„Mohl bys být dobrej hráč, chlapče,“ zabručel kejklíř přes troubel své fajfky a položil svůj kámen, „kdyby ses na to soustředil.“ Jeho tabák voněl jako listí a oříšky.
Mat se natáhl pro další kámen ležící na hromádce u jeho lokte, pak zamrkal a nechal ho ležet. Třemi stejnými tahy Tom obklíčí víc než třetinu jeho kamenů. Nevšiml si toho, a teď neviděl, kudy z toho ven. „Prohraješ vůbec někdy? Už jsi někdy prohrál?“
Tom vytáhl fajfku z úst a hřbetem ruky si uhladil kníry. „Už dost dlouho ne. Morgasa mě tak jednou ze dvou her porazila. Říká se, že dobří velitelé vojsk a dobří hráči ve velký hře jsou dobří i v dámě. Ona je vážně dobrá, a já nepochybuju, že by dokázala velet i v bitvě."
„Nechceš si radši hodit kostkama? Dáma trvá tak dlouho.“
„Já rád vyhrávám častěji než jednou z devíti nebo desíti hodů,“ ucedil suše bělovlasý muž.
Mat vyskočil, protože se rozlétly dveře a dovnitř vstoupil kapitán Derne. Byl to muž s hranatou tváří, a teď si strhl plášť z ramenou a vytřásl z něj dešťové kapky, přičemž si mumlal nadávky a kletby. „Světlo sežehni mý kosti, nevím, proč jsem vás vůbec nechal si Rorýsa najmout. Klidně trváte na nejvyšší prokletý rychlosti v tý nejčernější noci a za nejsilnějšího deště. Rychleji. Pořád jenom zatraceně rychleji! Už stokrát jsme mohli najet na zatracenou mělčinu!“
„Chtěl jsi zlato,“ podotkl drsně Mat. „Říkals, že tahle hromada starejch fošen je rychlá, Derne. Kdy doplujeme do Tearu?“
Kapitán se upjatě usmál. „Právě ji uvazujeme v přístavu. A ať shořím jako nějakej zatracenej sedlák, jestli ještě někdy vezmu na palubu něco, co umí mluvit! Tak kde je zbytek mýho zlata?“
Mat si pospíšil k malému okénku a vyhlédl ven. V drsném světle blesků uviděl mokré kamenné molo, víc však skoro nic. Vylovil druhý váček zlata, který měl v kapse, a hodil jej Dernemu. Kdo kdy slyšel o kapitánovi říční lodi, co nehraje kostky! „Právě včas,“ zavrčel. Světlo dej, ať nejdu příliš pozdě.
Všechny náhradní šaty a pokrývky nacpal do koženého tlumoku a ten si pověsil přes rameno. Balíček rachejtlí si přehodil přes druhé rameno na provaze, který k němu připevnil. Všechno to pak zakryl pláštěm, i když mu vepředu trochu odstával. Lepší bylo, aby zmokl sám, než rachejtle. Věděl, že sám uschne a bude jako nový, avšak zkouška s vědrem vody prokázala, že rachejtle nikoliv. Hádám, že Randův táta měl asi pravdu. Mat si vždycky myslel, že je vesnická rada nechce odpalovat v dešti proto, že za jasného počasí je to lepší podívaná.
„Nechceš ty krámy prodat?“ Tom si přehazoval přes ramena kejklířský plášť, jenž zakryl pouzdra s harfou a flétnou, ale ranec se šatstvem a pokrývkami si pověsil až přes záplatovaný kus oděvu.
„Ne dokud nepřijdu na to, jak to funguje, Tome. Kromě toho si pomysli, jaká to bude legrace, až je všechny odpálím.“
Kejklíř se otřásl. „Pokud je nezapálíš všechny najednou, chlapče. Pokud je nehodíš do ohniště na večeři, což by mě nepřekvapilo, vzhledem k tomu, jak s nima zacházíš. Máš štěstí, že nás tady kapitán předevčírem nevyhodil z lodi.“
„To by neudělal.“ Mat se rozesmál. „Ne dokud byl na obzoru ten váček. Co, Derne?“
Derne si pohazoval zlatem. „Předtím jsem se neptal, ale teď jsi mi to zlato dal a zpátky si ho nevezmeš. Proč tohle všechno? Proč ten zatracený spěch?“
„Sázka, Derne.“ Zívnutí. Mat sebral svoji hůl a byl připraven k odchodu. „Sázka.“
„Sázka!“ Derne se zadíval na naditý měšec. Druhý, přesně stejný, byl už zamčený v jeho pokladnici. „To teda muselo jít o celý zatracený království!“
„Víc než to,“ utrousil Mat.
Déšť do paluby bušil tak tvrdě, že Mat viděl lávku jen tehdy, když oblohu nad městem prosvětlil blesk. V hukotu lijáku dokázal jen tak tak přemýšlet. Viděl však světla v oknech na ulici. To budou hostince. Kapitán ani nevyšel na palubu, aby je vyprovodil na břeh, a v dešti nebyl ani nikdo z posádky. Mat s Tomem sešli na kamenné molo sami.
Mat zaklel, když zapadl do bláta na ulici, ale nedalo se s tím nic dělat, a tak šel dál a co nejrychleji dokázal, když mu boty a konec hole při každém kroku uvízly v bahně. Ve vzduchu byly i přes lijavec cítit ryby. „Najdeme si hostinec,“ řekl hodně nahlas, aby ho Tom slyšel, „a pak se půjdu podívat ven.“
„V tomhle počasí?“ zakřičel Tom v odpověď. Dešťová voda mu stékala po obličeji, ale jeho víc zajímala pouzdra s nástroji než vlastní osoba.
„Comar mohl odjet z Caemlynu před náma. Jestli měl dobrýho koně místo toho žrádla pro psy, co jsme na nich jeli my, mohl vyrazit z Aringillu i o den před náma, a já nevím, o kolik jsme ho s tím pitomcem Dernem mohli dohnat.“
„Byla to rychlá cesta,“ dovolil si poznamenat Tom. „Rorýs si to jméno zaslouží.“
„Ať je to jak chce, Tome, déšť nedéšť, musím ho najít dřív, než on najde Egwain, Nyneivu a Elain.“
„Pár hodin už neznamená žádný rozdíl, chlapče. Ve městě tak velkým jako Tear jsou stovky hostinců. A za hradbama jich budou další stovky. Některé jsou jen malé špeluňky s tuctem pokojů k pronajmutí, tak maličký, že bys mohl klidně projít kolem, a ani by sis jich nevšiml.“ Kejklíř si stáhl kapuci pláště hlouběji do čela a bručel přitom. „Prohledat je všechny bude trvat celý týdny. Ale Comarovi taky. Noc můžeme strávit v suchu. Můžeš vsadit ten zbytek peněz, co ještě máš, že Comar do deště nevyleze.“
Mat zavrtěl hlavou. Maličký hostinec s tuctem pokojů. – Než opustil Emondovu Roli, největší stavení, jaké kdy viděl, byl hostinec U Vinného střiku. Pochyboval, že Bral al’Vere měl kdy víc než tucet pokojů k pronajmutí. Egwain žila se svými rodiči a sestrami v pokojích ve druhém poschodí na čelní straně. Ať shořím, občas si myslím, že nikdo z nás neměl Emondovu Roli opouštět. Ale Rand zcela určitě musel, a Egwain by pravděpodobně zemřela, kdyby nešla do Tar Valonu. A teď může zemřít, protože tam šla. A on sám by v hospodářství již také nebyl spokojený. Krávy a ovce rozhodně nemohly nahradit kostky. Jen Perrin měl pořád možnost se vrátit domů. Vrať se domů, Perrine. Přistihl se, jak na to myslí. Vrať se domů, dokud ještě můžeš. – Otřásl se. Hlupáku! Proč by se měl chtít vracet? Představil si postel, ale rychle tu myšlenku zahnal. Ještě ne.
Oblohu proťal blesk, vlastně tři klikaté blesky spojené dohromady, a vrhl bezútěšné světlo na úzký domek, který jako by měl v oknech zavěšené svazečky bylin, a na krámek, sice zavřený, ale podle znamení s miskami a talíři to musel být hrnčířský krám. Zívaje se Mat nahrbil a snažil se vytahovat boty z lepkavého bláta rychleji.
„Myslím, že na tuhle část města můžeme zapomenout, Tome,“ křikl. „Všechno to bláto a smrad z ryb. Umíš si představit Nyneivu nebo Egwain – nebo dokonce Elain! – že by se tu rozhodly zůstat? Ženy mívají rády čistotu a pořádek, Tome, a hezkou vůni.“
„Možná, chlapče,“ zamumlal Tom, a pak se rozkašlal. „Byl bys překvapený, s čím vším jsou ženy ochotný se smířit. Ale možná máš pravdu.“
Mat si držel plášť, aby rachejtle nenavlhly, a zrychlil krok. „Tak pojď, Tome. Chci toho Comara nebo holky najít už dneska.“
Tom kulhal dál a neustále kašlal.