„Najdu ho,“ nabídla se Zarin. „Já se nestydím za to, že z tohohle boje uteču ještě moc ráda. Muži bojují, když by měli utýct, a hlupáci bojují, když by měli utýct. Ale to vlastně nemusím říkat dvakrát.“ Vykročila dopředu, a když vstoupili do hostince, její úzké rozstřižené suknice tiše šustily.
Cestou za Zarin ke schodům se Perrin rozhlédl po šenku. U stolů bylo méně lidí, než čekal. Někteří seděli sami, s otupělými pohledy, ale pokud byli u jednoho stolu dva či tři lidé, vystrašeně si šeptali tak tiše, že je skoro ani on neslyšel. Přesto třikrát zachytil slovo „Drak".
Když vyšel do schodů, zaslechl další tichý zvuk, náraz, jak něco spadlo v soukromé jídelně. Zadíval se do chodby. „Zarin?“ Žádná odpověď se neozvala. Cítil, jak mu vstávají vlasy na hlavě a tiše se vydal k jídelně. „Zarin?“ Otevřel dveře. „Faile!“
Ležela na podlaze u stolu. Když nakročil, aby se vrhl za ní do místnosti, zarazil ho Moirainin velitelský výkřik.
„Stůj, hlupáku! Stůj, je-li ti život milý!“ Pomalu se blížila chodbou a otáčela hlavou, jako by se snažila něco zaslechnout nebo zahlédnout. Lan ji následoval s rukou na meči – a s výrazem, jako by již věděl, že tady mu ocel nebude k ničemu. Moirain se k němu připojila ve dveřích a zastavila se. „Ustup, Perrine. Ustup!“
S bolestí hleděl na Zarin. Na Faile. Ležela tam jako bez života. Konečně se přiměl couvnout ode dveří, které nechal otevřené, a postavil se tak, aby na ni viděl. Vypadala úplně jako mrtvá. Hruď se jí nezvedala. Chtělo se mu zavýt. Zamračil se a sevřel ruku v pěst. Tu ruku, kterou předtím otevřel dveře do místnosti. Otevíral a zavíral prsty. Silně to brnělo, jako by si narazil brňavku. „Ty nic neuděláš, Moirain? Jestli ne, tak jdu k ní.“
„Stůj tady, nebo nikam nepůjdeš,“ zarazila ho Moirain klidně. „Co to má u pravé ruky? Jako by to upustila, když padala. Nedokážu to rozeznat.“
Zlostně se na ni zamračil a pak nahlédl do pokoje. „Ježka. Vypadá to jako ježek vyřezaný ze dřeva. Moirain, řekni mi, co se tu děje! Co se stalo? Řekni mi to!“
„Ježek,“ zamumlala Aes Sedai. „Ježek. Mlč, Perrine. Musím přemýšlet. Cítila jsem, jak se to spustilo. Cítím zbytky vláken, která musela být spletena, aby to mohlo být nastaveno. Duch. Čistý duch a nic jiného. Skoro nikdo nepoužívá čisté prameny ducha! Proč mě ten ježek přiměl přemýšlet o duchu?“
„Cítilas, jak se něco spustilo, Moirain? Co bylo nastaveno? Past?"
„Ano, past,“ řekla a podráždění vytvářelo v její masce chladné vyrovnanosti jemné prasklinky. „Past nalíčená na mne. Kdyby se Zarin nehnala dopředu, já bych byla první, kdo by do té místnosti vstoupil. S Lanem bychom sem určitě přišli spřádat plány a čekat na večeři. Teď na večeři čekat nebudu. Buď zticha, jestli chceš, abych tomu děvčeti vůbec pomohla. Lane! Přiveď mi toho hostinského!“ Strážce odplul dolů po schodech.
Moirain přecházela po chodbě a občas se zastavila a z hlubin své kapuce se zadívala dveřmi do místnosti. Perrin neviděl žádné známky toho, že by byla Zarin naživu. Hruď se jí ani nehnula. Snažil se zaslechnout, zda jí tluče srdce, ale dokonce ani se svýma bystrýma ušima to nedokázal.
Když se Lan vrátil a vlekl s sebou za tlustý krk vyděšeného Juraha Hareta, Aes Sedai se k plešatějícímu muži rychle obrátila. „Slíbils, že tu místnost necháš pro mne, mistře Harete.“ Hlas měla tvrdý a výslovnost ostrou jako stahovací nůž. „Že tam nedovolíš vstoupit ani služebné, aby tam poklidila, pokud u toho nebudu. Kdo tam vstoupil, mistře Harete? Pověz!“
Haret se třásl jako miska pudinku. „J-jenom ty d-dvě urozený dámy, paní. O-ony t-tu ch-chtěly pro tebe nechat překvapení. Přísahám, paní. O-ony mi t-to ukázaly. Maličkého je-ježečka. O-ony říkaly, ž-že budeš překvapená.“
„Byla jsem překvapená, mistře hostinský,“ pravila Moirain tiše. „Teď odejdi! A jestli o tom jenom špitneš, třebas ve spánku, strhnu ti tenhle hostinec, že ti zůstane jenom díra v zemi.“
„A-ano, paní,“ šeptal roztřeseně. „To přísahám! Přísahám!“
„Jdi!“
Hostinský upadl na kolena, jak spěchal ke schodům, a dolů se škrábal provázen ranami, které prozrazovaly, že nejednou spadl i tam.
„Ví, že jsem tady,“ řekla Moirain strážci, „a našel někoho z černých adžah, aby nalíčil svou past, i když si teď možná myslí, že jsem se do ní chytila já. Byl to jenom maličký záblesk síly, ale možná je dost silný, aby ho vycítil.“
„Takže nebude mít podezření, že přicházíme,“ pravil klidně Lan. Skoro se usmíval.
Perrin na ně hleděl s vyceněnými zuby. „A co ona?“ chtěl vědět. „Co jí to udělali, Moirain? Je naživu? Nevidím ji dýchat.“
„Žije,“ odvětila pomalu Moirain. „A já nemohu, neodvažuji se, k ní přiblížit, abych zjistila víc, ale je živá. Jistým způsobem... spí. Jako spí medvěd v zimě. Srdce jí tluče tak pomalu, že mezi jednotlivými stahy napočítáš několik minut. A stejně pomalu i dýchá. Spí.“ Dokonce i zpod kapuce cítil, že na něj upírá oči. „Bojím se, že není tady, Perrine. Už není ve svém těle.“
„Co tím myslíš, že není ve svém těle? Světlo! Nechceš snad říct, že jí... sebrali duši. Jako šedým mužům!“ Moirain zavrtěla hlavou a on si oddechl úlevou. Na prsou ho bolelo, jako by nedýchal od chvíle, co promluvila naposledy. „Tak kde je, Moirain?“
„To nevím,“ odvětila. „Mám jisté tušení, ale určitě to nevím.“
„Tušení, náznak, cokoliv! Ať shořím, kde je?“ Lan přešlápl, jak mluvil drsně, ale Perrin věděl, že by se pokusil zlomit i strážce jako železo přes utínku, kdyby se ho v této chvíli pokusil zastavit. „Kde?“
„Nevím toho moc, Perrine.“ Moirainin hlas byl jako chladná, necitelná hudba. „Vzpomněla jsem si na to málo, co vím o spojení vyřezávaného ježka s duchem. Ta řezba je ter’angrial, který naposledy studovala Corianin Nedeal, poslední snílek, kterého Věž měla. Nadání, kterému se říká snění, je záležitostí ducha, Perrine. Není to něco, co bych kdy studovala. Moje nadání leží jinde. Myslím, že Zarin byla lapena ve snu, možná dokonce ve světě snů, Tel’aran’rhiodu. Všechno, co je její osobností, je uvnitř toho snu. Všechno. Snílek tam posílá jen část sebe. Jestli se Zarin brzy nevrátí, její tělo zemře. Možná bude žít dál ve snu. To nevím.“
„Je toho hodně, co nevíš,“ vrčel Perrin. – Zadíval se do pokoje a bylo mu do pláče. Zarin vypadala tak malá, jak tam tak ležela, tak bezmocná. Faile. Přísahám, že ti odteď budu říkat jenom Faile. „Tak proč něco neuděláš?“
„Past sklapla, Perrine, ale je to past, která sklapne znovu za každým, kdo do té místnosti vstoupí. Nedokázala bych se k ní dostat dřív, než by to dostalo mě. A já mám dneska v noci něco důležitého na práci.“
„Světlo tě spal, Aes Sedai! Spal i tvoji práci! Tenhle svět snů, je jako vlčí sny? Říkalas, že ti snílkové občas vídávali vlky.“
„Řekla jsem ti vše, co jsem mohla,“ prohlásila Moirain ostře. „Je čas, abys šel. My s Lanem musíme do Kamene. To teď nemůže počkat.“
„Ne.“ Řekl to tiše, ale když Moirain otevřela ústa, zvedl hlas. „Ne! Já ji neopustím!“
Aes Sedai se zhluboka nadechla. „Nuže dobrá, Perrine.“ Hlas měla jako led, klidný, hladký, studený. „Zůstaň, jestli chceš. Snad dnešní noc přežiješ. Lane!“