Zaplavil ji vztek a spláchl stěny, které jí obvykle bránily dosáhnout na sílu, a jak jí z rukou vypadl koš, byla bílým kvítkem na trnce, otevírajícím se objetí saidaru, otevírajícím se... Bylo to, jako by si naběhla na další zeď, zeď z čistého skla. Cítila pravý zdroj, ale stěna zastavila vše kromě bolestné touhy být naplněna jedinou silou.
Koš dopadl na podlahu, a jak se odrazil, dveře za ní se otevřely a dovnitř vstoupila Liandrin následovaná černovlasou ženou s bílým pramenem nad levým uchem. Obě měly dlouhé barevné hedvábné šaty střižené tak, že odhalovaly ramena, a obklopovala je záře saidaru.
Liandrin si uhladila červené šaty a její mrzuté rty se zvlnily v úsměvu. Tvář panenky měla pobavený výraz. „Vidíš, že ano, divoženko,“ začala, „nemáš žádný –“
Nyneiva ji udeřila do úst, jak nejsilněji dokázala. Světlo, musím se dostat pryč. Hřbetem ruky uhodila i Riannu tak tvrdě, že černovláska padla na svůj hedvábím obalený zadek a vyjekla. Musely dostat ostatní, ale jestli se dostanu ze dveří, jestli se dostanu dost daleko, aby mě nemohly odříznout od pravého zdroje, něco udělám. Prudce Liandrin odstrčila ode dveří. Jen ať se dostanu z jejich dosahu a...
Ze všech stran na ni začaly pršet rány, jakoby zasazované pěstmi a holemi, jako krupobití. Ani Liandrin, jíž z koutků sevřených úst tekla krev, ani Rianna s rozcuchanými vlasy a pomačkanými zelenými šaty, nezvedla ruku. Nyneiva cítila, jak se kolem ní ovíjejí prameny vzduchu, stejně jako rány samotné. Stále se snažila dostat ke dveřím, ale uvědomila si, že je už na kolenou, a neviděné rány pršely dál, neviditelné hole a pěsti ji bušily do zad a do břicha, do hlavy, ramenou, ňader a nohou. Se zasténáním se svalila na bok a stočila se do klubíčka ve snaze se ochránit. Ó Světlo, snažila jsem se. Egwain! Elain! Snažila jsem se! Nebudu křičet! Světlo vás spal, můžete mě utlouct k smrti, ale křičet nebudu!
Rány přestaly, ale Nyneiva se třásla dál. Od hlavy k patě byla celá potlučená.
Liandrin si k ní přidřepla a rukama si objala kolena. Hedvábí zašustilo o hedvábí. Otřela si krev ze rtů. Tmavé oči měla tvrdé a v jejím výraze teď nebyla ani stopa po pobavení. „Možná jsi příliš hloupá, abys poznala, kdy jsi poražená, divoženko. Bojovala jsi skoro tak divoce, jako ta druhá hloupá holka, ta Egwain. Skoro tady zešílela. Musíte se všechny naučit poddat se. Naučíte se, jak se poddat.“
Nyneiva se zachvěla a znovu se natáhla po saidaru. Ne že by si myslela, že se jí to podaří, ale musela něco udělat. Přinutila se skrze bolest natáhnout... a narazila na ten neviditelný štít. Liandrin se teď v očích objevil pobavený výraz, pochmurné veselí malého darebáka, který právě utrhl mouše křidélka.
„Aspoň tahle nám k ničemu není,“ řekla Rianna a přistoupila k Ailhuin. „Zastavím jí srdce.“ Ailhuin při jejích slovech málem vypadly oči z důlků.
„Ne!“ Liandrininy krátké medové cůpky zavlály, když prudce otočila hlavu. „Ty vždycky zabíjíš příliš rychle, a jedině Veliký pán může využít mrtvé.“ Usmála se na ženu, kterou na židli držela neviditelná pouta. „Viděla jsi vojáky, kteří přišli s námi. Víš, kdo na nás v Kameni čeká. Vznešeného pána Samona by nepotěšilo, kdybys hovořila o tom, co se dneska u tebe stalo. Jestli budeš držet jazyk za zuby, budeš žít a možná mu i jednoho dne sloužit. Jestli promluvíš, budeš sloužit Velikému pánu Temnoty i z hrobu. Co si vybereš?“
Ailhuin náhle mohla pohnout hlavou. Zatřásla šedými kudrnami a pohnula rty. „Budu... Budu držet jazyk za zuby,“ řekla sklíčeně a rozpačitě a zahanbeně se podívala na Nyneivu. „Jestli promluvím, k čemu to bude? Vznešenému pánu stačí mrknout, a dostane mou hlavu. Co bych pro tebe mohla udělat, děvče? Co?“
„To je v pořádku,“ řekla Nyneiva unaveně. Komu by to mohla říct? Mohla by pro nás jedině umřít. „Vím, že bys nám pomohla, kdybys mohla.“ Rianna zvrátila hlavu dozadu a rozchechtala se. Ailhuin se svezla na židli, zcela volná, ale dokázala jenom sedět a dívat se do klína na složené ruce.
Liandrin s Riannou zvedly Nyneivu na nohy a vystrkaly ji před dům. „Něco si zkusíš,“ varovala ji tvrdým hlasem černovláska, „a já tě donutím, aby sis stáhla vlastní kůži z těla a zatancovala si jen tak.“
Nyneiva se skoro zasmála. Co bych tak asi mohla zkusit? Byla odříznuta od pravého zdroje. Rány ji bolely tak, že skoro nedokázala stát. Ať by se vzmohla na cokoliv, ony by ji zvládly jako vzteklé děcko. Ale moje rány se zahojí, Světlo vás spal, a vy ještě uděláte chybu! A až ji uděláte...
V předním pokoji na ně čekali dva velcí vojáci v kulatých přilbách a lesklých kyrysech přes červené kabátce s nabíranými rukávy. Oběma se na čele perlil pot a kouleli tmavýma očima, jako by se báli stejně jako ona. S nimi tu také byla Amico Nagoyin, štíhlá a hezká, s labutí šíjí a světlou pletí, vypadající nevinně jako dívenka trhající květiny. Joiya Byir měla přes hladké líce a vyrovnanost ženy, která dlouho pracovala s jedinou silou, přátelský výraz, skoro připomínala hodnou babičku, i když v tmavých vlasech neměla šediny a obličej měla téměř bez vrásek. Její šedé oči však vypadaly spíš na macechu z pohádek, tu, která zavraždí děti manželovy první ženy. Obě ženy zářily silou.
Mezi dvěma černými sestrami stála Elain s modřinou na oku, nateklou tváří a rozseknutým rtem. Jeden rukáv měla napůl utržený. „Mrzí mě to, Nyneivo,“ řekla s námahou, jako by ji bolela čelist. „Vůbec jsme je neviděly, až už bylo pozdě.“
Egwain ležela na podlaze a obličej měla tak nateklý, až byla skoro k nepoznání. Když Nyneiva s doprovodem vstoupila, jeden z vojáků si Egwain přehodil přes rameno. Visela zcela bezvládně jako poloprázdný pytel ječmene.
„Co jste jí to udělaly?“ chtěla vědět Nyneiva. „Světlo vás spal, co –!“ Cosi neviditelného ji uhodilo přes ústa dost tvrdě, až se jí na chvíli zatmělo před očima.
„No tak, no tak,“ řekla Joiya Byir s úsměvem, který však její oči usvědčovaly ze lži. „Nesnesu žádné otázky, ani sprostý jazyk.“ Jako babička i mluvila. „Promluvíš, až se tě někdo zeptá.“
„Říkala jsem ti, že ta holka nepřestala bojovat, ne?“ ozvala se Liandrin. „Ať je to pro tebe poučením. Jestli si něco zkusíš, dopadneš stejně.“
Nyneiva zoufale toužila něco pro Egwain udělat, ale nechala se vystrkat na ulici. Donutila je, aby ji vystrkaly. Byl to dost ubohý způsob, jak se vzepřít, odmítnout spolupráci, ale v této chvíli se na nic lepšího nevzmohla.
Na rozblácené ulici bylo dost málo lidí, jako by se všichni náhle rozhodli, že je pro ně mnohem lepší být někde jinde, a teď pár chodců spěchalo po druhé straně ulice, aniž se podívalo na lesklý, černě lakovaný kočár se šestispřežím běloušů s chocholy na hlavách. Kočí, oblečený jako vojáci, ale beze zbroje či meče, seděl na kozlíku a další muž jim otevřel dvířka, jakmile vyšli z domu. Než to udělal, všimla si Nyneiva namalované pečeti. Pěst ve stříbrné kovové rukavici tisknoucí klikaté blesky.
Usoudila, že to bude znak vznešeného pána Samona – Musí to být temný druh, když jedná s černými adžah. Světlo ho spal! – ale víc ji zajímal muž, který při jejich příchodu padl na kolena do bláta. „Světlo tě spal, Sandare, proč –?“ Nadskočila, když ji něco jako dřevěné prkno udeřilo do ramene.
Joiya Byir se káravě usmála a zakývala prstem. „Chovej se uctivě, dítě. Nebo bys mohla přijít o jazyk.“