Mat pak Toma posadil na židli s vysokým opěradlem a vyhlédl z nejbližšího okna. Vzadu byli uvázaní tři dobří koně. Překvapilo ho, že má kořenářka víc než jednoho, či vlastně vůbec nějakého koně. V Tearu neviděl jezdit nikoho kromě šlechticů a boháčů, a tato zvířata musela stát víc než jen hrst stříbra. Zase koně. Mně už na těch zatracených koních nezáleží!
Máma Guenna uvařila jakýsi silný, odporně páchnoucí čaj a přinutila Toma, aby ho vypil. Když se pokoušel protestovat, jednoduše mu podržela nos. Mat usoudil, že je na ní méně tuku než si myslel, podle toho, jak držela kejklíři hlavu v ohbí lokte a druhou rukou mu lila černou tekutinu do krku bez ohledu na to, jak silně se vzpíral.
Když hrnek odložila, Tom se rozkašlal a zároveň si zuřivě utíral ústa. „Ááách! Ženská... nevím... jestli... jsi mě chtěla utopit... nebo zabít tou pachutí! Měla bys... být zatracená... kovářka!“
„To stejné budeš užívat dvakrát denně, dokud ten suchý kašel nepřejde,“ prohlásila žena pevně. „A dám ti mast, kterou si budeš každý večer natírat prsa.“ Něco únavy z jejího hlasu zmizelo, jak tak stála proti kejklíři s rukama v bok. „Ta mast páchne stejně ohavně, jako chutná ten čaj, ale ty se jí budeš natírat – a pořádně! – nebo tě vytáhnu nahoru jako hubenýho kapra v síti a přivážu tě k posteli tím tvým pláštěm! Ještě nikdy ke mně žádný kejklíř nepřišel, a já nenechám toho prvního ukašlat se k smrti.“
Tom se na ni mračil a se zakašláním si foukl do knírů, ale zřejmě bral její hrozbu vážně. Aspoň už nic neříkal, ale tvářil se, jako by chtěl čaj i mast hodit zpátky.
Čím více máma Guenna mluvila, tím víc Matovi připomínala amyrlin. Z toho, jak se Tom tvářil kysele a ona odhodlaně, usoudil, že by měl radši věci trochu urovnat, než kejklíř rovnou odmítne její léky užívat. A ona se rozhodne, že ho k tomu donutí. „Znal jsem kdysi ženu, která mluvila jako ty,“ poznamenal tedy. „Pořád samý ryby a sítě a tak. A přízvuk taky měla podobnej. Hádám, že je Tairenka.“
„Možná.“ Šedovlasá žena náhle opět mluvila vyčerpaně a zrak upírala na podlahu. „Já zase znala pár děvčat, co mluvila se stejným přízvukem jako ty. Teda dvě z nich.“
Mat cítil, jak mu vstávají vlasy na hlavě. Takové štěstí přece mít nemůžu. Ale nevsadil by ani měďák, že ty dvě ženy s dvouříčským přízvukem budou jen tak v Tearu. „Tři holky? Teda spíš mladý ženy? Jmenují se Egwain, Nyneiva a Elain? Ta má vlasy jako slunce a modrý oči.“
Kořenářka se na něj zamračila. „To nebyla jména, co mi řekly,“ vykládala pomalu, „ale mám takové tušení, že mi nedaly pravá jména. Asi k tomu měly své důvody. Jedna z nich byla moc hezká dívčina s jasně modrýma očima a rudozlatými vlasy na ramena.“ Popsala pak také Nyneivu s copem do pasu a Egwain s velkýma tmavýma očima a pohotovým úsměvem. Tři hezké ženy, a každá jiná, jak jen se od sebe mohly lišit. „Vidím, že je znáš,“ pravila nakonec. „To je mi líto, chlapče.“
„Proč je ti to líto? Už se je snažím najít celý dny!“ Světlo, tu první noc jsem šel rovnou kolem tohohle domu! Rovnou kolem nich! A já chtěl náhodu. Co by mohla být větší náhoda než to, že jedné deštivé noci přistane loď v přístavu, a kam se náhodou podíváš, když se zableskne? Ať shořím! Ať shořím! „Řekni mi, kde jsou, mámo Guenno.“
Šedovlasá kořenářka unaveně hleděla na pec, na níž z hubičky konvice stoupala pára. Hýbala ústy, ale neřekla nic.
„Kde jsou?“ dožadoval se Mat. „Je to důležitý! Jestli je nenajdu, hrozí jim nebezpečí!“
„Ty tomu nerozumíš,“ řekla tiše. „Jsi cizinec. Vznešení páni...“
„Mně můžou bejt ukradený nějací –“ Mat zamrkal a zadíval se na Toma. Kejklíř se mračil, ale kašlal tak silně, že si tím Mat nebyl jist. „Co mají vznešení páni společnýho s mýma kamarádkama?“
„Ty prostě ne –“
„Neříkej mi, že nerozumím! Za tu informaci zaplatím!“
Máma Guenna se na něj zlostně podívala. „Já neberu peníze za...!“ Zuřivě se zamračila. „Chceš po mně, abych ti řekla věci, o kterých mám zakázáno mluvit. Víš, co se se mnou stane, jestli to udělám, a ty o mně jen špitneš? Pro začátek mi vytrhnou jazyk. Pak mi usekají další části těla, než vznešení páni nechají pověsit ten vřískající zbytek na posledních pár hodin na náměstí jako připomínku ostatním, že mají poslouchat. A těm mladým ženám to nijak nepomůže, ani to, že ti to řeknu, ani to, že umřu!“
„Slibuju, že se o tobě nikomu nezmíním. Přísahám.“ A tu přísahu dodržím, stařeno, jenom jestli mi řekneš, kde zatraceně jsou! „Prosím. Jsou v nebezpečí.“
Kořenářka si ho dlouho prohlížela, a než s tím skončila, měl pocit, že ho poznala do nejmenších podrobností. „Za tu přísahu ti to povím. Měla jsem je ráda. Ale stejně nemůžeš nic udělat. Přišel jsi pozdě, Matrime Cauthone. Pozdě skoro o tři hodiny. Odvedli je do Kamene. Poslal pro ně vznešený pán Samon.“ Ustaraně a zmateně zavrtěla hlavou. „Poslal... ženy, které... můžou usměrňovat. Já osobně proti Aes Sedai nic nemám, ale u nás je to proti zákonu. Zákonu, který ustanovili samotní vznešení páni. A i kdyby porušili všechny ostatní zákony, tak tenhle ne. A proč by vznešený pán posílal Aes Sedai vyřizovat své záležitosti? Proč by vůbec chtěl ty dívky?“
Mat málem vyprskl smíchy. „Aes Sedai? Mámo Guenno, málem jsem měl srdce v krku, a možná i játra. Jestli pro ně přišly Aes Sedai, tak není třeba si dělat starosti. Všechny tři se chtějí samy stát Aes Sedai. Ne že by se mi to moc líbilo, ale tohle ony –“ Z toho, jak smutně zavrtěla kořenářka hlavou, mu úsměv na rtech pohasl.
„Chlapče, ty dívky bojovaly jako perutín v síti. Ať už se chtějí stát Aes Sedai nebo ne, ty, co je chytily, se k nim chovaly jako ke splaškům v kanále. Přítelkyně tě takhle neztlučou.“
Cítil, jak se mu stahuje tvář. Aes Sedai jim ublížily? Co to, pro Světlo, značí? Ten zatracený Kámen. Vedle něj vypadá cesta do paláce v Caemlynu jako cesta do stodoly! Ať shořím! Ať shořím, že jsem zatracený Světlem zaslepený trouba!
„Jestli si zlomíš ruku,“ ozvala se máma Guenna, „dám ti na to dlahu a mast, ale jestli mi poškodíš zeď, stáhnu tě z kůže jako růžicha!“
Mat zamrkal a pak se podíval na svou pěst, na kloubech odřenou do krve. Nevzpomínal si, že by praštil do zdi.
Mohutná kořenářka ho pevně uchopila za ruku, ale prsty, kterými mu ruku prohmatávala, měla překvapivě jemné. „Nic není zlomeného,“ zabručela po chvíli. Oči měla stejně jemné, když se mu zadívala do tváře. „Zdá se, že ti na nich záleží. Aspoň na jedné z nich, myslím. Je mi to líto, Mate Cauthone.“
„To nemusí,“ řekl jí. „Aspoň teď vím, kde jsou. Teď už je jenom musím dostat ven.“ Vylovil poslední dvě andorské zlaté koruny a vtiskl jí je do dlaně. „Za Tomovy léky a za to, žes mi o nich řekla.“ Z náhlého popudu ji rychle políbil na tvář a zazubil se. „A tohle je za mě.“
Překvapeně se dotkla tváře a zřejmě nevěděla, jestli se má podívat na peníze nebo na něho. „Říkáš, že je dostaneš ven. Jen tak. Z Kamene.“ Náhle ho prstem tvrdým jako pahýl stromu píchla do žeber. „Připomínáš mi mého manžela, Mate Cauthone. Byl to taky umíněný trouba, co by klidně vyplul do chřtánu bouře a ještě by se smál. Skoro mám dojem, že to zvládneš.“ Náhle si všimla jeho zablácených bot, zřejmě poprvé. „Trvalo mi šest měsíců, než jsem ho naučila, aby mi netahal bláto do bytu. Jestli dostaneš ty dívky ven, ať už se ti líbí kterákoliv z nich, bude mít těžkou práci vycvičit si tě k obrazu svému.“