Kolem chvátal jeden z bosých mužů a z košíku na zádech mu trčelo na tucet srpovitých rybích ocasů. Muž náhle klopýtl a při pádu mu ryby přelétly přes hlavu. Muž přistál na kolenou v blátě a vytřeštil oči na ryby, které se mu vysypaly z koše. Všechny do jedné ty dlouhé štíhlé ryby stály kolmo vzhůru s hlavou zabořenou do bláta, vytvářejíce úhledný kruh. Všichni kolemjdoucí na to zírali s otevřenými ústy. Muž se pomalu zvedl, nevšímaje si bláta na šatech a na těle. Odepjal si koš ze zad a začal do něj ryby sbírat. Přitom stále potřásal hlavou a něco si tiše brumlal.
Nyneiva zamrkala, ale měla jednání s tím banditou s kravským obličejem, který stál před ní ve dveřích krámku, kde na hácích visely zakrvácené kusy masa. Nyneiva se prudce zatahala za cop a upřela na toho chlapíka oči.
„No dobře,“ řekla ostře, „vezmu si to, ale jestli si tohle počítáš za tak mizernej kousek, tak už od tebe nic nekoupím.“
Muž klidně pokrčil rameny, když si bral peníze, pak jí zabalil prorostlou skopovou pečeni do plátna, které vytáhla k košíku. Nyneiva se na něj mračila, když kladl zabalené maso do košíku, co měla přes ruku, ale na něj to nemělo nejmenší vliv.
Prudce se otočila k odchodu – a málem upadla. Pořád nebyla zvyklá na dřeváky. Neustále jí vázly v bahně a ona nechápala, jak s nimi lidé vůbec zvládají chůzi. Doufala, že jasné sluníčko bláto brzy vysuší, ale měla pocit, že v Maule je bláto více méně stálá záležitost.
Dělajíc přeopatrné kroky, vykročila zpátky k Ailhuininu domu a cestou tiše nadávala. Ceny za všechno byly ostudně vysoké, kvalita zboží ubohá a skoro nikomu to zřejmě nevadilo, ani kupujícím, ani prodávajícím. Byla to úleva projít kolem ženy, která křičela na majitele krámku, v obou rukou mávala potlučenými červenožlutými plody – Nyneiva nevěděla, co to je, protože tu bylo stále hodně druhů ovoce i zeleniny, o kterých v životě neslyšela – a volala na každého, ať se podívá, co za odpad to ten chlap prodává, ale prodavač se na ni jen unaveně díval a dokonce se ani nenamáhal odpovídat na její urážky.
Věděla, že vysoké ceny mají jisté oprávnění – Elain jí vysvětlila všechno o tom, jak zrní sežraly krysy v sýpkách, protože nikdo v Cairhienu si je nemohl dovolit koupit, a jak velký je od aielské války v Cairhienu obchod s obilím – ale to nijak neomlouvalo to, že všichni lidé zřejmě byli připraveni si jen lehnout a umřít. Ve Dvouříčí byla svědkem, jak úrodu zničilo krupobití nebo je sežraly kobylky, černý mor zahubil ovce a rez zkazila tabák, takže když přijeli kupci z Baerlonu, nebylo co prodávat. Vzpomínala si, jak dva roky po sobě nebylo skoro co jíst, jen řídká tuřínová polévka a starý ječmen, a lovci měli štěstí, když domů přinesli hubeného králíčka, ale lid z Dvouříčí se pokaždé, když byl sražen na kolena, zase zvedl a vrátil se k práci. Tihle lidé měli jeden špatný rok a jejich rybolov i ostatní obchod zřejmě jen kvetly. Neměla s nimi trpělivost. Věděla dobře, že to je její problém, že by měla mít trochu trpělivosti. Žili tu jiní lidé s jinými způsoby, a věci, které jí připadaly hrozné, tu zřejmě brali jako normální, dokonce i Ailhuin a Sandar. Měla by být schopná najít v sobě aspoň špetku trpělivosti.
Když s nimi, tak proč ne s Egwain? Tuto myšlenku odsunula stranou. To dítě se chovalo ošklivě, štěkalo i při těch nejzřejmějších návrzích a vzpíralo se těm nejrozumnějším věcem. Dokonce i když bylo jasné, co by měly udělat, Egwain se chtěla nechat přesvědčovat. Nyneiva nebyla zvyklá lidi přesvědčovat, zvláště ne lidi, kterým měnila plínky. To, že byla jen o sedm let starší než Egwain, nehrálo roli.
To všechny ty ošklivé sny, říkala si. Nevím sice, co znamenají, a teď je má i Elain, a já nevím, co znamená ani tohle, a Sandar řekne jenom, že pořád hledá, a já se cítím tak bezmocná... že bych plivala! Trhla za cop tak prudce, až ji to zabolelo. Aspoň že dokázala Egwain přesvědčit, aby znovu nepoužila ter’angrial a aby tu věc vrátila zpátky do váčku, místo aby ho stále nosila na těle. Jestli jsou černé adžah v Tel’aran’rhiodu... Nechtěla ani pomyslet na to, co by to mohlo znamenat. My je najdeme!
„My je srazíme na kolena,“ zamumlala nahlas. „Chtít mě prodat jako ovci! Lovit mě jako zvíře! Tentokrát jsem já lovec, a ne králík! Ta Moirain! Kdyby nikdy nebyla přišla do Emondovy Role, byla bych mohla Egwain naučit tolik, aby to stačilo. A Randa... byla bych mohla... byla bych mohla něco udělat.“ To, že věděla, že ani jedno není pravda, moc nepomáhalo. Ještě se to všechno víc zhoršilo. Nenáviděla Moirain skoro tolik, jako nenáviděla Liandrin a černé adžah, možná tolik, jako nenáviděla Seanchany.
Zahnula za roh a Juilin Sandar jí jen tak tak uskočil z cesty, aby do něj nevrazila. I když na ně byl zvyklý, málem ve svých dřevácích upadl, a jen jeho hůl ho zachránila, že sebou neplácl na břicho do bláta. To světlé rýhované dřevo se jmenovalo bambus, jak se dozvěděla, a bylo mnohem pevnější, než vypadalo.
„Paní – ehm – paní Maryim,“ vypravil ze sebe konečně Sandar, když znovu získal ztracenou rovnováhu. „Já jsem... hledal jsem tě.“ Nervózně se usmál. „Ty se na mne zlobíš? Proč se na mě tak mračíš?"
Nyneiva vyhladila zachmuřené vrásky na čele. „Nemračila jsem se na tebe, mistře Sandare. To ten řezník... To je jedno. Proč mě hledáš?“ Zadržela dech. „Našel jsi je?“
Sandar se rozhlédl kolem sebe, jako by čekal, že by je mohl vyslechnout nějaký kolemjdoucí. „Ano. Ano, musíš jít se mnou. Ostatní už čekají. Ostatní. A máma Guenna.“
„Proč jsi tak nervózní? Nedovolil jsi jim zjistit, že se o ně zajímáš?“ zeptala se ostře. „Co tě tak vyděsilo?“
„Ne! Ne, paní. Já... Já se neodhalil.“ Znovu se rozhlédl kolem a přistoupil blíž. Mluvil zadýchaným naléhavým šepotem. „Ty ženy, co hledáte, jsou v Kameni! Hosté vznešeného pána! Vznešeného pána Samona! Proč je nazýváte zlodějkami? Sám vznešený pán Samon!“ Málem kvílel. Obličej se mu leskl potem.
V Kameni! Se vznešeným pánem! Světlo, jak se k nim teď mám dostat? S námahou potlačila netrpělivost. „Uklidni se,“ řekla mírně. „Uklidni se, mistře Sandare. Můžeme všechno vysvětlit ke tvé úplné spokojenosti.“ Doufám, že ano. Světlo, jestli se rozběhne do Kamene, aby pověděl vznešenému pánu, že je hledáme... – „Pojď se mnou za mámou Guennou. S Joslyn a Carylou ti to všechno vysvětlíme. Opravdu. Pojď.“
Krátce, nejistě kývl a připojil se k ní. Šel jen tak rychle, aby mu v dřevácích stačila. Vypadal, jako by se chtěl rozběhnout.
U domku kořenářky zahnula dozadu. Pokud věděla, nikdo nikdy nepoužíval přední dveře, dokonce ani máma Guenna sama. Koně teď byli uvázáni u bambusového zábradlí – dost daleko od Ailhuininých nových fíkovníků i zeleniny – sedla a uzdy byly uloženy v domě. Pro jednou se nezastavila, aby pohladila Gaidina po nose a řekla mu, jaký je skvělý a mnohem rozumnější než jeho jmenovec. Sandar se zastavil, aby si holí oškrábal bláto z dřeváků, ale ona spěchala dovnitř.
Ailhuin Guenna seděla s rukama podle těla na židli s vysokým opěradlem, vytažené do místnosti. – Oči jí lezly z důlků hněvem a strachem, jak se zoufale namáhala, aniž však dokázala pohnout jediným svalem. Nyneiva nepotřebovala cítit jemné předivo vzduchu, aby poznala, co se stalo. Světlo, ony nás našly! Světlo tě spal, Sandare!