„Ty jsi jediná ženská, která by to zvládla,“ řekl jí s úsměvem, který se při jejím nadurděném pohledu ještě rozšířil. Dostat je ven. To je všechno, co musím udělat. Vyvést je přímo ze zatraceného Tearského Kamene. Tom znovu zakašlal. Takhle do Kamene nemůže. Jenže jak mu v tom zabránit? „Mámo Guenno, můžu nechat přítele tady? Myslím, že na cestu zpátky do hostince je moc nemocnej.“
„Cože?“ vyštěkl Tom. Pokusil se vstát ze židle, ale kašlal tolik, že skoro nemohl mluvit. „Nejsem... nemocnej, chlapče! Myslíš... že jít do Kamene... bude jako... jít za mámou do kuchyně? Myslíš, že se... beze mě... dostaneš aspoň k bráně?“ Visel na opěradle a sípal a kašlal tak, že nemohl ani vstát.
Máma Guenna mu položila ruku na rameno a lehce, jako by byl děcko, ho vtlačila zpátky do židle. Kejklíř se na ni překvapeně podíval. „Já se o něj postarám, Mate Cauthone,“ řekla kořenářka.
„Ne!“ křičel Tom. „Tohle mi nemůžeš... udělat! Nemůžeš... mě tu nechat... s touhle starou...“ Jen to, že ho podpírala, ho zachránilo, aby se nesesul na zem.
Mat se na bělovlasého muže zazubil. „Moc rád jsem tě poznal, Tome.“
Když spěchal na ulici, přistihl se, jak uvažuje, proč to vlastně řekl. On zatraceně neumře. Ta žena ho udrží naživu, i kdyby ho měla vytáhnou za kníry z hrobu. Ano, ale kdo udrží naživu mě?
Před ním se nad městem tyčil Tearský Kámen, nedobytná pevnost, stokrát obléhaná, na jejíchž kamenech si stovka vojsk vylámala zuby. A on se nějak musí dostat dovnitř. A vyvést odtamtud tři ženy. Nějak.
Se smíchem, kvůli němuž se po něm ohlíželi i mrzutí lidé na ulici, zamířil zpátky ke Stříbrnému půlměsíci, lhostejný k blátu i vlhkému vedru. Cítil, jak se mu v hlavě kutálejí kostky.
53
Pramen ducha
Perrin se cestou dloužícími se večerními stíny ke Hvězdě soukal do kabátce. Z ramenou a paží se mu do těla šířila příjemná únava. Kromě obyčejných předmětů mu pantáta Ajala dovolil vyrobit větší kus zdobené mříže, samé umné křivky a spirály, která měla přijít do nového sídla nějakého pána země. Práce na něčem tak hezkém se mu líbila.
„Myslela jsem, že mu oči vypadnout z důlků, kováři, když jsi mu řekl, že to neuděláš, jestli je to určený pro nějakýho vznešenýho pána.“
Úkosem se podíval na Zarin, která šla vedle něho. Tvář jí halily stíny. Dokonce i před jeho očima byla zastíněná, jen stíny byly o něco světlejší než pro normálního člověka. Stíny zdůraznily její lícní kosti a změkčily ostrou křivku nosu. Pořád se ohledně ní nedokázal rozhodnout. I když Moirain a Lan stále trvali na tom, že se mají držet poblíž hostince, přál si, aby si Zarin našla nějakou jinou zábavu, než aby ho pořád pozorovala při práci. Z nějakého důvodu se vždycky začal cítit nesmírně neohrabaný, kdykoliv si uvědomil, že na něj upírá své šikmé oči. Nejednou zacházel s kladivem tak neobratně, až se na něj pantáta Ajala ustaraně zamračil. Dívky v něm vždycky vyvolávaly tyto pocity, zvláště když se na něj usmívaly, ale Zarin se ani usmát nepotřebovala. Stačilo, aby se dívala. Znovu ho napadlo, je-li to ta krásná žena, před níž ho varovala Min. Lepší by bylo, kdyby byla tou sokolicí. Ta myšlenka ho tak překvapila, až klopýtl.
„Nechtěl jsem, aby se něco z toho, co udělám, dostalo do rukou jednoho ze Zaprodanců.“ Když se na ni podíval, oči mu zlatě zažhnuly. „Kdyby to bylo pro vznešeného pána, jak bych věděl, kde může skončit?“ Zarin se otřásla. „Nechtěl jsem tě polekat, Fai – Zarin.“
Zeširoka se na něj usmála a nepochybně si myslela, že ji nevidí. „Ty ještě zhřešíš, sedláčku. Už tě někdy napadlo, že by sis nechal narůst bradku?“
Špatné je už to, že si ze mě pořád utahuje, ale polovinu doby jí vůbec nerozumím!
Když dorazili k předním dveřím hostince, setkali se s Moirain a Lanem, kteří právě vycházeli. Moirain měla onen soukenný plášť s hlubokou kapuci kryjící jí tvář. Světlo z oken šenku vytvářelo na dlažebních kamenech žluté kaluže. Kolem rachotily dva tři kočáry a v dohledu byl asi tucet lidí spěchajících domů na večeři. Většinu ulice však zabíraly stíny. Plátenická dílna byla zavřená. Ticho bylo ohlušující.
„Rand je v Tearu.“ Chladný hlas Aes Sedai zazníval z hlubin kapuce jako z jeskyně.
„Jseš si jistá?“ ujišťoval se Perrin. „Neslyšel jsem, že by se stalo něco zvláštního. Žádné svatby, ani vysychající studny.“ Všiml si, jak se Zarin zmateně zamračila. – Moirain k ní příliš vstřícná nebyla a on také ne. Dohlédnout na Loiala, aby toho neprozradil moc, bylo těžší.
„Copak ty neposloucháš klepy, kováři?“ ozval se strážce. „Svatby tu byly, za poslední čtyři dny jich bylo tolik jako za půl roku předtím. A tolik vražd jako za celý rok. Dneska vypadlo dítě z balkonu. Padesát sáhů na kamenné dláždění. Pak ta holčička vstala a bez škrábnutí se rozběhla k matce. První z Mayene, která je ‚hostem' v Kameni už od zimy, dnes ohlásila, že se poddá vůli vznešených pánů poté, co včera řekla, že radši uvidí Mayene a všechny jeho lodi spálené na uhel, než by jeden z tairenských pánů země vstoupil do města. Nedokázali se přimět, aby ji mučili, a ta mladá žena má železnou vůli, tak mi řekni, jestli si myslíš, že by to mohla být Randova práce. Kováři, odshora dolů to v celém Tearu vře jako v kotli.“
„Tohle ani nebylo třeba, abych to poznala,“ připojila Moirain. „Perrine, zdálo se ti v noci o Randovi?“
„Ano,“ připustil. „Byl v Srdci Kamene a držel ten meč –“ cítil, jak Zarin vedle něj přešlápla – „ale to mi v poslední době dělalo tolik starostí, takže není divu, že se mi o tom zdá. Včera se mi zdály samý noční můry.“
„Vysoký muž?“ ozvala se Zarin. „S narudlými vlasy a šedýma očima? A drží něco, co září tak jasně, až tě z toho bolí oči? Na místě, kde jsou samý velký sloupy z krevele? Kováři, řekni mi, že se ti nezdálo tohle.“
„Vidíš,“ řekla Moirain. „Dneska jsem slyšela právě tenhle sen vyprávět snad stokrát. Všichni hovoří o nočních můrách – Be’lal si očividně nedává práci s tím, aby své sny odstínil – ale tenhle byl hlavní.“ Náhle se zasmála. Znělo to jako tiché, chladné zvonečky. „Lidé říkají, že to je Drak Znovuzrozený. Říkají, že přichází. Vystrašeně si o tom šeptají na nárožích, ale říkají to.“
„A co Be’lal?“ zeptal se Perrin.
Moirainina odpověď byla jako tasená ocel. „S tím to vyřídím dneska v noci.“ Neucítil z ní ani závan strachu.
„My to s ním dneska v noci vyřídíme,“ opravil ji Lan.
„Ano, můj gaidine. My to s ním vyřídíme.“
„A co budeme dělat my? Sedět tu a čekat? Já už jsem se načekal v horách, že mi to stačí na celý život, Moirain.“
„Ty a Loial – a Zarin – půjdete do Tar Valonu,“ sdělila mu klidně. „A zůstanete tam, dokud to neskončí. Tam budete v největším bezpečí.“
„Kde je ogier?“ zeptal se Lan. „Chci, abyste vy tři vyrazili na cestu na sever co nejrychleji.“
„Asi nahoře,“ prohodil Perrin. „Ve svým pokoji nebo možná v jídelně. V oknech se tam svítí. On pořád pracuje na těch svých poznámkách. Asi bude mít v tý svý knize spoustu vyprávění o tom, jak jsme pořád utíkali.“ Hořkost v hlase ho samotného překvapila. Světlo, ty hlupáku, přece se nechceš postavit jednomu ze Zaprodanců. Ne. Ne, ale z utíkání už jsem unavený. Pamatuju se, jak jsem jednou neutekl. Pamatuju se, jak jsem zůstal a bojoval, a to bylo mnohem lepší. I když jsem si myslel, že tam umřu, bylo to lepší než tohle.