Náhle koutkem oka zahlédl jakýsi pohyb a bez přemýšlení se přikrčil za kamenné zábradlí. Být spatřen znamenalo nebezpečí. Nevěděl proč, ale věděl, že tomu tak je. Prostě to věděl.
Opatrně vyhlédl nad zábradlím hledaje, co se předtím pohnulo. Na vzdálené plošině se mihlo cosi bílého. Žena, tím si byl jist, i když ji pořádně neviděl. Žena v bílých šatech, a někam spěchala.
Na mostě kousek pod ním a mnohem blíž plošině, kde byla ona žena, se náhle objevil muž, vysoký, tmavý, štíhlý, se stříbrem ve vlasech, což mu propůjčovalo důstojný vzhled, a tmavozeleném kabátci hustě vyšívaném zlatými lístky. Zlatem měl vykládaný i opasek a váček u pasu, na pochvě dýky se mu blyštěly drahokamy a vršek bot mu lemovaly zlaté třásně. Odkud se tu vzal?
Po mostě na protější straně vykročil další muž. Objevil se stejně náhle jako ten první. Na nabíraných rukávcích rudého kabátce měl černé proužky a kolem krku a na manžetách měl světlou krajku. Boty měl vykládané stříbrem tak hustě, že skoro nebylo vidět kůži. Byl menší než muž, jemuž šel vstříc, podsaditější a krátce zastřižené vlasy měl bílé jako krajky. Ale s věkem nebyl o nic křehčí. Pohyboval se se stejnou pyšnou silou jako ten druhý muž.
Ostražitě se k sobě blížili. Jako dva koňští handlíři, kteří vědí, že ten druhý má na prodej kobylu se spánkem, napadlo Perrina.
Muži začali mluvit. Perrin napínal uši, ale kvůli šplouchání vody neslyšel víc než mumlání. Mračení a rychlé pohyby, jako by se chystali jeden na druhého skočit. Rozhodně si nevěřili. Perrina napadlo, že se možná dokonce nenávidějí.
Vzhlédl hledaje onu ženu, ale byla pryč. Když se znovu podíval dolů, viděl, že se k prvním dvěma připojil ještě třetí muž. A Perrin ho nějak, odněkud, snad kdysi dávno znal. Byl to hezký muž ve středních letech, v černém sametu a bílé krajce. Hostinec, vzpomněl si Perrin. A něco ještě předtím. Něco... Něco zřejmě kdysi dávno. Ale vzpomínka nepřicházela.
První dva muži teď stáli bok po boku, tvoříce tak v přítomnosti nově příchozího neradostné spojenectví. Ten na ně křičel a mával jim pod nosem pěstí a oni neklidně přešlapovali a odmítali se mu podívat do očí. Jestli se ti dva nenáviděli, třetího se o to víc báli.
Jeho oči, uvědomil si Perrin. Co to má s očima?
Vysoký tmavý muž začal odpovídat, zprvu pomalu, pak se stále větším a větším zápalem. Bělovlasý muž se k němu připojil a náhle bylo jejich dočasné spojenectví ukončeno. Všichni tři teď na sebe křičeli zároveň. Najednou muž v tmavém sametu rozhodil rukama, jako by to chtěl ukončit. A muže znenadání obklopila ohnivá koule, zakryla je a šířila se dál.
Perrin si zakryl hlavu rukama a hodil sebou za zábradlí. Choulil se a vítr na něj udeřil a rval mu šaty, vítr horký jako oheň. Vítr, který byl ohněm. I přes zavřené oči to viděl, plamen ženoucí se přes všechno, plamen dující skrze vše. Ohnivá vichřice proletěla i jím. Cítil ji, spalovala ho, rvala za něj, snažila se ho pohltit a rozfoukat jeho popel. A on křičel, snažil se udržet při vědomí, věda, že to nestačí.
A ve chviličce byl vítr pryč. Neustal, prostě v jedné chvíli do něj bušila plamenná bouře a vzápětí byl naprostý klid. Šplouchání vody byl jediný zvuk.
Perrin se pomalu posadil a obhlížel se. Šaty měl bez poskvrnky a celé, holou kůži bez jediné spáleniny. Jedině vzpomínka na ten žár ho přesvědčovala, že se to stalo. Vzpomínka však byla jen v jeho mysli, tělo si nic nepamatovalo.
Opatrně vyhlédl nad zábradlím. Z mostu, kde předtím stáli oni muži, zůstaly jenom ohořelé okraje. Po mužích nebylo nikde ani stopy.
Zježily se mu vlasy, což ho přimělo vzhlédnout. Na plošině nahoře a napravo stál huňatý šedý vlk a díval se na něj.
„Ne!“ Vyskočil na nohy a rozběhl se pryč. „Tohle je sen! Noční můra! Chci se probudit!“ Utíkal a náhle viděl rozmazaně. Samé šmouhy. Uši mu naplnilo jakési bzučení, pak utichlo, a zároveň s tím se mu ustálilo vidění.
Třásl se zimou a věděl, že to je sen, věděl to naprosto jistě, od první chvíle. Matně si uvědomoval, že tomu předcházely jiné sny, ale tenhle znal. Na tomhle místě už byl předtím, a i když nic z toho nechápal, přesto věděl, že je to jen sen. Pro jednou mu to však k ničemu nebylo.
Otevřený prostor, kde stál, obklopovaly mohutné sloupy z leštěné krevele, zastřešené klenbou ve výši dobrých třiceti sáhů. Ani se stejně velkým mužem by žádný z těch sloupů neobjali. Podlaha byla vyložená velkými deskami ze světle šedého kamene ošoupaného bezpočtem pokolení nohou.
A uprostřed kupole byl důvod, proč sem všichni ti lidé vlastně chodili. Meč visící ve vzduchu jílcem dolů, zdánlivě tak, že kdokoliv mohl natáhnout ruku a sundat ho. Meč se pomaloučku otáčel, jako by ho zachytilo proudění vzduchu. A přesto to vlastně nebyl meč. Jako by byl vyroben ze skla, nebo snad z křišťálu, čepel, jílec i záštita, chytaly světlo a tříštily je do tisíce záblesků a jisker.
Přiblížil se k meči a natáhl ruku, jako to udělal vždycky předtím. Jílec mu visel přímo před obličejem, snadno na dosah. Čtvrt sáhu před zářícím mečem se zarazil o vzduch, jako by se dotkl kamene. Jako věděl, že se to stane. Zatlačil silněji, ale stejně dobře se mohl snažit tlačit do kamenné zdi. Meč se otáčel a jiskřil, o kousíček dál, a stejně mimo dosah, jako by byl na druhé straně oceánu.
Callandor. Nebyl si jist, jestli se mu ten šepot ozval přímo v hlavě, nebo zda přišel zvenčí. Jako by se odrážel od sloupů, tichý jako vítr, všude zároveň, naléhavý. Callandor. Kdo mě drží, drží osud. Vezmi si mě a vydej se na poslední cestu.
Udělal krok zpět, protože se náhle polekal. Ten šepot se ještě nikdy neozval. Již počtyřikráte měl tento sen – dokonce i teď se na to pamatoval, po čtyři noci, jednu po druhé – a tohle bylo poprvé, kdy se něco změnilo.
Pokřivení přicházejí.
Tohle byl jiný šepot, jehož zdroj znal, a on nadskočil, jako by se ho dotkl myrddraal. Mezi sloupy stál vlk, horský vlk, sahal mu skoro do pasu, huňatý bílošedý vlk. Upřeně na něj zíral očima stejně žlutýma, jako měl Perrin sám.
Pokřivení přicházejí.
„Ne,“ zachraptěl Perrin. „Ne! Nepustím vás sem! Ne-pus-tím!“
Prudce se probudil a posadil se ve srubu. Třásl se strachem, zimou a hněvem. „Nepustím,“ šeptal ochraptěle.
Pokřivení přicházejí.
Tu myšlenku měl jasně v hlavě, ale nebyla jeho.
Pokřivení přicházejí, bratříčku.
5
Oživlá noční můra
Perrin seskočil z postele, sebral svou sekeru a bosý, pouzev tenké lněné látce, vyběhl ven a na zimu se neohlížel. Měsíc zaléval mraky bledým bílým světlem. Pro jeho oči tu bylo světla víc než dost, víc než dost, aby viděl, jak se mezi stromy ze všech stran plíží postavy, postavy asi tak velké jako Loial, ale s obličeji znetvořenými čenichy a zobáky, s pololidskými hlavami s rohy a péřovými hřebeny, nezřetelné postavy kradoucí se nocí s kopyty a pařáty, stejně často jako v obyčejných botách.