.“
„Tak si najmeme pokoje v hostinci,“ navrhla Egwain, „a požádáme hostinského, aby nám takového chytače zlodějů co nejdříve sehnal.“
„V hostinci ne,“ zavrhla to odhodlaně Nyneiva, pobízejíc hřebce do kroku. Zvíře zřejmě vždycky držela pevnou rukou. Po chvíli trochu zmírnila tón. „Přinejmenším Liandrin nás zná, a my musíme předpokládat, že ostatní taky. Určitě budou sledovat všechny hostince, aby zjistily, kdo sleduje stopu, kterou nastražily. A já chci, aby jim past sklapla, ale abychom přitom my nebyly uvnitř. V hostinci bydlet nebudeme.“
Egwain jí odmítla poskytnou zadostiučinění, že by se zeptala.
„Tak kde?“ Elain se zamračila. „Jestli dám vědět, kdo jsem – a dokážu někoho přimět, aby tomu uvěřil, když mám tyhle šaty a jsem bez doprovodu – ve většině urozených domů by nás přijali, nejspíš i v samotném Kameni – mezi Caemlynem a Tearem panují dobré vztahy – ale pak by se to nedalo utajit. Do večera by to vědělo celé město. A nic jiného než hostinec mne nenapadá, Nyneivo. Leda bys chtěla vyjet na venkov, jenže z venkova je nikdy nenajdeme.“
Nyneiva se podívala na Egwain. „Poznám to, až to uvidím. Nechejte mě se porozhlídnout.“
Elain se, stále ještě zamračeně, podívala z Nyneivy na Egwain a zase zpátky. „ ‚Přece si neuřízneš uši, když se ti nelíbí náušnice,' “ utrousila.
Egwain upírala pozornost na ulici, kudy projížděly. Ať radši shořím, než aby ji vůbec napadlo, že nad tím uvažuju!
Kolem nebylo zrovna mnoho lidí, ne ve srovnání s ulicemi v Tar Valonu. Možná je odrazovala silná vrstva bahna. Kolem rychle projížděly vozy a káry, většinou tažené dlouhorohými voly, kdy vozka kráčel vedle spřežení s dlouhým bičem z nějakého světlého rýhovaného dřeva. Tudy neprojížděly žádné kočáry či otevřená nosítka. I tady byly ve vzduchu cítit ryby, a nejeden z mužů, které míjely, nesl na zádech velký koš plný ryb. Krámy tu příliš neprospívaly. Nikde nebylo zboží vyloženo venku a Egwain zřídka zahlédla někoho vcházet. Nad krámy visely vývěsní štíty – u krejčího jehla a štůček látky, u nožíře nůž a nůžky, u pláteníka tkalcovský stav, a podobně – ale malba byla většinou hodně oprýskaná. Těch několik málo hostinců mělo znamení ve stejně špatném stavu a nevypadalo to v nich na větší ruch. Mezi hostinci a krámky se tlačily menší domy, kterým na střeše často chyběly tašky či břidlice. Přinejmenším tato část Tearu byla chudá. A z toho, co Egwain zahlédla na tvářích těch několika lidí, které minuly, se tu jen málokdo ještě o něco snažil. Lidé tudy chodili, pracovali, ale většinou se už vzdali. Málokdo se po trojici žen na koních ohlédl, i když tu byla většina pěších.
Muži nosili baňaté spodky, ponejvíce uvázané u kotníků. Jen pár jich mělo kabátec, dlouhý tmavý kus oděvu, těsně padnoucí kolem ramen a hrudi a volný v pase. Víc mužů tu chodilo v nízkých opánkách než ve vysokých botách, ale v blátě jich stejně nejvíc chodilo bosky. Hodně jich taky nemělo žádný kabátec ani košili a spodky jim přidržovala široká šerpa, občas barevná, často špinavá. Někteří měli široké kuželovité slaměné klobouky a několik také plátěné čapky, které jim spadaly po straně obličeje. Ženské šaty měly vysoké límečky až k bradě a lem končící u kotníků. Hodně žen nosilo krátké zástěry světlých barev, občas dvě i tři, tu horní vždycky menší než tu spodní, a většina měla stejné slamáky jako muži, ale obarvené tak, aby ladily se zástěrami.
Právě na jedné ženě si Egwain poprvé všimla, jak se tu lidé nosící boty vyrovnávají s blátem. Žena měla k podrážkám bot přivázané malé dřevěné špalíčky, které ji zvedaly na dvě dlaně nad úroveň bahna. Žena šla, jako by měla nohy pevně přidělané k zemi. Egwain si pak všimla, že podobné špalíčky nosí i další, muži stejně jako ženy. Některé ženy byly bosé, ale zdaleka jich nebylo tolik jako mužů.
Napadlo ji, v kterém obchodě asi takové špalíčky prodávají, když Nyneiva najednou zabočila s vraníkem do uličky mezi dlouhým úzkým dvouposchoďovým domem a hrnčířskou dílnou s kamennými stěnami. Egwain si vyměnila pohled s Elain – dědička pokrčila rameny – a pak ji následovaly. Egwain nevěděla, kam vlastně Nyneiva jede, ani proč – a nehodlala se s ní o tom bavit – ale ani se od ní nechtěla oddělit.
Ulička náhle končila na malém dvorku za domem, ohrazeném budovami okolo. Nyneiva už sesedla a přivázala otěže k velkému fíkovníku tak, aby hřebec nedosáhl na zelené výhonky v zeleninovém záhonu, zabírajícím polovinu dvorku. Řada kamenů vytvářela chodníček k zadním dveřím. Nyneiva k těm dveřím došla a zaklepala.
„Co je to tu?“ zeptala se jí Egwain proti své vůli. „Proč jsme tu zastavily?“
„Tys neviděla ty bylinky za okny vepředu?“ Nyneiva zaklepala znovu.
„Bylinky?“ podivila se Elain.
„Vědma,“ řekla jí Egwain, slezla z koně a přivázala Rosu vedle vraníka. Gaidin není jméno pro koně. Copak si vážně myslí, že nepoznám, koho tím myslela? „Nyneiva si našla vědmu nebo kořenářku nebo jak jim tu říkají.“
Dveře otevřela žena a jen natolik, aby mohla podezřívavě vyhlédnout ven. Egwain si nejdřív myslela, že je baculatá, ale pak žena dveře otevřela dokořán. Rozhodně byla hezky zaoblená, ale podle toho, jak se pohybovala, byly vespod svaly. Vypadala silná jako panímáma Luhhanová, a někteří lidé z Emondovy Role tvrdili, že Alsbet Luhhanová je téměř tak silná jako její manžel, kovář. Nebyla to sice úplně pravda, ale skoro.