Perrin se rozpačitě posadil. „Moirain, říkáš tady otevřeně hodně věcí, o kterých jsi nám tvrdila, že na ně nesmíme ani pomyslet. Je tenhle pokoj chráněný proti odposlechu, že ano?“ Když Aes Sedai zavrtěla hlavou, Perrin stiskl okraj stolu tak pevně, až tmavý dub zaskřípal.
„Nemluvím tu o myrddraalech, Perrine. Nikdo nezná sílu Zaprodanců, ví se jen to, že Izmael a Lanfear z nich byli nejsilnější, ale i nejslabší z nich by dokázal vycítit ochrany, které bych mohla postavit, na míli i dál. A ve chviličce nás roztrhat na kousky. Možná by ani nemusel udělat krok z místa, kde stojí.“
„Říkáš, že tě může svázat do uzlíku,“ zamumlal Perrin. „Světlo! A co tak asi můžeme udělat? Jak můžeme vůbec něco udělat?“
„Dokonce ani Zaprodanci se nemůžou postavit odřivousu,“ řekla. Perrina napadlo, zda odřivous je to, co použila proti těm temným psům. Pořád ho dost znervózňovalo, co tenkrát viděl i co jim tenkrát řekla. „Za poslední rok jsem se pár věcí naučila, Perrine. Jsem... nebezpečnější, než když jsem přišla do Emondovy Role. Jestli se k Be’lalovi dostanu dost blízko, dokážu ho zničit. Ale jestli mě on zahlédne první, zničí nás všechny dávno předtím, než budu mít šanci.“ Obrátila svou pozornost k Loialovi. „Co mi můžeš říci o Be’lalovi?“
Perrin zmateně zamrkal. Loial?
„Proč se ptáš jeho?“ zeptala se rozzlobeně Zarin. „Nejdřív vykládáš tomu kováři, že chceš, abychom bojovali s jedním ze Zaprodanců! – který nás může zabít dřív, než jen stačíme mrknout! – a teď se na něj ptáš Loiala?“ Loial naléhavě mumlal to jméno, které používala – „Faile! Faile!" – ale ona ani nezpomalila. „Myslela jsem, že Aes Sedai vědí všechno. Světlo, aspoň jsem dost chytrá, abych neříkala, že s někým budu bojovat, dokud se o něm nedozvím všechno, co se dozvědět dá! Ty...“ Pod Moiraininým upřeným pohledem konečně umlkla.
„Ogierové,“ poznamenala chladně Aes Sedai, „mají dlouhou paměť, děvče. Pro lidi je to od Rozbití světa hodně přes sto pokolení, ale pro ogiery ani ne třicet. Z jejich příběhů se pořád můžeme dozvědět věci, které jsme neznali. Teď mi to pověz, Loiale. Co víš o Be’lalovi. A pro změnu stručně. Chci znát tvoje vzpomínky, ne dojmy.“
Loial si odkašlal, kterýžto zvuk se hodně podobal tomu, jejž vydává palivové dříví padající skluzem. – „Be’lal.“ Uši mu vylétly z vlasů jako křídla kolibříka a pak se znovu svěsily. „Nevím, co by mohlo být v příbězích o Be’lalovi, co bys už nevěděla. Moc se o něm nemluví, jen to, že srovnal se zemí síně Služebníků těsně předtím, než ho Luis Therin Rodovrah a stovka rytířů zavřeli s Temným do věznice. Jalanda, syn Arieda syna Coiamova, napsal, že ho nazývali Závistivec, že se odřekl Světla, protože záviděl Luisi Therinovi, a že záviděl i Izmaelovi a Lanfear. Ve Studii o válce Stínu Moilin, dcera Hamady dcery Juendaniny, nazývá Be’lala Tkalcem sítě, ale já nevím proč. Zmiňuje se o tom, že hrál s Luisem Therinem dámu a vyhrál a že se tím pořád vychloubal.“ Mrkl na Moirain a zabručeclass="underline" „Snažím se to zkrátit. Nevím o něm nic důležitého. Někteří píší o tom, že jak Be’lal, tak Sammael stáli v čele boje proti Temnému, než se odřekli Světla, a oba že byli mistři v šermu. To je opravdu všechno, co vím. Možná jsou o něm zmínky i v dalších knihách nebo příbězích, ale ty jsem nečetl. O Be’lalovi se prostě moc často nepíše. Je mi líto, že jsem ti nemohl říci něco důležitého.“
„Možná ano,“ řekla mu Moirain. „O tom jménu, Tkadlec sítě, jsem nevěděla. Ani o tom, že záviděl Drakovi stejně jako svým společníkům ve Stínu. To jen posiluje moje přesvědčení, že chce získat Callandor. To musí být důvod, proč se rozhodl stát vznešeným pánem Tearu. A Tkadlec sítě – to je jméno vhodné pro mazaného intrikána, který v skrytu trpělivě spřádá plány. Vedl sis vskutku dobře, Loiale.“ Ogier na okamžik zvedl koutky úst v potěšeném úsměvu, ale pak je opět svěsil.
„Nebudu předstírat, že se nebojím,“ ozvala se náhle Zarin. „Jenom hlupák by se nebál Zaprodanců. Ale přísahala jsem, že budu jednou z vás, a taky budu. To je všechno, co jsem chtěla říct.“
Perrin zavrtěl hlavou. Musela být šílená. Přál bych si, abych tady nebyl já. Přál bych si, abych byl zase doma a pracoval v kovárně pantáty Luhhana. Nahlas řekclass="underline" „Jestli je v Kameni, jestli tam číhá na Randa, tak my musíme taky dovnitř, abychom se k němu dostali. Jak to provedeme? Všichni pořád říkají, že do Kamene se bez svolení vznešených pánů nikdo nedostane, a když tak nad tím uvažuju, nevidím způsob, jak se dostat přes bránu.“
„Ty dovnitř nepůjdeš,“ řekl Lan. „Tam půjdeme jenom my dva s Moirain. Čím víc by nás šlo, tím těžší by to bylo. Ať ale najdu jakýkoliv způsob, nemyslím, že to bude snadné i jenom pro dva.“
„Gaidine,“ začala pevným hlasem Moirain, ale strážce ji zarazil stejně odhodlaně.
„Půjdeme společně, Moirain. Tentokrát stát stranou již nebudu.“ Po chvíli Aes Sedai souhlasně kývla. Perrin měl pocit, že se Lan uvolnil. „Vy ostatní byste se měli trochu prospat,“ pokračoval strážce. „Já musím ven prostudovat Kámen.“ Odmlčel se. „Je tu jedna věc, na niž jsem pro tvoje novinky málem zapomněl, Moirain. Je to maličkost, a nevím, co by to mohlo znamenat. V Tearu jsou Aielové.“
„Aielové!“ vyjekl Loial. „To je nemožné! Celé město by zpanikařilo, kdyby do ulic vstoupil jediný Aielan.“
„Neříkal jsem, že chodí po ulicích, ogiere. Střechy a komíny města tvoří stejně dobré skrýše jako Pustina. Viděl jsem nejméně tři, i když zřejmě nikdo v Tearu si jich nevšiml. A jestli jsem viděl tři, můžete si být jistí, že jich tu je mnohem víc, které jsem nezahlédl.“
„Pro mě to nic neznamená,“ prohlásila pomalu Moirain. „Perrine, proč se tak mračíš?“
Nevěděl, že se mračí. „Myslel jsem na toho Aiela v Remenu. Říkal, že až Kámen padne, Aielové opustí Trojí zemi. To je Pustina, ne? Říkal, že je to proroctví.“
„Přečetla jsem každé slovo z Dračích proroctví,“ pravila tiše Moirain, „v každém překladu, a o Aielech tam není ani zmínka. Slepě tu klopýtáme, zatímco Be’lal tká své sítě, a kolo tká vzor kolem nás všech. Ale jsou Aielové předivem kola, nebo Be’lala?
Lane, musíš mi rychle najít cestu do Kamene. Nám. Najdi nám rychle cestu.“
„Jak přikazuješ, Aes Sedai,“ opáčil strážce, ale o něco hřejivějším tónem než obvykle. Zmizel ve dveřích a Moirain se zamračila na stůl a tvářila se zamyšleně.
Zarin přistoupila k Perrinovi a s hlavou nakloněnou na stranu se na něj zadívala. „A co hodláš udělat ty, kováři? Zdá se, že oni chtějí, abychom tu čekali a hlídali, zatímco sami půjdou za dobrodružstvím. Ne že bych si stěžovala.“
O tom posledním pochyboval. „Nejdřív,“ sdělil jí, „si jdu vzít něco k jídlu. A pak si půjdu promyslet, co s tím kladivem.“ A rozluštit, co vlastně cítím k tobě, Sokolice.
51
Návnada do sítě
Nyneiva měla dojem, že o kus dál na sluncem zalité ulici koutkem oka zahlédla vysokého muže s narudlými vlasy v rozevlátém hnědém plášti, ale když se otočila, aby se mohla pořádně podívat zpod širokého okraje modrého slamáku, který jí dala Ailhuin, už mezi nimi rachotilo volské spřežení. Když přehrčelo kolem, ten muž nebyl nikde v dohledu. Byla si skoro jistá, že na zádech měl dlouhán dřevěné pouzdro na flétnu a že střih jeho šatů rozhodně nebyl tairenský. To nemohl být Rand. To, že se mi o něm zdá, ještě neznamená, že přišel až z Almothské pláně.