Liandrin se zasmála. Zajela Sandarovi rukou do černých vlasů a zvrátila mu hlavu dozadu. Ten k ní vzhlížel s výrazem věrného honícího psa – nebo voříška čekajícího kopanec. „Nebuď na toho muže příliš tvrdá.“ Dokonce i slovo „muž“ vyslovila jako „pes". „Musel být... přesvědčen... aby sloužil. Ale já umím velice dobře přesvědčovat, viď?“ Znovu se zasmála.
Sandar se zmateně podíval na Nyneivu. „Musel jsem to udělat, paní Maryim. Musel... jsem.“ Liandrin ho zatahala za vlasy a on se zase podíval na ni jako rozpačitý hafan.
Světlo! pomyslela si Nyneiva. Co mu to udělaly? A co asi udělají nám?
S Elain je hrubě strčili do kočáru a mezi ně nacpali bezvládnou Egwain, které padala hlava. Liandrin s Riannou si také nastoupily a usadily se na sedadlo čelem dopředu. Obklopovala je záře saidaru. Kam odešly ostatní, na tom Nyneivě v této chvíli příliš nezáleželo. Chtěla se dotknout Egwain, utišit její bolest, ale nedokázala pohnout svaly od krku dolů, mohla se jenom trochu kroutit. Prameny vzduchu je všechny tři ovíjely pevně jako pokrývka. Kočár se pohnul a v blátě se prudce rozkymácel i přes kožené popruhy.
„Jestli jste jí ublížily...“ Světlo, vidím přece, že jí ublížily. Proč neřeknu, co mám na mysli? Ale bylo pro ni skoro stejně těžké vypustit z úst slovo, jako zvednout ruku. „Jestli jste ji zabily, nepřestanu, dokud vás všechny nedostanu jako zdivočelý psy.“
Rianna se mračila, ale Liandrin si jenom odfrkla. „Nechovej se jako úplná hlupačka, divoženko. Chtějí vás živé. Na mrtvou návnadu se nic nechytí.“
Návnada? Na co? Na koho? „Jak jsi hloupá, Liandrin! Copak si myslíš, že jsme tady samy? Jenom my tři, dokonce ani ne hotové Aes Sedai? My jsme návnada, Liandrin. A vy jste nám nakráčely rovnou do pasti, jako tlustý tetřev.“
„Neříkej jim to!“ řekla ostře Elain a Nyneiva zamrkala, než si uvědomila, že jí Elain s historkou pomáhá. „Jestli se necháš unést hněvem, povíš jim i to, co nesmějí slyšet. Musejí zůstat v Kameni. Musejí –“
„Buď zticha!“ štěkla Nyneiva. „To ty se necháváš unýst!“ Elain se i přes modřiny podařilo vypadat pokořeně. Ať si to přeberou, říkala si Nyneiva v duchu.
Ale Liandrin se jenom usmála. „Jakmile vás přestaneme potřebovat jako návnadu, povíte nám všechno. Budete po tom přímo toužit. Ve Věži se povídalo, že jednou budeš velice silná, jenže já zařídím, že mě poslechneš vždycky, dřív, než velký mistr Be’lal dokončí to, co má s tebou v plánu. Posílá pro myrddraaly. Pro třináct myrddraalů.“ Při posledních slovech se jí poupě úst rozvilo v úsměvu.
Nyneiva cítila, jak se jí stáhl žaludek. Jeden ze Zaprodanců! Byla úplně otupená šokem. Temný a všichni Zaprodanci jsou vázáni v Shayol Ghulu, byli tam zavřeni Stvořitelem v okamžiku stvoření. Ale katechismus nepomáhal. Věděla až příliš dobře, kolik z toho není pravda. Pak jí došel i zbytek. Třináct myrddraalů. A třináct sester z černého adžah. Uslyšela Elain zaječet dřív, než si uvědomila, že sama křičí a neúspěšně sebou trhá v těch neviditelných poutech tvořených vzduchem. Nedalo se poznat, co je hlasitější, zda jejich zoufalý křik, nebo smích Liandrin a Rianny.
52
Pátrání po léku
Mat, sedící na stoličce v kejklířově pokoji, se zachmuřil, když se Tom znovu rozkašlal. Jak máme hledat, když je tak zatraceně nemocný, že se ani nepostaví na nohy? Hned se za tu myšlenku zastyděl. Tom hledal stejně neúnavně jako on sám, přemáhal se dnem i nocí, i když musel vědět, že na něj přichází choroba. Mat byl svým pátráním tak zaujat, že Tomovu kašli nevěnoval pozornost. A změna počasí, kdy místo deště nastala pama, taky moc nepomohla.
„No tak, Tome,“ řekl Mat. „Lopar říkal, že nedaleko odsud bydlí kořenářka. Tak tady nazývají vědmu – kořenářka. To by se Nyneivě líbilo!“
„Nepotřebuju si lít do krku žádný ty odporný... lektvary, chlapče.“ Tom si vtiskl pěst do knírů v marné snaze suchý kašel potlačit. „Jdi hledat napřed. Jen mi dej... pár hodin... v posteli... a připojím se k tobě.“ Ničivý záchvat mu zkroutil tělo, až se hlavou málem dotýkal kolen.
„Takže já mám udělat celou práci, zatímco ty si tu budeš lenošit?“ prohodil Mat lehce. „Jak mám něco najít bez tebe? Většinu toho, co jsme se dozvěděli, jsi zjistil ty.“ To nebyla zcela pravda. Lidé mluvili nad kostkami stejně volně, jako když kupovali kejklíři pohár vína. Vlastně volněji, když kejklíř kašlal tak silně, že se báli nákazy. Ale pomalu docházel k přesvědčení, že Tomův kašel sám od sebe neodezní. Jestli mi tady ten starý kozel umře, tak s kým budu hrát dámu? řekl si drsně. „No, to tvoje zatracený kašlání a hekání mě vzbudí i vedle v pokoji.“
Nevšímaje si protestů bělovlasého muže, zvedl Toma na nohy. Polekalo ho, jak silně musel kejklíře podpírat, aby se Tom vůbec udržel na nohou. I přes dusné horko trval Tom na svém záplatovaném plášti. Mat měl kabátec rozepnutý a všechny tkanice na košili rozvázané, ale nechal starce, ať je po jeho. Nikdo v šenku nevzhlédl, když Toma napůl nesl ven do vlhkého a parného odpoledne.
Hostinský mu jednoduše popsal směr, ale když dorazili k bráně a uviděli zablácené Maule, Mat se skoro vrátil, aby našel jinou kořenářku. V tak velkém městě museli mít víc než jednu. Tomovo sípění však rozhodlo. S úšklebkem vstoupil do bláta a polonesl polovedl kejklíře s sebou.
Podle podrobného popisu, který mu dal hostinský, usoudil, že ten první den cestou od přístavu museli procházet kolem domu kořenářky, a když spatřil dlouhý úzký domek se svazečky bylinek v oknech, hned vedle hrnčířského krámu, vzpomněl si na něj. Lopar říkal něco o tom, že musí jít dozadu, ale on měl bláta až dost.
A smrdí to tu rybinou, pomyslel si a zamračil se na bosé muže, kteří kolem čvachtali s koši na zádech. V ulici byly také vidět stopy koní, jež pomalu mizely pod stopami nohou a volských paznehtů. Koně museli táhnout vůz, nebo možná kočár. V Tearu viděl jen volská spřežení táhnoucí vozíky i těžké povozy – šlechtici a kupci byli pyšní na svůj skvělý chov a nikdy by nedovolili, aby jejich skvělá zvířata byla použita k něčemu, co by připomínalo práci – ale mimo hradby města nespatřil jediný kočár.
Zaplašil myšlenky na stopy koní a kol, dovlekl Toma k předním dveřím a zaklepal. Po chvíli zaklepal znovu. A ještě.
Už to chtěl vzdát a vrátit se k Stříbrnému půlměsíci i přesto, že mu Tom kašlal na rameni, ale pak uvnitř zaslechl šouravé kroky.
Dveře se na skulinku otevřely a ven vyhlédla statná šedovlasá žena. „Co chceš?“ zeptala se napjatým hlasem.
Mat nasadil svůj nejlepší úsměv. Světlo, už začínám být sám nemocný ze všech těch lidí, co mluví, jako by pozbyli veškerou naději. „Máma Guenna? Jsem Mat Cauthon. Cavan Lopar mi řekl, že bys mohla mít něco na přítelův kašel. Můžu slušně zaplatit.“
Žena si je chvíli prohlížela a zřejmě poslouchala, jak Tom sípe. Potom si povzdechla. „Hádám, že alespoň tohle ještě zvládnu. Můžete jít dál.“ Otevřela dveře, a než se Mat pohnul, už se šourala dozadu.
Její přízvuk tolik připomínal amyrlin, až se Mat otřásl, ale šel za ní a Toma už skoro nesl v náručí.
„Tohle... nepotřebuju,“ sípal kejklíř. „Zatracený odvary... vždy chutnají jako... pomyje.“
„Drž zobák, Tome.“
Statná žena je zavedla až do kuchyně a pak se chvíli hrabala v kredenci. Vyndala malé kamenné nádobky a pytlíčky s bylinkami. Celou dobu si pro sebe bručela.