„Hnusnej chlap,“ zamumlala Zarin a oběma rukama si zuřivě oprašovala úzké suknice. „Myslím, že mě považoval za tvou komornou, Aes Sedai. To nestrpím!“
„Dávej si pozor na jazyk,“ upozornil ji tiše Lan. „Jestli to jméno použiješ tam, kde by tě mohl někdo slyšet, budeš toho litovat, děvče.“ Chvíli se sice tvářila, že se s ním dá do při, ale jeho ledově modré oči ji tentokrát umlčely, když už nezchladily její vztek.
Moirain si jich nevšímala. Hleděla do prázdna a ruce si prudce otírala do pláště. Podle Perrina si to ani neuvědomovala.
„Co uděláme, abychom našli Randa?“ zeptal se, ale ona ho asi neslyšela. „Moirain?“
„Držte se blízko hostince,“ pravila po chvíli. „Tear může být nebezpečné místo pro někoho, kdo neví, jak to tu chodí. Tady by mohl být vzor roztržen.“ Poslední větu pronesla tak tiše, jako by hovořila sama k sobě. Pak zvláštním hlasem dodala: „Lane, podíváme se, co dokážeme zjistit, aniž bychom na sebe upoutali pozornost. Vy ostatní se držte v hostinci!“
„‚Držte se v hostinci,'“ napodobila ji Zarin, když Aes Sedai se strážcem zmizeli na schodišti. Ale řekla to dost tiše, aby to nezaslechli. „Tenhle Rand. To on je ten, co ho nazývají...“ Pokud v té chvíli snad připomínala sokolici, musela by ta sokolice být hodně nervózní. „A jsme v Tearu, kde v Srdci Kamene drží... A v proroctvích stojí... Světlo mě spal, ta’veren, je tohle vůbec příběh, ve kterém chci být?“
„Tohle není příběh, Zarin.“ Perrin se chvíli cítil skoro stejně bezmocně, jako předtím mluvil hostinský. „Kolo nás vetkává do vzoru. Ty ses sama rozhodla zaplíst svý vlákno s našima. Teď je pozdě ho rozplítat.“
„Světlo!“ zavrčela Zarin. „Teď mluvíš jako ona!"
Perrin ji nechal stát na chodbě s Loialem a šel si odložit věci do svého pokoje – byla v něm nízká postel, pohodlná, ale malá, která se podle lidí z města zřejmě hodila ke sloužícímu, stojan s umyvadlem, stolička a několik kolíčků na stěně s popraskanou omítkou – a když vyšel ven, ogier i dívka už byli pryč. Zvonění kladiva o kovadlinu ho volalo.
Tolik věcí mu v Tearu připadalo zvláštních, že ho zavalila úleva, když vstoupil do kovárny. V přízemí byla jediná velká místnost, jíž chyběla zadní stěna, místo ní tu byla pouze dvoje nízká vrátka otevírající se na dvorek, kde se kovali koně a voli a kde bylo i jho pro voly. V držácích stála kladiva, na neomítnutých trámech na stěnách visely kleště nejrůznějších tvarů a velikostí, rašple a kopytní nože a další podkovářské náčiní leželo úhledně seřazeno na dřevěných lavicích spolu s dláty, majzlíky a perlíky a všemožnými nástroji kovářského řemesla. V truhlících ležely železné pruty i ocel o různé tloušťce. Pět různě drsných brousků stálo na tvrdě udusané podlaze, dále šest kovadlin a tři výhně s kamenným obložením a měchy, ale jen v jedné řežavěly uhlíky. Kalicí kádě byly při ruce.
Kovář právě bušil kladivem do dožluta rozpáleného kusu železa, který si přidržoval kleštěmi. Měl světle modré oči a na sobě měl pytlovité kalhoty, ale na nahé hrudi dlouhou koženou vestu a zástěru, které se moc nelišily od těch, co nosívali Perrin a pantáta Luhhan v Emondově Roli, a mohutné paže a ramena hovořily o letech strávených prací s kovem. Tmavé vlasy měl skoro stejně prošedivělé jako pantáta Luhhan. Další vesty a zástěry visely na stěně, jako by ten muž měl učedníky. Ti teď ale nebyli nikde v dohledu. Oheň tu voněl jako doma. Rozpálené železo vonělo jako doma.
Kovář se otočil a vložil kus, na kterém právě pracoval, zpátky do výhně. Perrin přistoupil k výhni, aby mu zatahal za měchy. Muž se na něj ohlédl, ale neřekl nic. Perrin tahal za měchy nahoru a dolu pravidelnými pohyby a udržoval oheň na správné teplotě. Kovář se dal znovu do práce na železe, tentokrát je položil na trn kovadliny. Perrina napadlo, že to asi bude škrabka na sudy. Kladivo zvonilo v krátkých rychlých úderech.
Muž promluvil, aniž vzhlédl od práce. „Tovaryš?“ bylo vše, co řekl.
„Ano,“ odvětil Perrin stejně prostě.
Kovář chvíli pracoval. Byla to škrabka na sudy, s jakou se čistil vnitřek dřevěných sudů. Občas si kovář Perrina zamyšleně změřil. Na chvíli odložil kladivo a zdvihl krátký silný kus kovu, vrazil ho Perrinovi do ruky, zvedl kladivo a znovu se dal do práce. „Ukaž, co s tím dokážeš udělat,“ řekl.
Perrin bez přemýšlení došel ke kovadlině na druhé straně výhně a poklepal prutem o její okraj. Krásně to zazvonilo. Ocel nezůstala ve slabém ohni příliš dlouho, takže se do ní z uhlí nedostalo moc uhlíku. Perrin skoro celý kus strčil do rozžhavených uhlíků, ochutnal vodu ze dvou kádí, aby zjistil, která je slaná – ve třetí byl olivový olej – sundal si kabátec a košili a vybral si koženou vestu, která mu padla. Většina těchhle tairenských chlapíků byla menších než on, ale přece jen našel jednu vestu, která mu byla dost. Najít zástěru bylo snazší.
Když se obrátil, viděl, že kovář, stále ještě skloněný nad prací, pokyvuje hlavou a usmívá se sám pro sebe. Ale jen to, že ví, jak to v kovárně chodí, ještě neznamenalo, že je dobrý kovář. To ještě bylo třeba dokázat.
Když se se dvěma kladivy, kleštěmi s dlouhými držadly a utínkou s ostrým vrškem vrátil ke kovadlině, ocelový prut se mezitím celý rozpálil do tmavě ruda, až na malý kousek, který nechal vyčnívat z výhně. Chvíli tahal za měchy a sledoval, jak barva kovu světlá, až byla světle žlutá, skoro bílá. Pak ocel vytáhl kleštěmi, položil ji na kovadlinu a vybral si těžší ze dvou kladiv. Odhadoval, že má asi deset liber, a mělo delší násadu, než většina lidí neznalých práce s kovem považovala za nezbytné. Držel ho skoro na konci, protože z rozpáleného kovu někdy odletovaly jiskry a on viděl jizvy na rukou kováře z Kulatého Vršku, který byl neopatrný.
Nechtěl udělat nic složitého a parádního. V té chvíli mu prosté věci připadaly nejlepší. Začal zaoblovat hrany prutu, pak roztepal prostředek do široké čepele skoro tak silné, jako původní škrabka, ale dobrou dlaň a půl dlouhé. Občas vrátil kov do výhně, aby ho udržel na světle žluté barvě, a po chvíli si vzal druhé kladivo, o polovinu lehčí než to první. Kus za čepelí ztenčil a pak ohnul přes roh kovadliny k čepeli, aby se k tomu dalo připevnit dřevěné držadlo. Nasadil ostrou utínku do otvoru na kovadlině a položil na ni rozžhavený kov. Jedním ostrým úderem odsekl nástroj, který vyrobil. Skoro vyrobil. Bude to nůž se skosenou špicí, sloužící mezi jiným pro ohlazování a zarovnávání dužin sudů poté, co budou sesazeny. Až ho dokončí. Škrabka, kterou vyráběl kovář, ho přivedla na tento nápad.
Jakmile upravil kov za horka, hodil rozžhavený výkovek do slané kalicí kádě. Neslaná voda kalila rychleji a hodila se pro nejtvrdší kovy, kdežto olej byl nejjemnější, na dobré nože. A meče, jak slyšel, ale on se nikdy neúčastnil výroby něčeho takového.
Když se kov dost ochladil a přešel do matně šedé barvy, vyndal ho z vody a vzal k brousku. Trocha pomalé práce se šlapadly čepel vyleštila. Opatrně čepel znovu nahřál, tentokrát do tmavších bronzových odstínů. Když se začala bronzová barva rozbíhat po čepeli, odložil ji stranou, aby vychladla. Pak teprve dobrousí ostří. Další zakalení by zničilo vlastnosti dané předešlým popouštěním, které právě provedl.
„Moc hezký kousek práce,“ ozval se kovář. „Žádné zbytečné pohyby. Hledáš práci? Moji tovaryši prostě odešli, všichni tři, ty lumpové ničemní, a tak by tu pro tebe byla spousta práce.“