„Zatížený kostky,“ řekl Tom a zakašlal. „Když si chce být jistej výhrou, použije kostky, který vždycky padnou stejně. Je ale dost mazanej, aby nenechal padat úplně nejvyšší hod – lidi začnou být podezíravý, když pořád za sebou hážeš krále –“ zvedl obočí na Mata – „prostě ukazuje hod, který je skoro nemožný porazit, ale nemůže zakrýt, že vždycky padne to samý.“
„Už jsem o něčem takovým slyšel,“ řekl pomalu hostinský. „Povídá se, že to dělávají Illianci.“ Pak ale zavrtěl hlavou. „Ale oba muži používají stejný pohárek s kostkama. Takhle to být nemůže.“
„Přines mi dva pohárky s kostkama,“ řekl Tom, „a dvoje kostky. Koruny nebo tečky, to je jedno, pokud budou oboje stejný.“
Hostinský se na něj zamračil, ale odešel – a obezřetně s sebou vzal i cínový korbel – a vrátil se se dvěma koženými pohárky. Tom z jednoho před Matem vysypal pět kostek na stůl. Ať už byly poznačeny tečkami či symboly, všechny kostky, které kdy Mat viděl, byly buď z kosti nebo ze dřeva. Tyhle měly tečky. Mat je sebral a zamračil se na Toma. „Mám na nich něco vidět?“
Tom si nasypal kostky z druhého pohárku do dlaně a pak, tak rychle, až bylo obtížné jeho pohyby sledovat, je hodil zpátky a obrátil pohárek na stůl dřív, než se kostky stačily vysypat. Ruku držel na pohárku. „Všechny je označ, chlapče. Něčím malým, ale tak, abys svou značku poznal.“
Mat si vyměnil zmatený pohled s hostinským. Pak se oba podívali na pohárek obrácený dnem vzhůru pod Tomovou dlaní. Mat poznal, že má Tom za lubem něco protřelého – kejklíři vždycky předváděli věci, které byly skoro nemožné – ale nechápal, jak by Tom mohl něco udělat, když ho tak pozorně sledují. Vytáhl tedy od pasu nůž a na každé kostce udělal maličkou rýhu přímo přes kruh se šesti tečkami.
„Tak dobrá,“ prohlásil, když vracel kostky na stůl. „Ukaž mi ten svůj trik.“
Tom se natáhl a sebral kostky. Pak je položil o půl lokte dál. „Teď hledej ty svoje značky, chlapče.“
Mat se zamračil. Tom měl druhou ruku pořád na pohárku. Celou dobu s ní nepohnul, ani k ní nepřiblížil Matovy kostky. Sebral kostky... a zamrkal. Nebyl na nich ani škrábaneček. Hostinský zalapal po dechu.
Tom obrátil volnou ruku a ukázal pět kostek. – „Tvoje značky jsou na těchhle. Tohle Comar dělá. Je to trik pro děti, úplně jednoduchý, i když mě by nikdy nenapadlo, že na to má dost šikovný prsty.“
„Nemyslím, že bych s tebou někdy chtěl hrát kostky,“ poznamenal pomalu Mat. Hostinský zíral na kostky, ale žádné řešení stejně neviděl. „Zavolejte hlídku nebo jak jim tady říkáte,“ poradil mu Mat. „Nechte ho zavřít.“ Ze žalářní kobky nikoho nezabije. Ale co když už jsou mrtvé? Snažil se to nevnímat, ale myšlenka to byla vtíravá. Tak zařídím, aby zemřel taky, i Gaebril, ať to stojí co to stojí! Ale ony nejsou mrtvé, ať shořím! Nemůžou být mrtvé!
Hostinský vrtěl hlavou. „Já? Já abych oznámil kupce obráncům Kamene? Ti by se na jeho kostky ani nepodívali. Stačilo by, aby řekl slovo, a já bych skončil v řetězech a kopal kanály na Dračích Prstech. Mohl by mě zabít přímo tady, a obránci by řekli, že jsem si to zasloužil. Možná po nějaký době odejde.“
Mat se na něj suše ušklíbl. „Když ho odhalím, bude to stačit? Zavoláš potom hlídku, nebo ty vaše obránce, nebo někoho?“
„Ty tomu nerozumíš. Jsi cizinec. I když není odsud, je to bohatý muž, důležitý.“
„Počkej tady,“ řekl Mat Tomovi. „Nechci, aby se dostal k Egwain a ostatním, ať to stojí co to stojí.“ Jak se zvedal ze židle, znovu zazíval.
„Počkej, chlapče,“ zavolal za ním Tom sice tiše, ale důrazně. Kejklíř se sám vyškrábal na nohy. „Světlo tě spal, ty nevíš, do čeho tady strkáš nos!“
Mat na něj mávl, ať zůstane, a přešel ke Comarovi. Nikdo jiný vousáčovu výzvu nepřijal, a ten si Mata se zájmem prohlédl, když mládenec opřel hůl o stůl a usedl naproti němu.
Comar si prohlédl Matův kabátec a ošklivě se zakřenil. „Ty chceš sázet měďáky, kmáne? Já nemarním čas s –“ Zarazil se, když Mat na stůl položil andorskou zlatou korunu a zívl, přičemž se ani nesnažil zakrýt si ústa rukou. „Mnoho toho nenamluvíš, kmáne, i když tvému chování by trocha vylepšení jen prospěla, ale zlato má vlastní hlas a žádné vychování nepotřebuje.“ Zatřásl koženým pohárkem v ruce a hodil kostky. Pochechtával se dřív, než se zastavily na třech korunách a dvou růžičkách. „Tohle neporazíš, kmáne. Ale třeba máš v těch hadrech schováno další zlato, o které bys chtěl přijít, co? Cos dělal? Obral svého pána?“
Natáhl se pro kostky, ale Mat je sebral dřív. Comar se zamračil, ale nechal mu pohárek. Jestli budou oba vrhy stejné, budou házet dál, dokud jeden nevyhraje. Mat se při míchání kostek usmíval.
Nechtěl dát Comarovi možnost kostky vyměnit. Jestli hodí stejně třikrát nebo čtyřikrát po sobě – přesně to samé a pokaždé – dokonce i tihle obránci budou muset poslouchat. Uvidí to všichni v šenku a budou se za něj muset postavit.
Hodil kostky. Ty se divně odrazily. Mat cítil, jak se – něco – posouvá. Bylo to, jako kdyby se jeho štěstí zbláznilo. Místnost kolem něj se zdánlivě kroutila a tahala za kostky, které jako by byly na provázcích. Z nějakého důvodu zatoužil ohlédnout se ke dveřím, ale nespouštěl oči z kostek. Zastavily se. Pět korun. Comarovi málem vypadly oči z důlků.
„Prohráls,“ řekl Mat tiše. Jestli měl opravdu takové štěstí, možná nastal čas je trochu využít. Hlásek v jeho hlavě mu říkal, ať nejdřív přemýšlí, ale on byl příliš unavený, aby poslouchal. „Myslím, že ti právě dochází štěstí, Comare. A jestli se těch děvčat jenom prstem dotkneš, dojde ti úplně.“
„Ještě jsem ani nenašel...“ začal Comar s pohledem stále upřeným na kostky, a pak prudce zvedl hlavu. V obličeji byl bílý jako plátno. „Odkud znáš moje jméno?“
Nenašel je, zatím. Štěstí, sladké štěstí, zůstaň při mně. „Vrať se do Caemlynu, Comare. Řekni Gaebrilovi, žes je nenašel. Řekni mu, že jsou mrtvé. Řekni mu, co tě napadne, ale odejdi dneska z Tearu. Jestli tě tu ještě uvidím, zabiju tě.“
„Kdo jsi?“ zeptal se velký muž nejistě. „Kdo –?“ V příští chvíli už stál a v ruce držel meč.
Mat mu do cesty strčil stůl, převrátil ho a popadl svou hůl. Zapomněl, jak je Comar velký. Vousáč mu kopl stůl zpátky. Mat přepadl přes židli, ale hůl udržel. Comar stůl odhodil stranou a bodl po něm. Mat ho kopl do břicha, aby ho zastavil, a neobratně švihl holí právě včas, aby stačil odrazit meč. Ale rána mu vyrazila hůl z prstů a on náhle zjistil, že svírá místo hole Comarovo zápěstí, a Comarův meč má na dlaň od obličeje. Se zachrčením se převalil dozadu a vší silou vykopl. Comarovi se rozšířily oči, když přelétl přes Mata a obličejem narazil na stůl za ním. Mat se vrhl po své holi, ale když ji zvedl, Comar se nehýbal.
Ležel na stole s roztaženýma nohama a horní půlkou těla visel dolů. Muži, kteří předtím seděli u stolu, teď stáli v bezpečné vzdálenosti, lomili rukama a nervózně se dívali jeden na druhého. Šenk naplnilo tiché, ustarané hučení, což Mat nečekal.
Meč ležel tak, že na něj Comar snadno dosáhl. Ale on se ani nepohnul. Místo toho zíral na Mata, když ten odkopával meč stranou a poklekal k němu. Světlo! Světlo, asi jsem mu zlomil páteř! „Říkal jsem ti, abys odešel, Comare. Teď ti štěstí došlo úplně.“
„Hlupáku,“ chroptěl vousáč. „Snad si.. nemyslíš... že jsem... jediný... kdo po nich jde? Nedožijí... ani...“ Stále upíral oči na Mata a ústa měl otevřená, ale už víc neřekl. Už nikdy víc neřekne.