„Máma Guenna ti to možná už řekla,“ dokončila Nyneiva, „ale já ti to zopakuju. Tyhle ženy jsou mnohem nebezpečnější, než bys myslel. Jejich rukama už zemřelo víc než tucet lidí, tedy těch, o kterých vím, a moc by mě nepřekvapilo, kdyby to byla jen kapka v krvi, která lpí na jejich rukou.“ Sandar i Ailhuin při tom zamrkali. „Jestli zjistí, že se na ně vyptáváš, zemřeš. Jestli tě zajmou, přinutí tě prozradit, kde jsme, a máma Guenna pak nejspíš zemře spolu s námi.“ Z jejího výrazu bylo jasné, že tomu šedovláska prostě nevěří. „Věř tomu!“ Nyneivin pohled vyžadoval souhlas. „Věř tomu, nebo si to stříbro vezmu zpátky a najdu si někoho, kdo má víc rozumu!“
„Když jsem byl mladý,“ Sandar mluvil velice vážným hlasem, „jedna zlodějka mi vrazila nůž mezi žebra, protože jsem si myslel, že tak hezká mladá holka nedokáže tak rychle bodnout muže. Tu chybu už nedělám. Budu se chovat, jako by ty ženy byly všechny Aes Sedai a černé adžah.“ Egwain se málem začala dusit a on se na ni smutně usmál, shrábl mince do svého váčku a ten si zastrčil za šerpu. „Nechtěl jsem tě vyděsit, slečinko. V Tearu žádné Aes Sedai nejsou. Může mi to pár dní zabrat, pokud nejsou pohromadě. Třináct žen pospolu bude snadné najít, ale jestli se rozdělily, bude to mnohem těžší. Ať tak nebo tak, já je najdu. A nevyplaším je dřív, než se dozvíte, kde jsou.“
Když si nasadil slamák, nazul dřeváky a odešel zadními dveřmi, řekla Elain: „Doufám, že není příliš sebevědomý, Ailhuin. Slyšela jsem, co říkal, ale... Opravdu rozumí tomu, že jsou velice nebezpečné, viď?“
„Nikdy se nechoval jako trouba – leda kvůli velkým očím nebo hezkému kotníčku,“ odpověděla šedovláska, „a to je chyba každého muže. Je to nejlepší lovec zlodějů v celém Tearu. Nebojte se. On ty vaše temné družky najde.“
„Do rána bude zase pršet.“ Nyneiva se otřásla, i když v místnosti bylo dost teplo. „Cítím, jak se chystá bouřka.“ Ailhuin jenom zavrtěla hlavou a začala nandávat do misek rybí polévku k večeři.
Když se najedly a poklidily, sedly si Nyneiva s Ailhuin ke stolu, aby si popovídaly o bylinkách a lektvarech. Elain se věnovala malé výšivce, kterou si začala zdobit rameno pláště. Ozdobu tvořily maličké bílé a modré kvítky. Pak se začetla do Esejů Willima z Manachesu, kterou měla Ailhuin mezi svou malou zásobou knih. Egwain se pokoušela číst, ale ani eseje, ani Putování Jaima Dlouhokrokého, ani veselé příběhy Aleria Effina neudržely její pozornost déle než pár stránek. Přes látku šatů nahmátla kamenný ter’angrial. Kde jsou? Co chtějí v Srdci? Nikdo kromě Draka – nikdo kromě Randa – se Callandoru nedokáže dotknout, tak co tu chtějí? Co? Co?
Šero přešlo do tmy a Ailhuin jim ukázala ložnice v druhém poschodí, ale když se odebrala do své vlastní, všechny tři návštěvnice se sešly u Egwain u světla jediné lampy. Egwain se již svlékla. Na šňůrce teď měla pověšené dva prsteny. Pruhovaný kámen byl mnohem těžší než zlato. Tohle dělávaly každou noc od chvíle, kdy opustily Tar Valon, s jedinou výjimkou oné noci s Aiely.
„Vzbuďte mě tak za hodinu,“ nařídila jim.
Elain se zamračila. „Tentokrát tak brzy?“
„Máš snad strach?“ ozvala se Nyneiva. „Třeba ho používáš moc často.“
„Kdyby ne, tak bychom ještě nyní v Tar Valonu drhly hrnce a doufaly, že černou sestru najdeme dřív, než šedý muž najde nás,“ odsekla ostře Egwain. Světlo, Elain má pravdu. Štěkám jako trucovité děcko. Zhluboka se nadechla. „Asi mám trochu strach. Možná proto, že jsme už tak blízko Srdce Kamene. Tak blízko Callandoru. Tak blízko té pasti, ať už je to cokoliv.“
„Buď opatrná,“ řekla Elain a Nyneiva, o hodně tišeji, dodala: „Buď velice opatrná, Egwain. Prosím.“ Prudce škubala za svůj cop.
Když si Egwain lehala na nízké lůžko a ony si z obou stran přistavovaly stoličky, zvenčí sem dolehlo zahřmění. Pomalu přišel spánek.
Znovu ta zvlněná pahorkatina, jako na začátku pokaždé, květiny a motýli pod jarním sluncem, svěží vánek a ptačí zpěv. Tentokrát na sobě měla zelené hedvábí se zlatými ptáčky vyšitými na prsou, a zelené aksamitové střevíčky. Ter’angrial jí připadal dost lehký, aby sám vyjel zpoza výstřihu, kdyby ho dolů netáhla váha prstenu s Velkým hadem.
Prostou metodou pokusu a omylu zjistila něco málo o pravidlech panujících v Tel’aran’rhiodu – dokonce i tento svět snů, tento neviděný svět, měl svá pravidla, byť zvláštní. Byla si jistá, že z nich nezná ani desetinu – a objevila jeden způsob, jak se dostat tam, kam chtěla jít. Zavřela oči a vyprázdnila mysl, jako by chtěla vsáhnout pro saidar. Nebylo to snadné, protože se jí do toho neustále pletlo růžové poupě, a pořád cítila pravý zdroj a zoufale se ho toužila dotknout, ale tentokrát musela prázdnotu naplnit něčím jiným. Představila si Srdce Kamene, jak ho viděla v těchto snech, vytvořila ho do nejmenších podrobností – dokonalý v prázdnotě. Mohutné sloupy z leštěné krevele. Ohlazená kamenná dlažba. Vysokánská kopule. Křišťálový meč, nedotknutelný, pomalu se otáčející jílcem dolů ve vzduchu. Když to bylo tak skutečné, až si byla jistá, že by stačilo natáhnout ruku a dotknout se toho, otevřela oči a byla tam, v Srdci Kamene. Nebo v Srdci Kamene, jaké existovalo v Tel’aran’rhiodu.
Byly tu sloupy i Callandor. – A kolem jiskřícího meče, téměř stejně nezřetelných a nehmotných jako stíny, sedělo třináct žen se zkříženýma nohama a pozorovalo Callandor, jak se otáčel ve vzduchu. Liandrin s medovými vlasy obrátila hlavu a ty své velké tmavé oči upřela přímo na Egwain. Její rty jako růžové poupě se rozvinuly v úsměvu.
Egwain se zalitá potem posadila na posteli tak rychle, že málem přepadla na bok.
„Co se děje?“ chtěla hned vědět Elain. „Co se stalo? Vypadáš vylekaně.“
„Jen jsi zavřela oči,“ řekla tiše Nyneiva. „Tohle je poprvé od samého začátku, co ses vrátila sama a my tě nemusely budit. Něco se stalo, viď?“ Prudce se zatahala za cop. „Jsi v pořádku?“
Jak jsem se dostala zpátky? divila se Egwain. Světlo, já ani nevím, jak jsem to udělala. Věděla jen, že se snaží oddálit chvíli, až jim to bude muset říci. Rozvázala si šňůru a podržela prsten s Velkým hadem a větší, zkroucený ter’angrial na dlani. „Ony na nás čekají,“ řekla nakonec. Nebylo třeba to upřesňovat. „A já myslím, že už vědí, že jsme v Tearu.“
Nad městem se rozpoutala bouře.
Do paluby nad Matovou hlavou bušil déšť. Mládenec hleděl na šachovnici na stolku mezi ním a Tomem, ale nedokázal se na hru opravdu soustředit, i když vítěz měl dostat stříbrnou andorskou marku. Hrom burácel a za malými okénky létaly blesky. Kapitánovu kajutu na Rorýsovi osvětlovaly čtyři lampičky. Ta zatracená loď je sice možná štíhlá jako ten pták, ale trvá to proklatě dlouho. Plavidlo se mírně zakymácelo, a pak znovu. Pohyb lodi se změnil. Radši by měl dávat pozor, abychom neuvízli v tom zatraceném bahně! Jestli opravdu neplujeme tou nejvyšší rychlostí, jakou tahle kocábka zvládne, tak mu to zlato nacpu do chřtánu! Zívl – už se pořádně nevyspal od vyplutí z Caemlynu. Pořád si dělal příliš velké starosti, aby dokázal pořádně usnout – zívl tedy a položil bílý kámen na zkřížení dvou čar. Třemi pohyby by pak získal téměř pětinu Tomových černých kamenů.