„Ti tvoji přátelé,“ ozval se náhle Sandar. „Nejsou to náhodou tři ženy?“
Mat se na něj zamračil a přál si, aby bylo dost světla a on muži jasně viděl do obličeje. Ten chlapík mluvil nějak divně. „Co ty o nich víš?“
„Vím, že jsou v Kameni. A taky vím o malé brance u řeky, kudy si lovci zlodějů můžou vyžádat průchod s vězněm, aby ho odvedli do cely. Ony musejí být v celách. Jestli mi věříš, hráči, tak nás můžu dostat až tam. Co se stane potom, záleží na náhodě. Třeba nás tvoje štěstí dostane v pořádku ven.“
„Já měl vždycky štěstí,“ řekl Mat pomalu. Cítím dost štěstí na to, abych mu uvěřil? Představa, že by měl předstírat vězně, se mu moc nelíbila. Připadalo mu, že by se předstírání až příliš snadno mohlo změnit ve skutečnost. Ale nebylo to o mnoho větší riziko, než snažit se vyšplhat sto padesát loktů či víc kolmo vzhůru a potmě.
Zadíval se na městskou hradbu a ztuhl. Po hradbě plynuly stíny, matné obrysy klusajících Aielů, tím si byl jist. Muselo jich být víc než sto. Zmizeli, ale teď rozeznal stíny pohybující se po stěně útesu, která tvořila stranu Tearského Kamene. Tolik k cestě tamtudy. Ten první chlapík to možná zvládl dovnitř, aniž by spustil poplach – Rhuarkův bojový křik – ale stovka nebo víc Aielů, to bude jako rozeznít zvony. Ale mohli by vyvolat zmatek, který by odvrátil pozornost od nich. Jestli vyvolají rozruch někde nahoře v Kameni, tak ten, kdo bude hlídat cely, nebude věnovat příliš velkou pozornost chytači zlodějů přivádějícímu zloděje.
A já bych k tomu zmatku mohl trochu přispět. Dost tvrdě jsem na tom pracoval. „No dobře, chytači zlodějů. Ale ne aby ses na poslední chvíli rozhodl, že jsem opravdickej vězeň. Jakmile trochu rozhrabu to mraveniště, vydáme se k tý tvý brance.“ Měl dojem, že se Sandar mračí, ale nehodlal mu vykládat víc, než bude muset.
Sandar ho sledoval po střechách s naprostou lehkostí a stejně lehce za Matem stoupal do vyšších pater. Poslední střecha byla jen o maličko nižší než koruna městské hradby a vedla přímo k ní, takže se stačilo vytáhnout nahoru, nebylo třeba nikam lozit.
„Co to děláš?“ špitl Sandar.
„Počkej tu na mě.“
S plechovou krabičkou pověšenou na jedné ruce a holí vodorovně před sebou se Mat zhluboka nadechl a vykročil ke Kameni. Snažil se nemyslet na to, jak hluboko pod ním začíná dlažba. Světlo, ta zatracená věc je na sáh široká! Mohl bych po ní zatraceně chodit i s páskou přes oči a ve spánku! Sáh na šířku ve tmě a přes patnáct sáhů dolů. Snažil se taky nemyslet na to, že tam Sandar nemusí být, až se vrátí. Už se skoro poddal té hloupé představě, že bude hrát zloděje, jehož ten chlap chytil, ale stále mu připadalo vysoce pravděpodobné, že až se vrátí na střechu, bude Sandar pryč, možná si právě jde pro další muže, aby ho chytil doopravdy. Nemysli na to. Prostě udělej, co máš. Aspoň se konečně přesvědčíš, jaké to je.
Zrovna jak čekal, byla ve zdi Kamene střílna právě nad koncem hradby, hluboká škvíra vysekaná do skály, vysoká a vhodná k tomu, aby tudy mohl lučištník vystřelit. Kdyby byl Kámen napaden, vojáci uvnitř by chtěli mít možnost zastavit každého, kdo by se vydal tudy. Ve střílně byla tma. Zdálo se, že ji nikdo nehlídá. To bylo něco, nač se také snažil nemyslet.
Rychle si položil plechovku k nohám, opřel hůl o zeď a shodil si ranec ze zad. Spěšně ho vecpal do střílny tak daleko, jak jenom dosáhl. Chtěl, aby se co nejvíc hluku odehrálo uvnitř. Potom odhrnul růžek naolejované látky a odhalil tak svázané zápalné šňůry. V hostinci nad tím sice musel nějakou chvíli dumat, ale pak přiřízl šňůry tak, aby odpovídaly té nejkratší, a kousky použil k tomu, že svázal šňůry k sobě. Měly by se všechny odpálit zároveň a vydat rány i světlo, které by mělo stačit k tomu, aby to vzbudilo i mrtvého.
Víčko plechové krabičky už bylo tak horké, že si musel dvakrát pofoukat prsty, než je dokázal sundat – přál si znát tento trik, co uměla Aludra, když tenkrát tak snadno zapálila lucernu – a objevil se uhlík ležící na písku. Drátěné držadlo vytvořilo kleštičky, a když trochu zafoukal, rozžhavil se uhlík znovu doruda. Mat se rozpáleným uhlíkem dotkl spojených šňůr, a jak se zasyčením vzplanuly, nechal uhlík i s kleštičkami spadnout ze zdi, popadl hůl a vrhl se po hradbě zpátky.
Tohle je šílené, říkal si při běhu. Mně je jedno, jak velkou ránu to vydá. Mohl bych si srazit vaz při tom!
Rachot, který se ozval za jeho zády, byl ten nejsilnější zvuk, jaký kdy slyšel. Do zad ho uhodila obrovitánská pěst a vyrazila mu dech dřív, než stačil dopadnout na hradbu. Zůstal ležet rozplácnutý na břiše na koruně hradební zdi a jen tak tak zachytil hůl, když už přepadala přes okraj. Chvíli tam jen tak ležel a snažil se znovu rozhýbat plíce. Snažil se nemyslet na to, jak tentokrát musel spotřebovat už všechno své štěstí na to, aby nespadl z hradby. V uších mu zvonilo hlasitě, jako o klekání v Tar Valonu.
Opatrně se zvedl a ohlédl se ke Kameni. Ze střílny stoupal oblak dýmu. Za ním vypadala nezřetelná střílna jaksi jinak než předtím. Byla větší. Nechápal jak a proč, ale určitě byla větší.
Zamyslel se však jen na chvíli. Na jednom konci hradby mohl čekat Sandar, možná ho chtěl dovést do pevnosti jako nahraného vězně – nebo mohl spěchat pro vojáky. Na druhém konci hradby zase mohla existovat cesta dovnitř s nulovou pravděpodobností, že ho Sandar prozradí. Vrhl se zpátky cestou, kterou právě přišel, a už si nedělal starosti s tmou nebo s pádem na zem.
Střílna opravdu byla větší. Většina tenčího kamene uprostřed prostě zmizela, takže vznikla zhruba okrouhlá díra, jako by do stěny někdo celé hodiny bušil perlíkem. Díra právě stačila na to, aby se tamtudy protáhl člověk. Jak pro Světlo? Na divení nebyl čas.
Prolezl hrubým otvorem, rozkašlal se, protože se nadechl palčivého kouře, seskočil na podlahu a uběhl několik kroků, než se objevili první obránci Kamene. Bylo jich nejméně deset a všichni zmateně pokřikovali. Většina byla jen v košilích a žádný neměl přilbici nebo kyrys. Několik jich neslo lucerny. Někteří drželi obnažené meče.
Hlupáku! nadával si v duchu. Proto jsi přece hlavně odpálil ty zatracené rachejtle! Světlem zaslepený hlupáku!
Neměl čas vycouvat zpátky na hradbu. Roztočil hůl a vrhl se na vojáky dřív, než si vůbec stačili všimnout, že tu je. Vrhl se na ně, třískal je po hlavách, do mečů, do kolen a kamkoliv ještě dosáhl, věda, že jich je příliš mnoho, aby je zvládl sám, věda, že jeho hloupý hod stál Egwain a ostatní i tu maličkou šanci, kterou snad mohly mít.
Náhle se po jeho boku objevil Sandar a ve světle luceren, které upustili muži snažící se vytáhnout meče, jeho štíhlá hůl vířila ještě mnohem rychleji než Matova. Vojáci, chycení mezi dvěma bojovníky s holemi a dokonale překvapení, padali jako kuželky.
Sandar se podíval na padlé a potřásl hlavou. „Obránci Kamene. Napadl jsem obránce! Za to dostanou mou hlavu! Co jsi to vlastně udělal, hráči? Ten záblesk světla a hrom rozbily kámen. Ty umíš povolat blesky?“ Ztišil hlas do šepotu. „Připojil jsem se k muži, který umí usměrňovat?“