Prošli širokou bránou do města – v dešti ji nikdo nehlídal – a Matovi se ulevilo, když pod nohama znovu ucítil dláždění. A po necelých padesáti krocích narazili v ulici na hostinec, z oken jehož šenku se do noci linulo světlo a řinula se odtamtud hudba. Dokonce i Tom došel těch posledních padesát kroků rychleji i přes své kulhání.
Majiteli hostince U stříbrného půlměsíce dlouhý modrý kabátec díky velikému břichu dokonale padl, na rozdíl od většiny mužů sedících u stolů na židlích s nízkými opěradly. Mata napadlo, že jediná nohavice hostinského nabíraných spodků, přivázaných nad kotníky u okraje nízkých střevíců, musí bohatě stačit pro dva obyčejné lidi. Služebné na sobě měly tmavé šaty s vysokými límečky a kratičké bílé zástěrky. Mezi dvěma kamennými krby hrál jakýsi muž na dulcimer. Tom si ho kriticky změřil a potom zavrtěl hlavou.
Objemný hostinský se jmenoval Cavan Lopar a s radostí jim pronajal pokoje. Na jejich zablácené boty se sice zamračil, ale stříbro z Matovy kapsy – zlato mu už pomalu docházelo – a Tomův záplatovaný plášť mu vrásky na čele zase vyhladily. Když Tom slíbil, že za menší odměnu občas zahraje, Loparovi se zatřásly brady radostí. O velkém muži s bílým pramenem v plnovousu ale nic nevěděl, ani o třech ženách odpovídajících Matovu popisu. Mat nechal všechno kromě pláště a hole v pokoji, na postel se skoro ani nepodíval – spánek byl lákavý, ale on na něj odmítal byť jen pomyslet – a pak spolykal kořeněný rybí guláš a vyběhl zpátky do deště. Překvapilo ho, když se k němu připojil Tom.
„Myslel jsem, že chceš zůstat v suchu, Tome.“
Kejklíř poplácal pouzdro s flétnou, které měl stále pod pláštěm. Ostatní věci nechal nahoře v pokoji. „Lidi s kejklíři mluví, chlapče. Mohl bych zjistit něco, co ty ne. Rozhodně bych nechtěl, aby se těm holkám něco stalo.“
O sto kroků dál mokrou ulicí narazili na další hostinec na protější straně, a na další o dvě stě kroků dál, a pak ještě na jeden. Mat je bral popořadě, vždycky vpadli dovnitř, zdrželi se tak dlouho, aby mohl Tom zamávat pláštěm a vypovědět nějaký příběh, pak někoho nechali, aby mu koupil pohár vína, zatímco se Mat vyptával na vysokého muže s bílým pruhem v nakrátko přistřiženém černém vousu a na tři ženy. Vyhrál trochu peněz v kostkách, ale nezjistil nic a Tom také ne. Byl rád, že kejklíř z vína vždycky upil jen pár doušků. Tom na lodi téměř vystřízlivěl, ale Mat si nebyl jist, zda se zase nevrhne na pití, jakmile se dostanou do Tearu. Když už prošli skoro tucet šenků, Mat měl pocit, že má na víčkách pověšené cihly. Déšť trochu polevil, ale z oblohy se stále řinula záplava velkých kapek. Navíc jak déšť ustával, zvedl se vítr. Obloha měla ten temně šedý nádech blížícího se svítání.
„Chlapče,“ ozval se Tom, „jestli se nevrátíme k Stříbrnýmu půlměsíci, usnu přímo tady na dešti.“ Zastavil se a odkašlal si. „Uvědomuješ si, žes právě prošel kolem tří hostinců? Světlo, jsem tak utahanej, že mi to už ani nemyslí. Máš nějaký plán, kam chceš jít, cos mi o něm neřekl?“
Mat upřel zakalené oči na dlouhána v plášti, který právě zahnul za roh. Světlo, že ale jsem unavený. Rand je pět set leguí odsud a hraje si na to, že je zatracený Drak. „Cože? Tři hostince?“ Stáli téměř přímo před dalším, podle znamení, skřípajícího ve větru nade dveřmi, se to tu jmenovalo U zlatého poháru. Malůvka se sice pohárku na kostky nepodobala, ale Mat se stejně rozhodl, že zkusí štěstí. „Ještě jednou, Tome. Jestli je nenajdeme tady, vrátíme se a zalehneme do postele.“ Postel zněla lépe než kostky se stovkou zlatých marek na stole, ale přece jen se přiměl vstoupit.
Při druhém kroku v šenku ho Mat uviděl. Velký muž měl zelený kabátec s modrými pruhy na nabíraných rukávcích, ale byl to Comar, a v nakrátko přistřižené bradce měl bílý pruh. Seděl na jedné z těch podivných židlí s nízkým opěradlem u stolu na protější straně místnosti, chřestil kostkami a usmíval se na muže sedícího naproti němu. Ten měl dlouhý kabát a pytlovité spodky a neusmíval se. Zíral na mince na stole, jako by si zoufale přál, aby je měl zase ve svém váčku. U lokte měl Comar další pohárek na kostky.
Comar teď obrátil kožený pohárek, jejž právě držel v ruce, a rozesmál se málem dřív, než se kostky na stole zastavily. „Kdo další?“ zavolal hlasitě a přetáhl si sázku k sobě. Před sebou už měl značně vysokou hromádku stříbrňáků. Sebral kostky do pohárku a zatřepal jimi. „Někdo tu určitě chce zkusit štěstí.“ Zdálo se, že právě po tomhle tu nikdo netouží, ale on dál chřestil pohárkem a smál se.
Hostinského bylo snadné rozpoznat, i když v Tearu nenosili zástěry. Tento měl kabátec stejného tmavě modrého odstínu jako všichni ostatní hostinští, s nimiž tu Mat mluvil. Byl to objemný muž, i když by vydal jen za o málo víc než polovičního Lopara, a také měl jenom polovinu jeho brad. Seděl u stolu, zuřivě leštil cínový korbel a mračil se přes místnost na Comara, i když tak činil jen tehdy, když se Comar zrovna nedíval. I někteří další hosté vrhali po vousáči kradmé pohledy. Ale ne tehdy, když se díval.
Mat potlačil první popud vrhnout se rovnou ke Comarovi, vzít ho holí přes hlavu a zeptat se ho, kde jsou Egwain a ostatní. Něco tu nebylo v pořádku. Comar byl první muž, kterého tu viděl nosit meč. Dokonce i služebná, která Comarovi nesla další pohár vína a za svou námahu byla odměněna štípnutím – se na něj nervózně usmála.
Promysli si to ze všech stran, říkal si v duchu unaveně. Polovina potíží, do kterých se dostanu, vzniká z toho, že přesně tohle nedělám. Musím to pořádně promyslet. Díky únavě jako by měl hlavu nacpanou vlnou. Kývl na Toma a společně došli k hostinskému, který si je podezíravě prohlédl, když si k němu přisedli. „Kdo je ten muž s pruhem na bradě?“ zeptal se Mat.
„Vy nejste z města, co?“ pravil hostinský. „On je taky cizinec. Do dnešní noci jsem ho nikdy neviděl, ale vím, co je zač. Nějaký cizák, co sem přišel a zbohatl obchodem. Kupec dost bohatý, aby mohl nosit meč. To ale není důvod, aby se k nám choval takhle.“
„Když jsi ho nikdy předtím neviděl,“ vyzvídal Mat, „tak jak víš, že je to kupec?“
Hostinský se na něj podíval, jako kdyby byl Mat hodně zaostalý ve vývoji. „Jeho kabátec, člověče, a ten meč. Jelikož je z ciziny, nemůže to být urozený pán ani voják, takže to musí být bohatý kupec.“ Potřásal hlavou na hloupostí cizinců. „Ti sem přijdou, koukají se na nás svrchu a muchlají se s našima děvčatama přímo před našima očima, ale on nemá žádný právo tohle dělat. Když zajdu do Maule, nehraju s rybáři o pár šupů. A když zajdu do Tavaru, nehraju se sedláky, co přicházejí prodat úrodu.“ Začal korbel cídit ještě zuřivěji. „Takový štěstí ten chlap má. Tak si taky musel nadělat to jmění.“
„On pořád vyhrává, co?“ Zívaje Mat uvažoval, jak by měl hrát s někým, kdo má taky štěstí.
„Občas prohraje,“ zamumlal hostinský, „když je v sázce pár stříbrných grošíků. Občas. Ale když se sázka zvedne na stříbrnou marku... Nejmíň tucetkrát jsem ho dneska v noci viděl vyhrát v korunách se třema korunama a dvěma růžičkama. A při nejvyšším hodu ještě častěji se třema šestkama a dvěma pětkama. Při trojkách neháže nic jinýho než šestky, a tři šestky a pětku při kompase. Jestli má takový štěstí, říkám, Světlo na něj sviť a všechno nejlepší, ale ať se o něj podělí i s ostatními kupci, jak je to správné. Jak může mít jeden člověk takové štěstí?“