Spolu se strážcem se vydala k jejich pokojům. Ve chvíli se vrátili, Lan měl na sobě měňavý plášť, a vzápětí bez dalšího slova zmizeli na schodech.
Perrin se dál otevřenými dveřmi díval na Faile. Musím něco udělat. Jestli to je jako vlčí sny...
„Perrine,“ zaduněl za ním Loial, „co se stalo s Faile?“ Ogier se blížil chodbou bez kabátce, s prsty od inkoustu a brkem v ruce. „Lan mi řekl, že musím odejít, a pak vykládal něco o Faile a o pasti. Co tím myslel?“
Perrin mu nepřítomně vypověděl, co říkala Moirain. Mohlo by to fungovat. Mohlo! Musí! Překvapilo ho, když Loial zavrčel.
„Ne, Perrine, to není správné! Faile byla tak volná. Není správné chytit ji do pasti!“
Perrin vzhlédl k Loialovi a náhle se rozpomněl na staré příběhy, v nichž se tvrdilo, že ogierové jsou nesmiřitelní nepřátelé. Loial měl uši přitisknuté k hlavě a široký obličej tvrdý jako kovadlinu.
„Loiale, chci zkusit Faile pomoct. Ale při tom budu sám úplně bezmocný. Ohlídáš mi záda?“
Loial zvedl obrovské ruce, v nichž tak opatrně držíval knihy, a silné prsty měl sevřené, jako by drtil kámen. „Nikdo přese mne neprojde, dokud budu živ, Perrine. Ani myrddraal, ani sám Temný.“ Řekl to, jako by prostě konstatoval holý fakt.
Perrin kývl a znovu pohlédl do dveří. Musí to fungovat. Je mi jedno, jestli mě Min varovala před ní nebo ne! Se zavrčením skočil k Faile a natáhl ruku. Měl dojem, že ještě než ztratil vědomí, dotkl se jejího kotníku.
Ať už ta snová past byla Tel’aran’rhiod či nikoliv, Perrin to nepoznal, ale věděl, že je to vlčí sen. Kolem byla zvlněná travnatá pláň s roztroušenými houštinami. Na okraji lesíka zahlédl pasoucí se vysokou a přes pláň se hnalo dlouhými skoky stádečko jakési zvěře připomínající vidloroha, ale s dlouhými rovnými rohy. Pachy, které přinášel vítr, mu prozradily, že je to zvíře vhodné k jídlu, a jiné pachy mluvily o lepší kořisti všude kolem něj. Tohle byl vlčí sen.
Uvědomil si, že má na sobě dlouhou koženou vestu kováře a paže má holé. A u pasu ho cosi tížilo. Sáhl po sekeře, ale ve smyčce nebyla sekera. Prsty se dotkl hlavice těžkého kovářského kladiva. Měl z toho dobrý pocit.
Před ním se zjevil Hopsal.
Opět přicházíš jako hlupák. Provázela to představa štěněte strkajícího čumáček do dutého kmene, aby si mohlo líznout medu, přestože ho do hlavy bodají včely. Nebezpečí je větší než dřív, Mladý býku. Ve snech chodí zlí tvorové. Bratři a sestry se vyhýbají kamenným horám, které navršili dvounožci, a skoro se bojí snít jeden pro druhého. Musíš odejít!
„Ne,“ řekl Perrin. „Někde tady je lapená Faile. Musím ji najít, Hopsale. Musím!“ Cítil, jak se v něm cosi pohybuje a mění. Podíval se dolů na nohy porostlé hustou srstí a široké tlapy. Jako vlk byl ještě větší než Hopsal.
Jsi tu příliš silně přítomný! V tomto sdělení byl šok. Zemřeš, Mladý býku!
Jestli neosvobodím sokolici, je mi to jedno, bratře.
Tak vzhůru na lov, bratře.
Oba vlci se spolu rozběhli proti větru přes rozlehlou pláň, hledajíce sokolici.
54
Cesta do Kamene
Střechy Tearu nejsou zrovna vhodným místem, kde by měl v noci pobývat rozumný muž, usoudil Mat, když se rozhlížel po měsíčních stínech. Necelých padesát kroků široká ulice, nebo snad uzoučké náměstí, oddělovalo Kámen od střechy, na níž se krčil ve výšce tří poschodí nad dlažbou. Ale kdy jsem já byl rozumný? Jediní lidé, které jsem potkal, co byli pořád rozumní, byli tak nudní, že jen dívat se na ně vás dokázalo uspat. Ať už to byla ulice či náměstí, od soumraku už obešel celý Kámen. Ulice, či náměstí, nevedly jedině na tu stranu, kde tekla řeka. Tam Erinin protékala přímo podél paty pevnosti, a přerušovala ji jen městská hradba. Ta byla jen o dva domy dál po jeho pravici. Prozatím vypadala koruna hradby jako nejlepší cesta do Kamene, ale rozhodně by se po ní nevydal s nadšením.
Sebral svou hůl a malou plechovou cínovou krabičku s cínovým držátkem a došel k cihlovému komínu o kousek blíž k hradbě. Balíček rachejtlí – tedy to, co bylo balíčkem rachejtlí, než na něm trochu zapracoval u sebe v pokoji – měl na zádech. Nyní to byl spíš ranec, všechny rachejtle byly svázány k sobě tak pevně, jak jen zvládl, ale přesto byl svazek příliš velký, aby ho potmě nosil po střechách. O něco dřív mu kvůli rachejtlím uklouzla noha. Shodil tašku ze střechy a vzbudil nějakého muže v ložnici pod sebou, který začal křičet: „Zloděj!", takže musel uprchnout. Teď si ranec bezmyšlenkovitě upravil a přikrčil se ve stínech za komínem. Po chvíli krabičku odložil, protože držátko začalo být příliš teplé na dotek.
Cítil se trochu bezpečněji, když tak obhlížel Kámen ze stínu, ale stejně ten pohled nebyl příliš povzbudivý. Městská hradba nebyla zdaleka tak silná jako v jiných městech, třeba Caemlynu nebo Tar Valonu, měla jen asi půl sáhu na šířku, a podpíraly ji mohutné kamenné pilíře, nyní zahalené temnotou. Půl sáhu pro chůzi samozřejmě zcela dostačovalo, až na to, že na obě strany to bylo dolů dobrých deset sáhů. Tmou na tvrdé dláždění. Ale některé z těch zatracených domů mají zadní stěnu přímo u hradby, takže bych to nahoru snadno zvládl, a vede to zatraceně rovně do toho zatracenýho Kamene!
To byla sice pravda, ale nijak ho to pomyšlení neuklidnilo. Stěny Kamene vypadaly jako skalní útesy. Znovu si je celé přeměřil a říkal si, že by měl být schopen vylézt nahoru. Ovšemže to dokážu. Jsou skoro jako ty skály v pohoří Oparů. Dobrých padesát sáhů přímo nahoru, pak začínalo cimbuří. I níž musely být střílny, ale on je ve tmě neviděl. A úzkou střílnou by se stejně neprotáhl. Padesát zatracených sáhů. Možná šedesát. Ať shořím, tam by nevyšplhal dokonce ani Rand. Ale byla to jediná cesta, kterou našel. Všechny brány, které viděl, byly zavřené a vypadaly dost silné, aby zastavily i stádo buvolů, a navíc skoro každou hlídal aspoň tucet vojáků v přilbicích a kyrysech a s meči u boku.
Náhle zamrkal a zašilhal na bok Kamene. Tam nějaký hlupák opravdu šplhal, byl vidět jen jako stín pohybující se v měsíčním světle. Už byl v polovině cesty a na chodník pod jeho nohama to bylo dobrých pětatřicet sáhů. Je to ale hlupák. No, já jsem úplně stejný trouba, protože já jdu taky nahoru. Ať shořím, on nejspíš nahoře spustí poplach a pak chytnou i mě. Lezce už neviděl. Kdo to, pro Světlo, je? A co záleží na tom, kdo to je? Ať shořím, ale tohle je tedy pěkně pitomý způsob, jak vyhrát sázku. Budu od každé chtít hubičku, i od Nyneivy!
Posunul se, aby lépe viděl na hradbu, a snažil se vybrat vhodné místo, kde začít šplhat. Náhle se mu o hrdlo opřela ostrá ocel. Bez přemýšlení srazil čepel stranou a holí muži podrazil nohy. Někdo jiný podrazil nohy jemu a on upadl málem přímo na muže, kterého předtím srazil. Překulil se na střešní tašky, pustil ranec s rachejtlemi – Jestli to spadne na zem, zlámu jim vazy! – a zavířil holí. Cítil, jak narazila na tělo, pak znovu, a zaslechl zachrčení. Pak se mu o hrdlo opřely dva hroty.
Ztuhl s rozpaženýma rukama. Hroty krátkých oštěpů, matné, takže se na nich měsíční světlo téměř vůbec neodráželo, se mu tiskly do kůže, a stačilo malinko přitlačit a tekla by krev. Sledoval je nahoru k tvářím těch, co zbraně drželi, ale útočníci měli hlavy zahalené a na obličejích černé závoje, takže jim byly vidět jenom oči, které ho však upřeně pozorovaly. Ať shořím, já musel narazit na skutečné zloděje! Co se stalo s mým štěstím?