Mat na něj hleděl tak upřeně, jako by se snažil z mrtvého vypáčit další slova. Kdo ještě, Světlo tě spal? Kdo? Kde jsou? Moje štěstí. Ať shořím, co se to stalo s mým štěstím? Náhle si uvědomil, že ho hostinský zoufale tahá za rukáv.
„Musíš jít. – Musíš. Než přijdou obránci. Ukážu jim ty kostky. Řeknu jim, že to byl cizinec, ale vysoký. Se zrzavými vlasy a šedýma očima. Nikomu se vůbec nic nestane. Je to muž, co se mi o něm včera zdálo. Nikdo opravdový. A nikdo neřekne opak. Svýma kostkama obral každého. Ale ty musíš odejít. Musíš!“ Všichni v místnosti upírali svou pozornost na druhou stranu.
Mat se nechal odtáhnout od mrtvého a vystrkat ven. Tom už čekal na dešti. Popadl Mata za ruku a rychle kulhal pryč, táhna klopýtajícího Mata s sebou. Mat měl kapuci shozenou na záda a déšť mu smáčel vlasy, stékal mu po obličeji a za krk, ale on si toho nevšímal. Kejklíř se stále ohlížel přes rameno a pátral v ulici za nimi.
„Copak spíš, chlapče? Tam jsi mi ospalej nepřipadal. No tak, chlapče. Obránci zavřou každýho cizince na dvě ulice kolem bez ohledu na to, jakej popis jim hostinský dá.“
„To je tím štěstím,“ mumlal Mat. „Vypočítal jsem si to. Kostky. Moje štěstí funguje nejlíp, když všechno závisí na... náhodě. Jako v kostkách. V kartách mi to moc nejde. Ani v dámě. Tam je moc možností. Musí to být čistě jen náhoda. Dokonce i to nalezení Comara. Přestal jsem se zastavovat v každým hostinci. Do tamtoho jsem vešel čistě náhodou, Tome. – Jestli mám najít Egwain a ostatní včas, musím hledat bez plánu.“
„O čem to mluvíš? Ten chlap je mrtvej. Jestli už je zabil... No, tak jsi je pomstil. A jestli je nezabil, tak jsi je zachránil. A teď, co kdybys zatraceně pohnul zadkem? Obráncům to sem nebude trvat dlouho, a tihle nejsou tak mírní jako královnina garda.“
Mat setřásl Tomovu ruku a nejistě zrychlil krok. Hůl málem vlekl za sebou. „Uklouzlo mu, že je ještě nenašel. Ale říkal, že není sám, kdo je hledá. Tome, já mu věřím. Díval jsem se mu do očí a on mluvil pravdu. Pořád je musím najít, Tome. A teď dokonce ani nevím, kdo po nich jde. Musím je najít.“
Tom pěstí potlačil zívnutí a přetáhl Matovi přes hlavu kapuci. „Dneska v noci ale ne, chlapče. Potřebuju se vyspat, a ty ostatně taky."
Mokro. Z vlasů mi do očí stéká voda. Jako by měl v hlavě zamlženo. Po chvíli si uvědomil, že to je tím, jak se mu chce hrozně spát. A taky si uvědomil, jak je unavený, když musí přemýšlet, jenom aby to zjistil. „Tak dobře, Tome. Ale hned jak se rozední, jdu hledat dál.“ Tom kývl a zakašlal. Deštěm se vrátili ke Stříbrnému půlměsíci.
Svítání přišlo brzy, ale Mat se přesto donutil zvednout z postele a s Tomem se vydali prohledat každý hostinec uvnitř hradeb Tearu. Mat prostě šel tam, kam ho nohy nesly, a vůbec nehledal hostince, jen si házel mincí, zda má vstoupit dovnitř. Tohle dělal tři dny a tři noci, a tři dny a tři noci bez přestávky pršelo, občas hřmělo, občas bylo ticho, ale z oblohy se neustále řinuly proudy deště.
Tomův kašel se zhoršil, takže musel přestat hrát na flétnu a vyprávět příběhy, a v tomhle počasí nemohl vytáhnout harfu. Nicméně trval na tom, že půjde hledat s Matem, a lidé stejně spíš mluvili s kejklířem. Matovo štěstí při kostkách jako by se ještě zlepšilo od chvíle, kdy začal své náhodné potulky, i když nikdy nezůstával v jednom hostinci či krčmě déle, než co by vyhrál pár mincí. Ani jeden však nezaslechl něco užitečného. Povídalo se o válce s Illianem. Povídalo se také o vpádu do Mayene. Povídalo se o vpádu z Andoru, o tom, jak Mořský národ přestal obchodovat, o tom, že vojska krále Artuše Jestřábí křídlo vstala z mrtvých. Povídalo se o příchodu Draka. Lidé, s nimiž Mat hrál, se na všechny takové zprávy tvářili stejně zachmuřeně. Připadalo mu, že schválně hledají tu nejhorší zprávu a napůl jí i věří. Ale nezaslechl ani špitnout o něčem, co by mu mohlo pomoci najít Egwain a ostatní. Ani jeden hostinský nezahlédl tři ženy vyhovující jeho popisu.
Začal mít ošklivé sny, bezpochyby způsobené starostmi. Zdálo se mu o Egwain, Nyneivě a Elain a o nějakém chlapíkovi s nakrátko přistřiženými bílými vlasy v kabátci s nabíranými pruhovanými rukávci, podobném tomu, jaký měl Comar, který se smál a splétal kolem nich síť. Jenomže někdy tu síť pletl pro Moirain, a občas místo sítě držel křišťálový meč, meč, který zazářil jako slunce, jakmile se ho dotkl. Občas ten meč držel Rand. Z nějakého důvodu se mu teď často zdávalo o Randovi.
Mat si byl jist, že to všechno je způsobeno nedostatkem spánku, a také jídla, protože k tomu se dostal, jen když si náhodou vzpomněl, že by se měl najíst, ale nepřestával hledat. – Musím vyhrát sázku, říkal si, a on ji hodlal vyhrát, i kdyby ho to mělo zabít.
50
Kladivo
Odpolední slunce pálilo svými paprsky, když přívoz přistával v Tearu. Z louží na kamenném molu stoupala pára a vzduch byl skoro tak vlhký jako v Illianu. Perrin ve vzduchu cítil dehet, dřevo a provazy – dál na jih po řece zahlédl nějaké loděnice – a koření, železo a ječmen, voňavky, víno a stovky různých vůní, které v té směsici ani nedokázal přesně určit a které většinou přicházely od skladišť za přístavištěm. Když se někdy na chvíli zvedl severní vítr, zachytil i rybinu, ale ta se ztratila, jakmile se vítr zase utišil. Necítil tu však žádnou vhodnou lovnou zvěř. V duchu se natáhl za vlky, než si uvědomil, co vlastně dělá, a proto toho rychle nechal. V poslední době to dělal nějak příliš často. Žádní vlci tu samozřejmě nebyli. Ne v takovémhle městě. Přál si, aby se necítil tak – osamělý.
Jakmile byla vysunuta rampa na zádi bárky, vyvedl za Moirain a Lanem Tanečníka. Po levici měli mohutný Tearský Kámen, ležící ve stínu, takže vypadal jako hora i přesto, že z nejvyššího bodu vlál praporec. Perrin se na Kámen nechtěl ani podívat, ale bylo nemožné dívat se na město, aniž by ho viděl. Je tady ještě? Světlo, jestli už se pokusil dostat dovnitř, mohl by už být mrtvý. A pak by to všechno nebylo k ničemu.
„Co tu můžeme najít?“ zeptala se za ním Zarin. Nepřestávala klást otázky, jen se neptala Aes Sedai a strážce. „Illian nám předvedl šedé muže a velké hledání. Co skrývá Tear, že – že nám chce někdo tolik zabránit, abychom to získali?“
Perrin se rozhlédl kolem sebe. Nikdo z dělníků nosících náklady to zřejmě nezaslechl. Perrin si byl jist, že by ucítil jejich případný strach. Spolkl jedovatou poznámku, kterou měl už už na jazyku. Ona měla rychlejší jazyk, a ostřejší.
„Kéž bys nemluvila tak dychtivě,“ zaburácel Loial. „Zřejmě si myslíš, že to tu bude stejně snadné jako v Illianu, Faile.“
„Snadné?“ bručela Zarin. „Snadné! Loiale, skoro nás zabili dvakrát za jedinou noc. Illian sám by stačil na hledačskou píseň. Proč to nazýváš snadné?“
Perrin se ošklíbl. Přál si, aby se Loial nerozhodl oslovovat Zarin tím jménem, které si vybrala. Neustále mu to připomínalo, že ji Moirain považuje za Mininu sokolici. A nepomáhalo to, aby přestal uvažovat nad tím, zda to je ta kráska, před níž ho Min také varovala. Aspoň jsem zatím nenarazil na tu jestřábici. Nebo na Tuatha’ana s mečem! To by bylo ze všeho nejdivnější, nebo jsem kupec s vlnou!
„Přestaň se pořád vyptávat, Zarin,“ řekl, když se vyhoupl Tanečníkovi do sedla. „Zjistíš, proč jsme tady, až se Moirain rozhodne ti to říct.“ Snažil se nedívat na Kámen.
Zarin na něj upřela ty své tmavé, zešikmené oči. „Nemyslím, že bys věděl proč, kováři. Myslím, že proto mi to nechceš říct, protože nemůžeš. Přiznej to, sedláčku.“