Perrin zavrtěl hlavou. „Nevím, jak dlouho zůstanu v Tearu. Ale jestli ti to nevadí, rád bych ještě chvíli pracoval. Už je to dlouho a moc mi to chybí. Možná bych mohl dělat něco, co by jinak dělali tovaryši."
Kovář si hlasitě odfrkl. „Ty jsi o hodně lepší než ti darebáci, jenom se tady potloukali, zírali a bavili se o svých nočních můrách. Jako by občas neměl noční můru každý. Ano, můžeš tady pracovat, jak dlouho chceš. Světlo, mám objednávky na tucet pořízů a tři bednářské teslice, a truhlář dole v ulici potřebuje čepovní dláto a... Seznam je dlouhý. Začni s těmi pořízy a uvidíme, co zvládneš do setmění.“
Perrin se v práci zcela zapomněl a na čas nemyslel na nic jiného než na žár sálající z kovu, zvonění kladiva a vůni kovárny, pak ale přišla chvíle, kdy vzhlédl a zjistil, že kovář – Dermid Ajala se jmenoval – sundává vestu, a na dvorku ke kování je tma. Veškeré světlo pocházelo jen z výhně a dvou lamp. A na kovadlině u jedné z vyhaslých výhní seděla Zarin a pozorovala ho.
„Takže ty jsi opravdu kovář, kováři,“ řekla.
„To je, slečinko,“ přitakal Ajala. „Říká, že je tovaryš, ale práce, co dneska odvedl, by podle mě klidně mohla být jeho mistrovským kouskem. Má dobrý úder, pravidelný.“ Perrin při těch poklonách přešlapoval a kovář se na něj zazubil. Zarin na oba hleděla s naprostým nepochopením.
Perrin šel vrátit vestu a zástěru na kolík, ale jakmile je sundal, náhle si uvědomil, že Zarin upírá zrak na jeho záda. Bylo to, jako by se ho dotkla. Na okamžik ho zcela přemohla vůně bylinek. Rychle si přetáhl košili přes hlavu a neobratně si ji nacpal do spodků. Prudce si natáhl kabátec. Když se otočil, měla Zarin na rtech jeden z těch svých tajnůstkářských úsměvů, které ho vždycky vyváděly z míry.
„Tak tohle chceš dělat?“ zeptala se. „To jsi jel celou tu cestu, abys zase mohl pracovat v kovárně?" – Ajala, zavírající dvířka na dvůr, se zarazil a začal poslouchat.
Perrin zvedl těžké kladivo, které předtím používal, s desetiliberní hlavicí a toporem dlouhým jako jeho předloktí. Bylo velice příjemné na dotek. Bylo to správné. Kovář se jednou podíval na jeho oči a ani nemrkl. – Pro něj byla důležitá práce, zručnost při zacházení s kovem, ne barva něčích očí. „Ne,“ řekl Perrin smutně.
„Doufám ale, že jednou ano. Zatím ale ne.“ A šel pověsit kladivo na zeď.
„Vezmi si ho.“ Ajala si odkašlal. „Obvykle nerozdávám dobrá kladiva, ale... Práce, kterou jsi tu dneska odvedl, stojí za mnohem víc než to kladivo, a možná ti to ‚jednou' pomůže. Člověče, jestli jsem někdy viděl někoho, kdo byl stvořen, aby v ruce držel kovářské kladivo, tak jsi to ty. Takže si ho vezmi. Nechej si ho.“
Perrin sevřel ruku kolem topůrka. Opravdu se cítil dobře. „Děkuju,“ řekl. „Ani neumím říct, co to pro mě znamená.“
„Jen nezapomeň na to ‚jednou', člověče. Jen na to nezapomeň.“
Když odcházeli, Zarin k němu vzhlédla a řekla: „Máš vůbec ponětí, jak zvláštní muži jsou kováři? Ne. Nemyslela jsem, že bys měl.“ Odběhla napřed a nechala ho tam stát s kladivem v ruce. Perrin se podrbal na hlavě.
V šenku se na něj nikdo pořádně nepodíval, na zlatookého muže s kovářským kladivem v ruce. Vyšel nahoru do svého pokoje a tentokrát nezapomněl zapálit lojovici. Toulec a sekera visely na kolících na omítnuté stěně, jako předtím. Potěžkal sekeru v jedné ruce a kladivo v drahé. Na váhu byla sekera s půlměsíčnou čepelí a silným hrotem o dobrých pět šest liber lehčí, ale připadala mu desetkrát těžší. Vrátil sekeru do smyčky na opasku a kladivo položil na podlahu pod kolíky a topor opřel o stěnu. Topory sekery a kladiva se téměř dotýkaly, dva kusy dřeva stejné síly. Dva kusy kovu téměř stejné váhy. Dlouho jen tak seděl na stoličce a díval se na oba nástroje. Ještě na ně hleděl, když do místnosti strčil hlavu Lan.
„Pojď, kováři. Musíme si promluvit.“
„Já jsem kovář,“ řekl Perrin a strážce se na něj zamračil.
„Ne abys teď začal bláznit, kováři. Jestli už neuneseš svoji váhu, mohl bys nás všechny stáhnout z hory.“
„Já svou váhu unesu,“ zavrčel Perrin. „Udělám, co se musí udělat. Co chceš?“
„Tebe, kováři. Copak neslyšíš? Tak pojď, sedláčku.“
To jméno, kterým ho tak často oslovovala Zarin, ho rozzlobeného zvedlo na nohy, ale Lan už se obrátil. Perrin rychle vyšel na chodbu a následoval strážce přes hostinec. Chtěl mu říct, že už má dost těch „kovářů“ a „sedláčků", že se jmenuje Perrin Aybara. Strážce vstoupil do jediné soukromé jídelny s okny na ulici.
Perrin ho následoval. „Tak poslouchej, strážče, já –“
„Ty poslouchej, Perrine,“ řekla Moirain. „Buď zticha a poslouchej.“ Obličej měla hladký, ale v očích měla stejně ponurý výraz, jaký byl i tón jejího hlasu.
Perrin si neuvědomil, že v místnosti je kromě něho a strážce, stojícího s rukou opřenou o krbovou římsu, ještě někdo. Moirain seděla u stolu uprostřed místnosti. Stůl byl obyčejný kus nábytku z černého dubu. Všechny ostatní židle s vysokými vyřezávanými opěradly byly prázdné. Zarin se opírala o stěnu na drahé straně místnosti, než byl Lan, a mračila se. Loial se rozhodl sednout si na podlahu místo na židli, která se pro něj nehodila.
„Jsem ráda, že ses rozhodl k nám připojit, sedláčku,“ řekla jedovatě Zarin. „Moirain nechtěla říct ani slovo, dokud nepřijdeš. Jen se tu na nás kouká, jako by chtěla rozhodnout, kdo z nás má zemřít. Já –“
„Buď zticha,“ zarazila ji ostře Moirain. „Jeden ze Zaprodanců je v Tearu. Vznešený pán Samon je Be’lal.“ Perrin se zachvěl.
Loial pevně zavřel oči a zasténal. „Měl jsem zůstat v državě. Nejspíš bych byl velice šťastný i s manželkou, kterou by mi matka vybrala. Je to skvělá žena, moje matka, a špatnou ženu by mi nedala.“ Uši jako by mu úplně zmizely v huňaté kštici.
„Můžeš se vrátit do Državy Šangtaj,“ řekla Moirain. „Odejdi hned, jestli chceš. Já ti bránit nebudu.“
Loial otevřel jedno oko. „Můžu jít?"
„Jestli chceš,“ přitakala.
„Aha.“ Otevřel i druhé oko a tupými prsty o velikosti slušných klobás se podrbal na bradě. „Hádám... Hádám... že jestli mám na vybranou... tak zůstanu s vámi. Napsal jsem si hodně poznámek, ale na celou knihu to ještě zdaleka nestačí, a nerad bych opustil Perrina a Randa –“
Moirain ho chladně zarazila. „Dobrá, Loiale. Jsem ráda, že zůstaneš. Ráda využiji znalostí, které máš. Ale dokud tohle neskončí, nemám čas poslouchat tvoje stížnosti.“
„Hádám,“ ozvala se roztřeseným hlasem Zarin, „že já možnost odejít nemám.“ Podívala se na Moirain a otřásla se. „Asi ne. No, kováři, jestli tohle přežiju, přinutím tě zaplatit.“
Perrin na ni jen zíral. Mě! Ta hloupá ženská si myslí, že je to moje chyba? Copak jsem ji žádal, aby s námi chodila? Otevřel ústa, ale všiml si výrazu v Moiraininých očích, a tak je zase rychle zavřel. Po chvíli se zeptaclass="underline" „Jde po Randovi? Aby ho zastavil nebo zabil?“
„Myslím, že ne,“ odpověděla už klidně. Hlas měla studený jako ocel. „Bojím se, že chce, aby Rand vstoupil do Srdce Kamene a získal Callandor, a pak mu ho chce vzít. Bojím se, že chce zabít Draka Znovuzrozeného právě tou zbraní, která ho má zvěstovat.“
„Utečeme zas?“ ozvala se Zarin. „Jako z Illianu? Nikdy jsem nechtěla utíkat, ale když jsem skládala hledačskou přísahu, ani by mě nenapadlo, že potkám Zaprodance.“
„Tentokrát,“ prohlásila Moirain, „utíkat nebudeme. Neodvážíme se utéci. Svět a čas leží na Randových bedrech, na bedrech Draka Znovuzrozeného. Tentokrát budeme bojovat.“