Perrin si povzdechl a vyjel z přístavu za Moirain a Lanem. Do Loiala tak Zarin neryla, když jí ogier odmítal odpovědět. Perrin byl přesvědčen, že ho chce prostě utahat, aby začal používat to druhé jméno. Což on rozhodně neměl v úmyslu.
Moirain si přivázala naolejovaný plášť za sedlo na nevinně vypadající ranec, v němž byla zabalena dračí zástava, a přes panující vedro si natáhla modrý lněný plášť z Illianu. Jeho hluboká kapuce jí dokonale zakrývala obličej. Prsten s Velkým hadem měla pověšený na šňůrce kolem krku. Aes Sedai sice do Tearu vstoupit smějí, tvrdila, zakázáno tu bylo jen usměrňování, ale obránci Kamene každou ženu s prstenem hlídají. A ona nechtěla, aby ji při návštěvě Tearu sledovali.
Lan už před dvěma dny nacpal svůj měňavý plášť do sedlové brašny, když bylo zjevné, že ať ty temné psy poslal kdokoliv – Sammael, pomyslel si Perrin a otřásl se, snažil se na to jméno vůbec nemyslet – ať už je poslal kdokoliv, neposlal další, aby je dohonili. Strážce si na vedro v Illianu nijak nestěžoval, a o poněkud menším vedru v Tearu se také v nejmenším nezmínil. Šedozelený kabátec měl zapjatý až ke krku.
Perrin měl ten svůj napůl rozepnutý a tkanice na košili měl u krku rozvázané. V Tearu možná bylo o trochu chladněji než v Illianu, ale ve Dvouříčí by to stále vydalo na pořádně horké léto, a jako vždycky po dešti to vlhkost ve vzduchu ještě zhoršovala. Opasek se sekerou měl mládenec pověšený na sedlové hrušce. Byla tam hezky po ruce, kdyby ji snad potřeboval, a když ji neměl při sobě, cítil se lépe.
Bláto v prvních ulicích, jimiž projížděli, ho překvapilo. Jedině vesnice a městečka, které viděl, měly nedlážděné ulice, a Tear patřil k největším městům. Ale lidem okolo to zřejmě nevadilo. Spousta jich chodila bosa. Na okamžik upoutala jeho pozornost žena brouzdající se na zvláštních špalíčcích. Zauvažoval, proč je nenosí všichni. Pytlovité spodky, které nosili muži, vypadaly lépe přizpůsobené vedru než ty těsné, co měl na sobě on sám, ale on by se v nich určitě cítil hloupě. Představil si sám sebe v takových spodcích a slamáku, jaké viděl kolem sebe, a zahihňal se.
„Co je tu k smíchu, Perrine?“ zeptal se Loial. Uši měl svěšené, až mu štětičky splývaly s vlasy, a ustaraně si prohlížel lidi v ulicích. „Tihle lidi vypadají... poraženě, Perrine. Když jsem tu byl posledně, tak se takhle netvářili. Dokonce ani lidi, kteří dovolili, aby vykáceli jejich háje, si nezaslouží vypadat takhle.“
Když si Perrin začal blíže prohlížet obličeje kolemjdoucích, místo aby se jen díval na všechny zároveň, viděl, že má Loial pravdu. Něco z většiny tváří zmizelo. Nejspíš naděje. Zvědavost. Na skupinku projíždějící kolem se málokdo podíval, jen když musel ustoupit z cesty koním. Ogier, sedící na zvířeti velkém jako pivovarský kůň, mohl být klidně Lanem nebo Perrinem.
Když projeli branou ve vysoké šedé městské hradbě kolem vojáků s tvrdýma tmavýma očima, v kyrysech přes červené kabátce se širokými rukávci a úzkými bílými manžetami a podšitými kulatými přilbicemi s hřebenem na temeni, ulice se změnily. Teď byly široké a dlážděné. Místo nabíraných spodků, které nosili ostatní muži, vojáci měli těsné spodky nacpané do bot po kolena. Nad Lanovým mečem se vojáci zamračili a začali sahat po svých. Ostře si přeměřili Perrinovu sekeru a luk, ale i přes zachmuřený výraz byl v jejich tvářích také ten poraženecký výraz, jako by už nic nestálo za námahu.
Budovy za hradbami byly větší a vyšší, i když se většinou příliš nelišily od těch vně hradeb. Střechy Perrinovi připadaly poněkud zvláštní, zvláště ty, které vybíhaly do špiček, ale od té doby, co odešel z domova, už viděl tolik různých druhů střech, že jenom zauvažoval nad tím, jaké asi hřebíky používají na své tašky. Na některých místech lidé tašky na střechy dokonce vůbec nepřibíjeli.
Mezi menšími a obyčejnějšími budovami stály zřejmě zcela náhodně paláce a velké stavby s věžemi a hranatými bílými kupolemi, ze všech stran obklopené širokými ulicemi s krámy, hostinci či obyčejnými domy naproti. Obrovská síň s hranatými mramorovými sloupy, s jednou stranou dva sáhy širokou a čtyřiceti stupni vedoucími k bronzovým dveřím pět sáhů vysokým, měla po jedné straně pekárnu a po druhé krejčovskou dílnu.
Tady nosilo kabátce a spodky podobném těm, jaké měli vojáci, víc mužů, i když tyto byly jasnějších barev a nedoplňovalo je brnění. Někteří muži měli dokonce meče. Nikdo nebyl bos, dokonce ani ti, co měli pytlovité spodky. Ženy měly šaty většinou dlouhé, avšak s odhalenými rameny, dokonce i kouskem poprsí, z látek hedvábných i vlněných. Dost velká část obchodu Mořského národa s hedvábím procházela právě přes Tear. V ulicích bylo také hodně otevřených nosítek i kočárů tažených párem koní, stejně jako vozů s volským spřežením. Ale příliš mnoho lidí tu mělo stejný odevzdaný výraz.
Hostinec, který Lan vybral, U hvězdy, měl po jedné straně plátenickou dílnu a po druhé kovárnu, oddělené jen úzkými uličkami. Kovárna byla z neomítnutého šedého kamene a hostinec ze dřeva, i když měla Hvězda čtyři poschodí a také na střeše malá okénka. Rachot tkalcovského stavu stěží přehlušovalo bušení kovářského kladiva. Když Perrin a ostatní sesedli, koně předali podomkům, kteří je odvedli dozadu, a sami vstoupili do hostince. Z kuchyně byly cítit ryby pečené a snad i dušené a skopové na rožni. Muži v šenku měli všichni těsné kabátce a volné spodky. Podle Perrina nemohli být příliš bohatí – dospěl totiž k přesvědčení, že muži v barevných kabátcích s nabíranými rukávci a ženy s nahými rameny v zářivém hedvábí jsou všichni bohatí, snad dokonce urození – a ti by se s takovým hlukem nesmířili. Možná proto Lan vybral tohle místo.
„Jak máme v tom randálu spát?“ vrčela Zarin.
„Žádné otázky?“ usmál se Perrin. Na okamžik měl dojem, že na něj dívka vyplázne jazyk.
Hostinský měl kulatý obličej, lysinu a na sobě dlouhý, tmavomodrý kabát a ty volné spodky. Klaněl se s rukama sepjatýma na mohutném teřichu. I on měl ve tváři vepsánu unavenou odevzdanost. „Světlo na tě sviť, paní, a vítej,“ vzdychl. „Světlo na vás sviť, pánové, a vítejte.“ Při pohledu na Perrinovy žluté oči trochu nadskočil, ale pak unaveně přešel k Loialovi. „Světlo na tě sviť, příteli ogiere, a vítej. Už je to snad víc než rok, co jsem v Tearu viděl naposled ogiera. Pár jich pracuje na Kameni. Ti ovšem zůstávají v Kameni, ale jednou jsem je zahlíd na ulici.“ Opět si povzdechl, a zřejmě se ani nevzmohl na zvědavost ohledně toho, proč do Tearu přišel další ogier, nebo proč vůbec někdo přišel.
Plešatějící hostinský, jmenoval se Jurah Haret, jim pokoje ukázal osobně. Moiraininy hedvábné šaty a to, jak si zakrývala tvář, dohromady s Lanovým tvrdým výrazem a mečem, z nich nejspíš v jeho očích činily urozenou dámu a jejího strážného, a tudíž hodné jeho osobní pozornosti. Perrina očividně považoval za nějakého družiníka a ohledně Zarin si vůbec nebyl jist – k jejímu viditelnému znechucení – a Loial byl, koneckonců, ogier. Zavolal muže, aby Loialovi srazili dvě postele dohromady, a Moirain nabídl soukromou jídelnu, pokud by si přála jíst sama. Ta s povděkem přijala.
Celou dobu se drželi pohromadě, tvoříce v chodbách nahoře menší průvod, až se Haret nakonec naposledy uklonil a s povzdechem se vzdal jejich přítomnosti. Nechal je tam, kde zrovna stáli, před Moiraininým pokojem. Stěny tu byly bíle omítnuty a Loial se hlavou málem dotýkal stropu.